Rozhovory

Geocaching – stále oblíbenější rodinná aktivita?

Říká se, že i přes baby boom, který ovládl Českou republiku díky generaci „Husákových dětí“, prožívá rodina jako taková jednu z největších krizí vůbec. Tradiční složení „máma, táta, děti“ již přestává být takovou samozřejmostí. I časová posloupnost – chození, svatba, děti dostává na frak. O to víc mě těší, že vám mohu představit mladou rodinu Šafaříkových. Rodinu v tradičním složení. Táta Jan, máma Eva, děti Klárka a Emma. A navíc má tato rodina jednoho velmi zajímavého, společného koníčka – geocaching.

Přiznám se, že vaše weby na mě jednoduše zapůsobily a netuším, na co se ptát dříve. Pokusím se to tedy vzít nějak postupně a nic nevynechat. Nejdříve bych vám chtěla pogratulovat k báječné rodině. Považuji zvláště v dnešní době rodinu (rodinu úplnou) za dar. Na společné fotografii vypadáte velmi šťastně a pohodově. Takže jako první otázka se logicky nabízí „jak to všechno začalo“? Tedy začátek vaší společné – rodinné – cesty?

Eva: Brali jsme se v roce 2005 po téměř tříleté známosti. První dcera Klárka se nám narodila v roce 2007 a byli jsme šťastní, že se máme z koho radovat. Ale teprve s příchodem naší druhé dcery Emmy v roce 2010 se cítíme jako úplná rodina.

Vrátím se k „hlavě rodiny“. Zaujalo mě, pane Šafaříku, že máte dvě jména. Na tehdejší dobu rozhodnutí rodičů dost neobvyklé. Měli nějaký zvláštní důvod?

Eva: Nad touhle otázkou jsem se chtě nechtě musela pousmát, ale samozřejmě naprostou většinu věcí rozhodujeme spolu.
JAN: No, „hlava rodiny“, nezapomeňte na ten krk, který hlavou otáčí 🙂 Myslím, že Evka by mohla hodně vyprávět a já se modlím, aby nevyprávěla 🙂 Přeci jen já jsem ten nezodpovědný lump, takže je dobře, že nade mnou Evka drží přísnou ruku 🙂
Co se týká mého křestního jména, tak u nás jsme pokřtění všichni. Své „druhé“ jméno však v dokladech uvedeno nemám, i když jsem o tom dost vážně uvažoval. Jeden čas jsem ho používal poměrně hodně, ale nějak mě unavovalo pořád vysvětlovat, proč ho tam mám. Nicméně svého kmotra si jako člověka nesmírně vážím a to své druhé jméno čas od času použiji.

Jak se na svém blogu zmiňujete, vaším „koněm“ je historie letectví, konkrétně dvou míst naší země. Nemáte pocit, že to jsou dnes již „mrtvá témata“? Za naší doby se dějiny 20. století alespoň jakžtakž vyučovaly, ale dnešní mládež ani netuší, co byly Lidice, natož že jsme měli nějaké letce v zahraničí…

JAN: O leteckou historii se zajímám už od útlého dětství. Máte bohužel pravdu, že pro mnoho lidí je to „mrtvé téma“, tak to berte tak, že se snažím aspoň tím malým kouskem něco změnit. Dřív jsem se tomuto koníčku věnoval poměrně hodně a intenzivně. Pak ale přišly děti a geocaching a najednou na něj není skoro žádný čas, což mě docela mrzí, neboť jsem si za ta léta vytvořil poměrně hodně zajímavé kontakty. Trošku mě uklidňovala myšlenka, že v důchodu snad bude času víc, ale je otázka, jestli se ho vůbec dožiji, či zda vůbec nějaký bude 🙂

Dalším báječným tématem je rodokmen. Upřímně, moc se v něm tedy nevyznám, ale fascinuje mě, kam až jste se dostali… Můžete mně, absolutnímu analfabetovi v této oblasti, prozradit, jak jste to dokázali?

JAN: Neocenitelným zdrojem informaci pro mě byla půda po babičce. Podařilo se mi tam najít desky plné dokumentů a ty se staly páteří rodokmenu, který jsem později dál doplňoval. Evina prababička pro změnu shromažďovala informace o jejich rodině, tak jsem to všechno jednoho krásného dne spojil pěkně dohromady. Ale je to jen takové amatérské bádání. Vím, že jeden ze strýců si pro zmapování své větve rodiny najal profesionálního archiváře a je samozřejmě úplně jinde. Já si sice už našel nějaké kontakty na archivy, ale jaksi pořád nebyl čas.

Nyní bych se ráda zeptala paní Šafaříkové – když jste se seznámila s vaším manželem, tušila jste od počátku, že je tak trošku „jiný“? Měla ste tendence ho měnit nebo jste naopak „nastoupila do vlaku“ a prostě jste jeli společně?

Eva: On se jako „jiný“ neprojevoval. Na počátku naší známosti byla jeho koníčkem pouze historie. Mně se pak zdálo, že tomu manžel věnuje příliš mnoho času a nechtěla jsem se s tím smířit. Měla jsem tedy a ještě stále mám tendence ho měnit, ale odolává. S příchodem geocachingu do našeho života upadla historie tak trochu do pozadí. To byla jen manželova zábava, geocachingem se může bavit celá rodina a dostaneme se tak na spoustu zajímavých míst. Všechno by ale mělo být bráno s mírou, nesmí se z toho stát denní chléb.

Jak se váš život změnil s příchodem první a potom druhé dcery? Myslím, co se týče praktikování svých zájmů a koníčků v kombinaci s malým človíčkem, který si vás žádá 24h denně.

JAN: Myslím, že s příchodem ať jednoho nebo více dětí se samozřejmě vše změní, a to podstatně.
Eva: Osobně žádné extra koníčky nemám, tedy aspoň ne takové, které se dají praktikovat doma. Sportuji jen rekreačně, o víkendech, na dovolené atp. Času pro sebe a na odpočinek je opravdu málo, vše závisí na domluvě mezi partnery. Rozdíl mezi tím, jestli máte doma jedno nebo dvě děti, já sama nijak nespatřuji.

Kdo koho přivedl ke geocachingu? Bylo to v době „před“ nebo až „po“ dětech?

Eva: S tím jsme začali více méně spolu a až po dětech.
JAN: Asi jsem to byl já, ale konečné rozhodnutí bylo samozřejmě na ženě 🙂 Už ani nevím, kdy to bylo, když jsem se v mé oblíbené čínské restauraci z dob studií setkal s jedním spolužákem, který se najednou po jídle rychle zvedl, že musí spěchat na vlak do Jeseníku, že mu tam píplo cosi a ukázal mi jakýsi přístroj a já poprvé uslyšel slovo geocaching. Tak jsem si k tomu něco zjistil a řekl o tom i Evce. Odpověď „další krám do baráku“ byla více než jasná. Pak se ale i z Eviny kamarádky vyklubala „kačerka“, a tak jsem před narozením druhé dcery provedl další pokus, opět neúspěšný. Když jsme však začali plánovat naši první dovolenou s oběma holkama, tak Evka sama přišla a ptala se, jestli GPS koupíme nebo ne a že jestli ano, tak by bylo dobré, abychom ji měli už na dovolenou. A tak bylo rozhodnuto.

Přiznám se, že část webu, věnovaná geocachingu na mě, neznalce, působí velmi bombasticky, přesto jako španělská vesnice. Mohli byste mi ji tak trošku „přeložit“? Například „jak kdo hledá v týmu“ nebo „zajímavá čísla“ ještě pochopím, ale ty obrázky a zlaté a stříbrné medaile atd. jsou pro mě vážně nesrozumitelné.

JAN: Já bych to nijak nepřeceňoval, ty stránky jsou jen obyčejná statistika. Je hodně programů, které toto vytváří. Některé jsou placené a některé zdarma. Já prostě používám jeden z nich… A je pravda, že vzhledem k mému povolání mám asi k těm statistikám blízko a jsem prostě taková hračička, tak se je snažím vypiplat.

Z webů mám pocit, že jste celá rodina velmi, velmi akční. Umíte vůbec jen tak lenošit? Mám na mysli takové to obyčejné nicnedělání. Ráno vstanete, v klidu se nasnídáte, věnujete se jen tak dětem, uvaříte oběd, absolvujete zcela obyčejnou procházku (bez honby za pokladem) nebo navštívíte známé/prarodiče apod. nic mimořádného…

Eva: Nezdá se mi, že bychom byli až tak akční. Umíme i lenošit a občas to potřebujeme všichni, jen tak vypnout a nedělat vůbec nic. Je ale pravda, že představa víkendu stráveného mezi čtyřmi stěnami nás neláká. Připadalo by nám pak, že jsme ho úplně promarnili. Proto jdeme aspoň na procházku, dětské hřiště, za rodiči apod. Ani na dovolených nelenošíme. Když někam jedeme, chceme vidět pokud možno co nejvíce, takže vyrážíme na túry pěšky nebo na kole.
JAN:  Já si moc neumím představit jen tak lenošit. Nejsem prostě ten typ, co si odjede na týden k moři a tam jen leží a griluje se… Ale samozřejmě, že také absolvujeme nějaké výlety, či procházky jen tak bez kešek, čas od času 🙂

Co na vaši „akčnost“ a množství zájmů říkají prarodiče?

Eva: Neříkají nic, moji rodiče také nejsou žádní lenoši. Zájmů zase tolik nemáme, myslím jako každá jiná rodina.
JAN: Kdyby mi před rokem někdo řekl, že si kvůli geocachingu pořídíme lezecké vybavení a budeme lézt po stromech, prolézat kanály a stoky, nevěřil bych mu 🙂 No a je pravda, že když fotky vidí moji rodiče, tak prostě tou hlavou zakroutí .Přeci jen mi už není dvacet… Ale díky geocachingu jsme začali dělat plno věcí, které jsme netušili, že bychom kdy dělali.

A co vaši kamarádi, známí? Máte mezi nimi jen stejně „jiné“ druhy nebo se hodně vymykáte z průměru?

Eva: Máme známé s různými zájmy. Někteří jsou činorodější, jiní méně. Některé jsme poznali díky geocachingu a občas spolu s rodinami podnikneme nějaký ten výlet.
JAN: Máme opravdu různé známé, za sebe ale musím konstatovat, že právě díky geocachingu jsem se seznámil s hodně zajímavými lidmi. Jelikož nejsem rodilý Tišnovák, tak jsem ve svém novém domově neměl mnoho známých, to se právě změnilo díky geocachingu. Vytvořila se tam naprosto skvělá parta lidí, s rodinami podnikáme různé akce, vymýšlíme co nejhezčí keše a snažíme se geocachingem bavit ostatní.

Starší dcerce budou čtyři roky. Už se u ní projevuje nějaký hlubší zájem o cokoliv? Například pozná značky letadel z druhé světové války podle křídla apod.?

Eva: Klárka zatím neprojevuje hlubší zájem o určitou aktivitu a nemá ani žádný koníček, pokud se to tak v tomto věku dá nazvat. Ráda tancuje, maluje, jen u ničeho dlouho nevydrží. Chodíme spolu každý týden plavat a po prázdninách začne chodit do tanečního kroužku.

Máte jako rodina nebo i vy dva jednotlivě v nejbližší budoucnosti v plánu něco mimořádného?

Eva: Nemáme v plánu nic, co by se dalo nazvat mimořádným. Žádná daleká cesta, stavba domu nebo jiné velké akce nás nečekají. Ale plánujeme všechno tak nějak za běhu, takže uvidíme, co se čeká za rohem.
JAN: Evka to vyjádřila dost výstižně. Prostě teď můžeme plánovat, co bude za týden, či dva. Už se možná začneme koukat po dovolené na zimu, ale nic mimořádného. Prostě naplánovat něco, kam můžeme vyrazit celá rodina a aby si to užily i obě naše holčičky.

Myslíte, že společné zájmy, i když to vypadá, že jich je opravdu moc, vaši rodinu stmelují nebo ji spíše rozpolcují ve chvíli, kdy ten den má opravdu JEN 24h?

Eva: Společné zájmy jsou vždy plus, jen je potřeba umět skloubit všechny aktivity dohromady. Ne vždy se to podaří a ne vše lze odsunout na další den. Přestože by člověk chtěl někdy během dne zvládnout víc, tak je tu Emma s Klárkou a těm se musí čas podřídit. Nemůžeme je věčně někde vláčet, určovat jim, co mají v danou chvíli dělat či nedělat, musíme jim naopak dát prostor, který by měly jen samy pro sebe.

A na závěr nějaký recept na „štěstí“ pro naše čtenáře?

Eva: Kdybych ho znala, řeknu vám ho. Taky ho hledáme. Možná by mohla stačit vzájemná láska, tolerance a ochota si pomáhat.
JAN: Pokud bych takový recept znal, hned bych se ho pokusil uvařit pořádný hrnec. Ale neznám. Eva to ale vyjádřila hodně výstižně.

Ráda bych na závěr řekla něco hodně trefného, ale sama za sebe mám „jen“ obyčejný dobrý pocit z toho, že jsem díky blogu http://blog.safarikovi.org/ poznala prima lidi. Prima mladou rodinu, která se věnuje, pro mě zatím zcela neznámému koníčku s trošku tajemným nádechem, http://geocaching.safarikovi.org/ . Nezbývá než popřát hodně štěstí na společné cestě (nejen) za „keškami“.

Na Meredit.cz čtěte také: Geocaching

Previous ArticleNext Article