Rozhovory

Irini Koronaki, rozhovor

Irini Koronaki je mladá žena, která se rozhodla z koníčka udělat svoji profesi. A to dokonce ještě v době, kdy je na mateřské dovolené a veškerý čas (i ten rádoby volný) si nárokují její dvě krásné dcery a…samozřejmě manžel. Pojďte nahlédnout pod pokličku začátků této krásné profese v nádherné zemi, v Řecku.

Dnes je z tebe profesionální fotografka, ale jak to všechno začalo? Bavilo tě fotit již v dětství, v mládí? Nebo to přišlo až později?

Focení mě vždy bavilo, i jako malá jsem vždy chtěla dokumentovat každou rodinnou dovolenou a kochala jsem se vyvolanýma fotkami. Dodnes jich mám plnou krabici. Pro mě jsou fotografie krásnou vzpomínkou. Vždy u nich vydržím sedět hodiny a připomínám si co bylo… jaké to bylo… Takže samozřejmě vztah k fotografii tam byl už odmalička. Ale chuť experimentovat, touha po lepších a lepších fotografiích, ta přišla až s příchodem dětí. A samozřejmě s digitálním fotoaparátem, kdy nepočítáte kolik toho vyfotíte a můžete zkoušet fotit stejnou věc znovu a znovu… A pak jsem si koupila svoji vlastní digitální zrcadlovku. Nejdřív jsem v tom tápala, učila se a zkoumala, a až jsem zjistila jak na to… Tak mě fotografování naprosto pohltilo.

Na profesionální dráhu fotografky jsi se dala v době, kdy jsi byla na mateřské dovolené. Domníváš se, že tím „spouštěčem“ bylo to, že jsi – ostatně jako každá pyšná máma – hodně fotila svoji dceru?

Určitě!!! Pro každou mámu je její dítě nejkrásnější, a já svoji princeznu fotila… pořád. Jak spí, jak jí, jak se směje, jak se koupe… A i dodnes je mým nejoblíbenějším tématem dětská fotografie.

Máš nějaké vzdělání v oboru fotografie?

Ano… samovzdělání. A neustále se samovzdělávám. Topila jsem se po dva roky v knihách, v článcích na internetu. Technická strana fotografování jde tak trochu mimo mě, to jsem nikdy moc neřešila. Fotím hlavně okem a srdcem, což si myslím je pro výsledek důležitejší. A i teď občas natrefím na články, které jsou pro mě zajímavé. O světle, o nějaké technice, kterou bych ráda uměla a pak v rámci možností (se dvěma dětmi) tuto techniku zkouším. Velkou pomocí jsou mi samozřejmě diskuse s profesionálními fotografy a různé kritiky mých fotografií. Měla jsem to štěstí, že jsem se dala dohromady s jednou úžasnou paní fotografkou, která mi v mých začátcích neuvěřitelně pomohla. Nejen že byla nadšená mým nadšením, ale zodpověděla každou moji otázku, čímž mi neuvěřitelně pomohla. Pod jejím vedením jsem opravdu udělala velký pokrok. Objevila jsem své vlastní já prostřednictvím fotografie. Prokousávala jsem se styly, dokud jsem nenašla ten svůj vlastní. A samožřejmě mě podporovala a dodnes neuvěřitelně podporuje psychicky. Říkám tomu opravdu štěstí, protože ne každý fotograf je sdílný, podělí se a pomůže. Proto i já se teď snažím pomáhat každému začínajícímu fotografovi ve svém okolí, ať už se jedná o výběr fotoaparátu nebo o to, jak si najít svůj vlastní styl.

Jak vlastně proběhl celý proces – od myšlenky „stanu se profi-fotografkou“ po první profi-zakázku?

To tak nějak přišlo samo. Živím se teď jako fotograf na svatbách a křtinách, což je tady v Řecku dost populární. A prakticky to přišlo jako blesk z čistého nebe. Přišla ke mě kamarádka a říká mi: „Moje kamarádka příští měsíc křtí dítě, nemá peníze na fotografa (ceny fotografů za křtiny se pohybují v rámci stovek euro), tak jsem jí řekla,že jí to vyfotíš!“. Začala jsem koktat, že to jako fakt néééé, že se na to necítím, ale kamarádka nechtěla slyšet žádné NE, a tak jsem byla hozená do vody… Šla jsem tam celá vytřepaná, ale výsledek mě opravdu potěšil. Nejen že se mi má „práce“ líbila, ale neuvěřitelně jsem si to užila. A postupně jsem získala další zakázky, rozšířila portfolio, a začala pracovat naplno. V současnosti pracuji nejen sama za sebe, ale oslovil mě i jeden velice známý místní fotograf, na což jsem neuvěřitelně hrdá, a fotíme některé společné zakázky. Je to pro mě další krok kupředu a možnost učit se vedle opravdového profesionála, pozorovat jeho práci a zdokonalovat se.

Celý rozhovor najdete na magazínu Fotozazitky.cz.

Previous ArticleNext Article