Obecně

Jak je to s dobrovolnictvím?

Kořeny dobrovolnictví sahají do časů vzniku křesťanství, které šíří pomoc bližnímu. Dobrovolnictví už ale dávno není pouze záležitostí církve. Na dráhu nezištné pomoci druhým lidem se vydávají běžní lidé, studenti i bohatí. Na ideu křesťanství navázal v 18. až 19. století směr filantropismus, který vznikl v Německu a postupně se rozšířil do celé Evropy.

 

{snippet ad1}Příznivci tohoto hnutí poukazovali na lidi v nouzi, kteří si nejsou schopni sami pomoci, a kterým je nutné pomoci z vnějšku. Vznikaly tak první sirotčince, chudobince či starobince. Svou roli zde sehráli i bohatí mecenáši.

Moderní dobrovolníci pracují pro dobrou věc ve svém volném čase a bez peněžní odměny. Jejich motivy, které je pohánějí do práce, jsou velmi rozlišné. Prožívají pocit dobře vykonané práce a užitečnosti, představuje to jejich způsob seberealizace, rádi poznávají nové lidi nebo jsou jednoduše zvědaví a prahnou po nových zážitcích. Stále také pracuje v této oblasti řada lidí, kteří mají své náboženské přesvědčení a obětují se jiným lidem. Mnoho lidí využívá svou osobní zkušenost v určité oblasti, kterou se snaží předat dál. Existují ale i ne zrovna vznešené důvody. Někteří lidé si skrze dobrovolnictví řeší své vlastní psychické problémy nebo vlastní komplexy.

Dobrovolnická pomoc může být profesionální i neprofesionální. Existuje mnoho dobrovolnických programů pro středoškolské studenty, které nemůžeme chápat jako profesionály. Na druhé straně stojí řada úspěšných vzdělaných lidí, kteří chtějí udělat něco více nad rámec své práce a snaží se pomoci druhým, často této myšlence obětují i vlastní pohodlí. Za dobrovolníky lze považovat i zdravotníky, kteří se vydávají do zahraničních zemí postižených chudobou či válkou a riskují tam své zdraví a životy. Většinou bývají placeni, přesto má jejich cesta dobrovolnický charakter.

Velmi často se stávají dobrovolníky tzv. „pomáhající profese“, které pracují s lidmi. Jejich dobrovolnická práce mívá i oficiální charakter a je přesně definována v zákoně. Jedná se především o sociální pracovníky či zdravotníky. Pomoc druhým lidem mají jakoby zakódovanou v sobě a své povolání berou často jako poslání.

Dobrovolnictví se opírá také o legislativu. Existuje zákon o dobrovolnické činnosti, který mimo jiné udává, že oficiálním dobrovolníkem se může stát osoba starší 16 let. Pomoc může být státní nebo nestátní. Mezi nestátní patří hlavně činnost církví. Nejznámější je asi evangelická Diakonie nebo katolická Charita.

Pomoc neznamená jen materiální zázemí v podobě léků, jídla a oblečení. Jedná se také o psychickou pomoc a podporu, kterou dobrovolníci často lidem v nouzi a krizi dodávají. Dobrovolnická pomoc by měla přitom vždy vést ke „svépomoci“, což se odborně označuje také jako „klientský přístup“. V principu to znamená, že vede k aktivaci lidí. Dobrovolník se nesnaží vyřešit problém za druhého, ale snaží se mu pomoci aktivizovat jeho síly, motivovat ho, aby byl schopen své problémy řešit sám. Někdy lidem v těžkých situacích chybí nadhled nad svými problémy a vhled prostřednictvím druhého člověka postačí k nalezení řešení.

Next Article