Historie

Eduard Bass, nejznámější český kabaretiér

Eduard Bass se narodil 1. ledna 1888 v Praze 3, jeho vlastní jméno bylo Eduard Schmidt. Již od dětství projevoval velký zájem o literaturu a různé formy lidové zábavy, zejména pak o kabaret a cirkus. Již od čtrnácti let se pokoušel o verše, při jejichž psaní byl značně ovlivněn zejména básníkem Karlem Hlaváčkem, Josefem Svatoplukem Macharem, později se přiklonil k anarchismu.

{snippet ad5}Ve svých básních zavrhoval měšťácký vkus i církev, nebyla mu vzdálená ani sociální tematika. Postupem času od psaní básní upustil a zaměřil se na jednoduchou písňovou formu. Vystudoval pražskou obchodní akademii v Platéřské ulici, kde maturoval roku 1905. Po maturitě jej otec poslal na zkušenou do Belgie, Švýcarska a poté do Mnichova, kde poznal kabaret evropské úrovně. Po návratu domů působil jako obchodní zástupce otcova kartáčnického závodu. Tato kariéra obchodníka jej ale nijak nelákala a po bankrotu na počátku 1. světové války se věnoval umělecké dráze.

Od r. 1910 se stal profesionálním kabaretním umělcem v kabaretu Bílá labuť a začal používat pseudonym Bass. K tomuto pseudonymu jej motivoval jeho hluboký hlas, a chtěl se tak i odlišit od známého kabaretního podnikatele a umělce Františka Leopolda Šmída. Už o tři roky později byl činný jako zpěvák, konferenciér, recitátor a autor šansonových a kupletových textů v Červené sedmě, kterou vedl Jiří Červený. Jednalo se o kabaret, který si utahoval z rakousko-uherského mocnářství. Ještě nyní je pokládán za nejlepší začátek tzv. malých scén u nás. Být přirovnán k Červené sedmě byla vždy ta největší pocta, jakou mohl nějaký kabaret získat.

Stýkal se s různými literáty, výtvarníky a herci v kavárně Union. Rád cestoval do cizích zemí (Alžír, Německo – Berlín, Kupari, Francie – Paříž, Holandsko, Polsko, Lotyšsko…). Miloval psy, vlastnil jezevčíka Kulíčka, poté Alfíčka. Od roku 1916 působil jako ředitel kabaretu Rokoko. Dle smlouvy dostával plat 500 Kč měsíčně a za vystoupení 400 Kč. Přispíval například do Nové doby, Práva lidu, Kopřiv a Humoristických listů. Tehdy se seznámil s herečkou Táňou Krykovou, se kterou se po roce známosti oženil v červnu 1915.

Na začátku toho roku rukoval a působil u sanitní služby v hradčanské vojenské nemocnici. Několikrát se snažil o zproštění vojenské služby, to se mu povedlo o tři roky později. V letech 1910-11 se podílel na tzv. Letácích, v nichž vytvořil typ ostře satirické veršované glosy na konzervativního představitele Rakouska-Uherska. Psaní pro kabaret přivedlo Basse i k přispívání do brněnských Lidových novin. Od r. 1920 zde působil jako redaktor, později se stal dokonce šéfredaktorem. Zůstal u nich až do momentu, kdy bylo jasné, že je zapotřebí se bud‘ přizpůsobit okupačním poměrům, nebo zanechat novinařiny a věnovat se jiné práci. Bass volil druhou možnost a rozhodl se pro literaturu.

V letech 1926-1930 působil také jako šéfredaktor časopisu Světozor, po válce přešel do Svobodných novin. Zemřel 2. října 1946 v Praze na srdeční nemoc.

Tvorba:

Bassova díla jsou zaměřená na činorodost, houževnatost a mravní sílu českých lidí. Jsou charakteristická optimistickým přístupem ke světu a jemným humorem. Vedle povídek čistě zábavných psal i satirické povídky, ve kterých napadal sociální nepravosti a negativní jevy ve veřejném životě. Jeho prozaické práce začínaly povídkovou sbírkou Fanynka a jiné humoresky (1917), později se objevil Letohrádek jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, dále Případ čísla 129 a jiné povídky (1921).

Jeho humorná povídka Klapzubova jedenáctka z r. 1922 oslavovala „zlatou dobu“ české kopané. Je to jeho první velký úspěch v literární tvorbě, kniha byla přeložena do angličtiny a němčiny a byla hrána i jako operetní revue. Autor zde popisuje ukázněnost, houževnatost a smysl pro fair play. Dále následoval povídkový soubor Šest děvčat Williamsonových.

Za fašistické okupace omezil svou novinářskou činnost na minimum a zcela se věnoval spisovatelské činnosti. Z této doby pochází jeho neslavnější román Cirkus Humberto (1941), který patří ke zlatému fondu české literatury. Stejné téma zpracoval i v cyklu deseti povídek Lidé z maringotek (1942). Tuto knihu napsal jako poděkování čtenářům za jejich lásku a pozornost, kterou věnovali jeho Cirkusu Humberto. Bass připouštěl, že sepsat tuto knihu byla těžká práce, protože zprvu chyběla nit spojující vyprávěné příběhy.

Posmrtně byla vydána kniha Na lodi za pohádkou (1957), v níž Bass převyprávěl dvacet pět pohádek z celého světa a povídkové sbírky, např. Příběh vodníka Pabla (1947) či Prašivá ulice (1949).

Bass se zabýval také tvorbou publicistickou, byl humoristou a satirikem v časopise Šibeničky. V Lidových novinách působil jako autor povídek, soudniček, causerií, parodií, anekdot atd. Patří sem prózy jako např. Potulky pražského reportéra (1929), Jak rok běží (1930), Pod kohoutkem svatovítským (1942), Kázáníčka (1942), Křižovatka u Prašné brány (1947). Je zde zachycen pražský polosvět a v dílech je zřejmé, že měl jejich autor neobyčejný smysl pro jazykový projev.

Ke konci třicátých let a na začátku války vydával společně s Josefem Ladou v Lidových novinách pravidelné sobotní rozhlásky – veršované kreslené komentáře zprvu veřejného, později kulturního dění. Bass v nich ostře vystupoval proti korupci, politickému čachrování a hrozbě fašismu. R. 1930 vydal Holandský deníček – reportáž z cesty u příležitosti olympiády, která se konala r. 1928 – a životopisné dílko o proslulém podvodníkovi Divoký život Alexandra Staviského (1934).

Jeho vrcholnou prací je Čtení o roce osmačtyřicátém, která je vlastně kronikou událostí revolučního roku 1948. Nejdříve líčí situaci v různých částech Evropy, poté přechází na poměry v Rakousku a obraz vzestupu národních snah. Kniha představovala politický čin: posilovala národní vědomí a předpovídala vítězství pokrokových národních tendencí. První svazek v r. 1940 byl ostře cenzurován a zabaven, další díly proto Bass již nedopsal. Dílo vyšlo v původní podobě až v r. 1948.

Previous ArticleNext Article