Když jsme byly se setrami ještě hodně malé na to, abychom měly dostatek svého vlastního rozumu, stával nad námi otec a pečlivě kontroloval veškerá naše rozhodnutí. Za svůj život jsem v porovnání s ostatními dětmi poznala snad všechny možné babičky, dědečky, tetičky i strýce. Moje kamarádky mi záviděly ty spousty dárků k narozeninám, k Vánocům i jiným příležitostem.

Jak jsme rostly, vytrácely se nápady na vhodné dárky. Místo hraček, košilek, punčocháčů a školních potřeb jsme později dostávaly obálky s bankovkami. Nebyly jsme už se sestrami úplně nejmenší, ale ani největší jsme nebyly, a tak táta přišel s nápadem založit vkladní knížky. Na třikrát roztřihl malý deníček, každá z nás dostala jednu část a začaly jsme spořit. Všechny darované bankovky jsme odevzdávaly tátovi („bance“), ten nám zapsal vklad, na konci měsíce úrok… Horší to už bylo s výběrem, nebylo to tak snadné jak u přepážky v bance.
„Na co to potřebuješ?“
„Tolik?“
„To nemyslíš vážně?“
„Nic, šetři!“
Větší užitek a potěšení bych měla z těch babiččiných oblíbených tílek, punčocháčů i svetříků se směšnými motivy.
Bohužel u našeho „junior účtu“ neexistovalo žádné storno a tak, jako každého, i nás lákaly peníze za nicnedělání - tátovy úroky. Sice to nebyly žádné honosné sumy, ale jedna a jedna korunka a najednou jsou korunky dvě. To ví i malé dítě. Když už nás ani takové počty neutěšovaly a se sestrami jsme trvaly na vybrání celé naspořené částky, začal nám tát vyprávět příběh:
„Můj kamarád byl hrozný škrt. Byl toho názoru, že je hloupé si ukládat peníze do banky, protože ta pořád jen něco ztrhává, než aby přidávala. Všechny své naspořené peníze si ukládal pod matrací. Každý den navečer si penízky přepočítával a s úsměvem na tváři šel klidně spát. Ve snech se mu zdávalo o krásném novém autě, které si za pár let pořídí, a představoval si ty udivené a závistivé pohledy svých sousedů, až právě on se bude prohánět po silnicích se svým nablýskaným miláčkem. Jednoho dne přišel z práce k místu, kde stál jeho dům,  z kterého zbylo pár ohořených cihel a spálených desek. Místo matrace zůstala hromádka prachu…“
Bylo mi asi deset let a nechápala jsem, co to má společného s tím, že chci zpátky svoje peníze.
„Proto je dobré, že si spoříte. Můžete si za nějaký čas třeba splnit svůj sen, nebo si zkrátka pořídit nějakou věc, která vám poslouží až do smrti. Ale ještě lepší je, když si spoříte v bance, ne pod matrací.“
Výběr se nekonal, nadále jsme dávaly peníze „bance“ (tátovi), úroky se sice připisovaly, ale koupě oné věci, která nám měla sloužit celý život, se nekonala. Naspořené penízky padly ve víru „efektivity výchovy“. Ikdyž… ta mně i starší sestře bude také dlouho sloužit. U mladší sestry už dosloužila.
Můj děda si také začal spořit. Jednou, když už byl značně ovíněn, přišla na něj slabá chvilka a později před ním na stole stála už jen prázdná sklínka. Nahlas si vychvaloval, jak si pěkně pamatuje svůj kód k bankovnímu účtu. „8 jako sněhulák, 4 jako stolička, 1 jako větvička, 4 jako stolička!“
Babička zbystřila a hned využila situace. Po mnoha letech, co jsou s dědou spolu, teď rodinnou kasičku pevně svírá v rukách. Stejně tak pevně přitáhla i uzdu dědovi, který se dnes těší pouze z kostky cukru pokapané rumem, už ne z plné skleničky.
Člověk si myslí, že má všeho moc a že už to tak bude napořád. Myslí si, že si každý večer bude přepočítávat penízky pod matrací, nebo že před ním vždy bude plná sklenice. Až jednou nemá ani postel a ve sklenici ani kapku rumu.


Víra

„Nebudu Tě nutit ani přesvědčovat, abys věřila v Boha, ale nedělní kostel je jediná kulturní záležitost ve vesnici a jako takové se jí budeme účastnit všichni, celá rodina.“ Říkala mi teta každé léto. Prázdniny na vesnici jsem měla ráda, jenom těm nedělním „výletům“ jsem nikdy nepřišla na chuť. Vzpomínám, jak jsem si při jedné z těch kulturních záležitostí opálila nehty na rukách. Svým aromatickým zápachem předčily i kostelní kadidlo. Ruce jsem schovala v rukávech bílé naškrobené halenky a doufala jsem, že si mých ohněm zakulacených nehtů nikdo nevšimne. Pokaždé, když jsem seděla na studené lavici, všichni kolem mne zpívali písně, které jsem samozřejmě neznala, přemýšlela jsem, proč to ti lidé vlastně dělají. Silonky byly asi to poslední, co by mě mohlo hřát, a já myslela na to, co hřeje všechny ty starší ročníky, které seděly kolem mě. Až na nějakou tu slzu vypadaly spokojeně a zimou se rozhodně netřásly. Říkala jsem si, jak po všem tom loučení se svými blízkými a po všech těch útrapách, kterými si za svůj život prošly, mohou sedět tady v té strašné zimě a s veškerou oddaností, která v nich ještě zůstala, zpívat žalmy a oslavovat Boha, který jim nepomohl ani se stavbou kostela, natož tak se sklizní úrody nebo s prací kolem dobytka.
I byla spousta těch, kteří mě přesvědčovali, že člověk má milion důvodů, proč věřit právě v Boha, ale já věřila pouze v pečlivou výchovu rodičů těchto oddaných přesvědčovatelů.
Teď, po mnoha letech, kdy už nemusím každou letní neděli navlékat tenké silonky a bílou košili, vím, že vůbec nezáleží na tom, kam lidská víra směřuje, hlavně, že nějaká víra v člověku je. Křesťanství ani jiným náboženstvím stále neholduji. Vidím, co v cizích zemích jsou lidé schopni páchat pod záštitou tohoto velkého slova s malým významem. Udržuji a šlechtím si víru sama v sebe. V těžkých situacích věřím ve své schopnosti a dovednosti.
A i když se nedaří, neodvolávám se na vyšší moci, ale věřím v to, že příště budu více připravená a snad i více odolná vůči nástrahám běžného života.

Tento článek je příspěvkem do Nové literární soutěže pro všechny, kteří se nebojí psát.