Rozhovory

I velkým holkám se sny plní

Ludmila Janáková snila jako malá holčička o tom, že bude spisovatelkou. Snila také o velké rodině. Dnes je z ní „velká holka“. Je mámou čtyř zcela (ne)obyčejných dcer. A je také autorkou dvou zcela mimořádných knih. Ale zase taková „pohádka“, jak se to může nezasvěcenému čtenáři jevit, to nebyla a není…

Mohla bys mi prozradit své původní povolání?
Původním povoláním jsem farmaceut (pokud se počítá VŠ, kterou jsem vystudovala), pak také au-pair (v Anglii, jen na rok a půl, ale moc mě to bavilo). Potom lektor angličtiny v jazykové škole, a po dobu několika let také referent MZV a diplomat. Abych si tu škálu trochu zpestřila, dodělala jsem si dálkově ještě speciální pedagogiku (zaměření na psychopedii) a několik let jsem učila děti s různými handicapy. To už jsem ale měla holky doma a byla jsem tedy zároveň i pěstounka.

Strávila jsi část svého života v zahraničí. Logicky mi naskakuje otázka, proč jsi svoji kariéru nebudovala dále a vrhla se na tak náročnou životní cestu, jakou náhradní rodičovství je?
Už někdy od puberty jsem si říkala, že bych jednou chtěla adoptovat nějaké dítě, samozřejmě malé. Princip pěstounské péče jsem tehdy moc nechápala, resp. nepřipadalo mi, že by měla ve srovnání s adopcí nějaké výhody. (Dnes už to samozřejmě vidím jinak.) Život v zahraničí mě bavil, zajímavé bylo to, co jsem dělala. Mohla jsem cestovat, stýkat se se zajímavými lidmi, ale vždycky jsem věděla, že musím včas přestat, abych mohla mít rodinu. Proto jsem také ještě v době vyslání do Bruselu začala studovat speciální pedagogiku a plánovala jsem, že po návratu do Čech změním zaměstnání a že se pak budu moci vdát a věnovat dětem. To, že jsem nakonec nezaložila rodinu biologickou, ale „náhradní“ (nemám to slovo moc ráda, protože pro mě to žádná „náhrada“ není), to byla prostě šťastná shoda okolností.

Jak jsi se vlastně stala pěstounkou?
Právě v té době, kdy jsem začínala pomýšlet na změnu životního stylu, jsem potkala dvě děti, které žily v pro mě nepředstavitelných podmínkách. Byly to vlastně moje sousedky, bydlely v domě vedle mého. Po dobu asi roku a půl jsem se snažila jim pomáhat. Domnívala jsem se, že se jedná o rodinu sociálně slabou a v přechodné krizi. Několik měsíců předtím totiž holkám zemřela matka. Až později jsem pochopila, že rodina byla těžce dysfunkční již dávno před smrtí matky. To, co se v původní rodině odehrávalo, poznamenalo holky na celý život. To, že jsem se nakonec stala pěstounkou mladší z nich a opatrovnicí té starší, vyplynulo z jejich rodinné situace, která už byla neudržitelná a kterou popisuji právě v první knize „Dary se přece nevracejí“.

Myslíš si, že máš pozici pěstounky – ať už ve vztahu vůči úřadům nebo i vůči dětem – nějak ztíženou tím, že jsi tzv. samožadatelka?
Přiznám se, že osobně jsem se jako samožadatelka nikdy znevýhodněná necítila. Bylo to možná tím, že už v případě prvních holek jsem úzce spolupracovala s OSPODem v místě tehdejšího trvalého bydliště. A na sociální pracovnice jsem si opravdu nemohla stěžovat. Moc mi tehdy pomohly a dokud jsme se neodstěhovaly, chodily jsme k nim na návštěvu. Znaly holky odmala a měly radost z toho, že jim někdo pomohl (ještě než jsme se o holky začala starat já, několikrát se zvažovalo jejich odebrání). Pomohly mi i v případě žádosti o další dítě. Pak jsme se přestěhovaly a i po přestěhování jsme měly štěstí. Na úřadech jsme vesměs narážely na milé lidi.

V případě dětí bych řekla, že je to někdy plus a někdy mínus. Nemám nikoho, kdo by zpochybňoval mé výchovné metody, ale také nemám nikoho v rámci rodiny, kdo by mou autoritu podpořil. A pak samozřejmě nemám nikoho, kdo by mě zastoupil, když už toho mám plné kecky. Proto si tak vážím respitních pobytů pro děti a dalších aktivit od některých organizací.  

Kde (kdy) a proč se zrodila myšlenka napsat knihu?
S myšlenkou napsat knihu jsem si pohrávala už delší dobu. Ale prostě jenom pohrávala. První roky s holkama ani nepřipadalo v úvahu, že bych si sedla a něco napsala. Byla jsem šťastná, když jsem se večer v polospánku sklátila do postele. Chodila jsem tehdy k výborné paní psycholožce, s níž jsem konzultovala holky a jejich projevy v nové rodině. Bez její pomoci bych asi ty první měsíce a roky nezvládla. Moc jsem se tehdy potřebovala někomu „vymluvit“, protože když jsem své zážitky vyprávěla svým kamarádkám s „běžnými“ dětmi, připadala jsem si jako tvor z jiné planety. No a jednou, když jsme tak povídaly o holkách, tak mi tahle paní řekla: „Vy o tom tak krásně vyprávíte. Proč to vlastně nesepíšete?“ Nasadila mi tím brouka do hlavy a snad tentýž den jsem sedla a začala psát. Psala jsem po večerech a hrozně mě to bavilo. „Dary“ vznikly snad během dvou nebo tří měsíců. Psala jsem jen to, co už jsem měla dávno v hlavě. Největším překvapením pro mě bylo, že se prakticky okamžitě našlo nakladatelství ochotné knihu vydat.

Myslím, že kniha je velmi úspěšná. Jaký pocit z ní máš ty? Těší tě „světská sláva“ nebo to, že se lidi dozvědí více o náhradním rodičovství?
Z knihy mám radost. V dětství a v mládí jsem byla čtenářka téměř patologická a vždycky jsem si v duchu říkala, že bych hrozně ráda jednou napsala knížku. V dospělosti jsem pak zrealističtěla a pochopila, že je skoro nemožné napsat knihu a sehnat vydavatele. Tím spíše mě těší, že k tomu nakonec tak nějak náhodně došlo. Už samotné psaní knihy byla úžasná terapie. Na spoustu věcí, které mi dřív braly dech, jsem se dokázala podívat už s mnohem větším nadhledem.

Doufám, že do světské slávy je daleko, protože už ten samotný pojem mě trochu děsí. Přiznám se ale, že mám velkou radost pokaždé, když mi někdo řekne, že ho kniha nějak oslovila, že se v ní „našel“, že mu v něčem pomohla. Proto jsem to asi psala. Doufala jsem, že to někomu pomůže. Také mě štvalo, že řada věcí, která se o pěstounské péči v té době publikovala, byla podle mě nalakovaná na růžovo. Ty články se pak hezky čtou, ale realita nebývá tak roztomilá. Přitom dlouhodobou pěstounskou péči považuji za velmi důležitou a nezastupitelnou v systému náhradní rodinné péče. Proto bych byla ráda, aby se jí věnovali lidé, kteří jsou na její náročnost alespoň částečně připraveni.

První dvě děvčata byla velmi „náročná“. Takže se ptám, kde jsi vzala energii na to, aby k vám postupně přišla ještě další dvě děvčata?
Viděla jsem, že to má smysl. Viděla jsem, že i starší děti, u kterých se to někdy ani nepředpokládá, udělaly v rodině obrovské pokroky. A hlavně, že opravdu strašně moc potřebovaly nějakého spolehlivého člověka, s kterým by mohly vytvářet bezpečnou citovou vazbu. Takže přes všechny šoky a nepříznivé zvraty, kterými jsme si společně s holkami prošly, začaly plusy nakonec převažovat nad mínusy. A také, právě s holkami jsem poprvé v životě dělala to, co mě maximálně bavilo a naplňovalo. Proto jsem chtěla dát šanci dalším dětem, i když jsem si v té době už uvědomovala, že to nemusí být jednoduché.  

Péče o čtyři děti, bez ohledu na to, že každé z nich má své „specifické potřeby“, je velmi, velmi náročná (mám „jen“ tři, takže vím, o čem mluvím:o). Jakým způsobem relaxuješ, dobíjíš baterky, jednoduše odpočíváš?

Když to jde, tak spím:) To je nejhlubší relax, co znám. Jinak ráda čtu a čím jsem starší, tím víc jsem schopná toho, co jsem jako mladší nechápala…třeba si sednout ve vlaku nebo i venku a jen tak koukat a přemýšlet. Jsem schopná relaxovat i s holkami. Někdy společně hrajeme na kytaru a zpíváme nebo se společně díváme na film anebo si jen tak povídáme. I to mi pomáhá dobíjet baterky. A pak jsou to samozřejmě aktivity, které jsou bez účasti holek. Anebo alespoň bez většiny z nich. V tomto směru jsou výborné akce některých pěstounských sdružení, kde si člověk může popovídat s ostatními pěstounkami o svých problémech a nesetká se s nepochopením a s odsudky. Za jednu z nejlepších takových akcí považuji setkání maminek od sdružení „Děti patří domů“.

A je tu druhá kniha. Co nám o ní povíš?
Jmenuje se „Sama bych se v nebi bála“ a je to knížka o třetím dítěti, které jsem přijala. O dítěti, které má Aspergerův syndrom a mnoho lidí ho považuje za velmi náročné. Pro mě je to ale dítě, s kterým ráda sdílím jeho neobvyklý svět. Dítě, které mi někdy dobíjí baterky svými bláznivými nápady a svým smíchem. Prostě dítě, s kterým jsem sžitá a s kterým je mi moc dobře. Víc prozrazovat nebudu.

Myslíš, že je něco, co ti pěstounství vzalo? A naopak něco, co ti dalo „navíc“? Co bys jinak, v pozici „standardní“ mámy, nepoznala?
Pěstounství mi vzalo spoustu volného času a spoustu iluzí, jak o mně, tak o okolním světě a dokonce i o některých pěstounech. Vzalo mi také určitou společenskou prestiž. Mám pocit, že řada lidí mě více respektovala a chovala se ke mně méně „podezíravě“, dokud jsem se věnovala svým předchozím zaměstnáním. V roli pěstounky jsem se setkala s mnoha nepříjemnými reakcemi bohužel i v případě některých známých nebo sousedů. Na druhou stranu jsou určitě lidé, kteří dokáží ocenit to, co dělám a nebojí se to říci nahlas. Většinou jsou to lidé, kteří se dlouhodobě setkávají s mými dětmi a vidí jejich pokroky (třeba učitelé ve školách, psychologové v poradnách, apod. )

Dostala jsem ale mnohem víc. Dostala jsem možnost poznat se lépe, v zátěžových situacích a v různých rolích. Nemusím se bát, že by mě v nadcházejících letech čekala doba, kdy se budu nudit. Také jsem poznala spoustu výborných lidí z řad pěstounů i odborníků, s kterými bych se jinak pravděpodobně nepotkala. Ze svých přátel jsem poznala ty pravé. Ty, které neodradily ani moje náročné děti. A hlavně, pěstounství mi dalo obrovský dar na celý život – čtyři holky, které mi říkají mami. Vztahy, které dnes máme, nebyly zadarmo. Musely jsme si je vybojovat a vybudovat. Asi jsou pro nás o to cennější.

Jak je z rozhovoru s Ludmilou Janákovou zřejmé, cesta za snem bývá značně trnitá. Ale to, co na nás čeká na jejím konci, může být naopak milé a příjemné. Chcete-li poznat jednu (ne)obyčejnou pěstounskou rodinu, potom neváhejte a přečtěte si jednu z knih Ludmily Janákové Dary se přeci nevracejí nebo Sama bych se v nebi bála.

Previous ArticleNext Article