Rozhovory

Dvojí tvář požehnání

Vypůjčila jsem si název jednoho z románů známé spisovatelky Daniely Steelové, neboť se domnívám, že zcela vystihuje příběh, o který se s vámi chci podělit. Rodičovství je nádherné poslání, které nám život, tak nějak z podstaty člověka samého (rozmnožování druhu apod.), chystá. A jistě mi dáte za pravdu, že to je poslání nad všechny náročné. Ale pro některé z nás začíná ten „boj“ ještě dříve, než se nějaké dítko objeví. Je to boj o to, abychom se vůbec rodiči stát mohli.

Představ nám svoji krásnou rodinu – počet žen, mužů, dětí a jiných zvířat?
Pominu-li trochu klikatější a ne zcela standardní způsob, jakým se z nás stala ta pravá rodina, tak bych řekla, že jsme naprosto běžný model – máma, táta + 2 děti (4 roky a rok a půl). A musím říct, že se tak i cítíme. Nemám pocit, že bychom byli nějak výrazněji odlišní od jiných rodin, které mají děti přirozenou cestou. Mluvím-li o způsobu, jakým jsme k dětem přišli, tak ne proto, že by to vycházelo z nějakého vnitřního pocitu, ale čistě z praktického důvodu. Například u dětské doktorky, když jsem řešila zdravotní problém malé a ptala se na mou rodinnou anamnézu, aby si udělala obrázek o dceři, jsem musela upozornit na fakt, že z anamnézy mé biologické rodiny nelze vyvozovat jakékoliv předpoklady pro naše děti. A nebo proto, že bych ráda pomohla a podpořila další páry, které jsou na tom podobně, jako jsme byli my s manželem. Nebýt jiných žen, které se o své životní příběhy podělily, nikdy bych nejspíš neměla možnost porodit naši druhou dceru. Takže mi přijde sobecké nepředat vlastní zkušenost nějakým způsobem dál, pokud by někomu dalšímu mohla pomoct.
Co se zvířátek týče, žádné nemáme. Za prvé jsem astmatik, manžel a starší dcera jsou atopici, a za druhé žijeme v běžném panelákovém bytě a jsme rádi, že se sem vejdeme sami i bez zvířátka. A v neposlední řadě musím říct, že jako bezdětná jsem nechtěla zvíře jako náhražku za dítě, abych na něj pak přenášela péči a lásku, která měla být určena našim dětem…. no a teď se dvěma malými dětmi zase říkám, že mi stačí uklízet a lítat kolem dětí a nepotřebuju ještě dalšího tvora, co jim pomůže s demolicí bytu. Rozhodně  ale máme zvířátka rádi, jezdíme pravidelně několikrát v roce do ZOO, krmíme srnky v parku…jen je prostě nemusím mít doma (i když manžel s dcerkou už začali s fází škemrací). Jen čekám, až se naučí pořádně mluvit ta mladší a přidá se k nim – nevím, jak dlouho vydržím odolávat.

Když jste se s manželem brali, plánovali jste velkou rodinu?
O dětech jsme mluvili a snili už před svatbou. Brali jsme se po dvouleté známosti a v té době jsme se už nějakou dobu o miminko pokoušeli. Tenkrát jsme tomu nechávali volný průběh s tím, že by mi vůbec nevadilo vdávat se jako těhotná. Ani jeden jsme nebyli typ na nějaké „užívání si“ – nikdy nás netáhly diskotéky a podobná zábava. Čekali jsme vlastně jen na to, až  si manžel dodělá maturitu a najde si stálé zaměstnání a hned potom jsme plánovali první miminko s tím, že u jednoho jsme rozhodně zůstat nechtěli. Vždycky jsme mluvili o těch 2-3 dětech určitě.

Kdy/jak jsi přišla na to, že sen o biologické rodině se rozplývá?
Neřekla bych, že se někdy rozplynul. Sny jsou asi to jediné, co v takové chvíli zůstává. Spíš se postupně měnily a přizpůsobovaly novým skutečnostem. Nic jiného mi prostě nezbylo. Prošla jsem několika fázemi a každá z nich mě posunula někam trochu jinam. Ale to, že to nebude jen tak jednoduché, mi poprvé začalo docházet už asi půl roku po svatbě, kdy ani po roce snažení miminko nepřicházelo. A hned při prvních orientačních vyšetřeních se začaly vynořovat problémy, které to zcela vysvětlovaly. Že to ale bude až tak špatné nás tenkrát nenapadlo ani jednoho. Brali jsme to tak, že jen bude třeba, aby nám k dětem pomohli lékaři. Že by to neměli snad dokázat ani oni jsme si v tu chvíli vůbec nepřipouštěli. To všechno pak přicházelo postupně v podobě dost hořkých kapek – první zamlklé těhotenství, další ještě horší výsledky vyšetření, nevydařené pokusy, další miminko, o které jsme přišli …v té době už to nebylo jen o tom, jak to vidíme my, ale čím dál častěji jsme slýchali skepsi i z úst lékařů.

Rozhodnutí o náhradním rodičovství nebo-li adopci bylo společné?
Ano. Od samého počátku, kdy se začaly objevovat první náznaky toho, že bychom se snad nemuseli vlastního potomka dočkat, jsme tuto cestu oba brali tak nějak zcela automaticky. Jako jakousi možnou a naprosto přirozenou alternativu, jak se dostat k cíli – tj. stát se rodinou. Žádost jsme podávali hned, jakmile jsme získali vlastní bydlení. Vlastně jsme ještě ani nebydleli, měli jsme klíče v kapse jeden den, byt byl prázdný, čekalo nás spousta práce a zařizování, ale už jsme měli sjednanou schůzku s naší paní sociální pracovnicí, abychom si vyzvedli potřebné formuláře a mohli začít vyřizovat. Bývali bychom to udělali nejspíš už i o něco dříve. Rozhodně po prvním potratu už jsme oba věděli, že udělat to chceme. Ale bylo nám jasné, že co by mladý pár, sezdaný rok a bez vlastního bydlení, bychom asi moc šancí uspět při schvalování neměli. Proto nám přišlo rozumnější vyřešit nejprve otázku bydlení a pak teprve rozběhnout maraton ohledně adopce, který byl i tak sám o sobě dost velkou zatěžkávací zkouškou.

Jak se k procesu adopce postavila rodina a vaše nejbližší okolí?
Pro moje rodiče to byla myslím v prvé řadě úleva. Vím určitě, že maminka byla od samého počátku šťastná za to rozhodnutí a moc mě podporovala. Její kamarádka má bratra, který v té době adoptoval chlapečka, co by miminko, takže mi o něm každou chvíli nadšeně vyprávěla novinky, jak se jim vede atd. Myslím, že právě ona to s námi prožívala nejvíce. Viděla, jak moc se trápím, jak mě ten neustálý boj s neplodností vyčerpává nejen psychicky, ale čím dál víc i fyzicky. Několikrát jsem za tu dobu skončila v nemocnici (například hned při prvním IVF jsem prodělala těžký hyperstimulační syndrom) – takže se o mě celkem logicky asi i hodně bála, a proto rozhodnutí pro adopci nadšeně uvítala. Můj otec na tom byl nejspíš podobně – vzpomínám si, jak mě po druhém potratu prosil, ať už to vzdáme a počkáme si na adopci.
Manželovi rodiče to asi vnímali celé trochu jinak- řekněme méně intenzivně. Měli pocit, že na děti máme času dost a nebudeme si nic nalhávat, ty zdravotní rizika a případné komplikace se týkají hlavně ženy. Neplodnost je samozřejmě psychickou zátěží pro oba partnery i pro vzájemný vztah, ale ty ženské toho v tomto případě podstupují mnohem více, a proto to asi moji rodiče v té fázi vnímali intenzivněji než jeho. Nikdy ale nebyli vyloženě proti. Jen jsme párkrát slyšeli dotazy ve smyslu, jestli jsme si jistí a nějakou tu „strašidelnou historku o nevydařené adopci“ (na každou z nich jsem ale vždycky odpovídala minimálně dvěma podobnými příběhy z prostředí biologické rodiny). Jak plynul čas, i u nich začaly asi ustupovat ty prvotní obavy a otázky a začali se těšit s námi.
Moje sestra pečlivě odkládala vše po svých dětech, abych měla nachystanou nějakou tu výbavičku, až přijde ten velký den, kdy nám zavolají, že pro nás mají děťátko.

Jak dlouho trvalo, než jste si dceru přivezli domů a jak ten čas prověřování a čekání hodnotíš zpětně?
Trvalo to asi 3 roky a tenkrát se zdály nekonečné. Teď vím, že to celé mělo smysl, že i ten proces samotný nás tak nějak někam postupně sunul a měnil a že to bylo moc dobře. V první fázi, když jsme podávali žádost, jsem vnitřně vnímala adopci jako jakási „zadní vrátka“. Byla jsem si jistá, že to dítě budu milovat, že to udělat chceme, protože prostě lepší takhle, než žádné dítě nemít. Ale zároveň jsem doufala, že se nám přeci jen dřív než na to dojde, zadaří to vlastní. Nebylo to dáno nějakou touhou po vlastních genech, ale spíš touhou po těhotenství, novorozenci a prostě mít to děťátko se vším, co k tomu patří a o co budeme při adopci „ochuzeni“. Později jsem v průběhu schvalovacího procesu otěhotněla a vypadalo to, že se skutečně voňavého uzlíčku dočkáme, takže jsme i řešili co a jak s adopcí. A v tu chvíli jsme věděli, že je to dávno o něčem jiném, že už se na našeho „Nunýska“ (= tak jsme adopčátku v době čekání říkali) těšíme, že ho/ji milujeme už teď. A do naší rodiny už prostě patří, i když s námi ještě není. Vlastně jsem prožívala i jakési „nahradní těhotenství“. Takže v té době už dávno nešlo mluvit o nějakých zadních vrátkách, ale o rovnocenné cestě, na kterou jsme se vydali a po které už jsme chtěli dojít až do cíle. Když jsme pak o miminko přišli, byla adopce ta naděje, díky které jsme všechno ustáli a které jsme se drželi. Prošla jsem si fází smiřování se s tím, o co všechno přijdu. Byla to doba, kdy jsem vlastně skoro pořád jen brečela a litovala všeho o co přijdu. Počítala jsem raději s tím, že dítko bude starší, abych nebyla zklamaná, když nedostaneme vyloženě miminko. Tenkrát se mi zdálo, že nutně potřebuju, aby to dítě k nám už konečně přišlo. Ale teď vím, že je moc dobře, že se tak stalo teprve až ve chvíli, kdy jsem se z toho všeho dostala a začala všechno vnímat jinak. Přestala jsem oplakávat, o co budu ochuzená a naopak o to intenzivněji jsem se těšila na to všechno co získáme …Přesně v tu chvíli kdy jsme to opravdu vůbec nečekali se to stalo a „kouzelný telefon“ zazvonil opravdu jako blesk z čistého nebe. Takže zpětně jsem ráda, že jsem malou přijímala jako vyrovnaný člověk, smířený sám se sebou, protože jedině tak jsem mohla bezvýhradně přijmout i ji takovou jaká je (a ona je vážně úžasná) – jako svoji dceru a ne jako „náplast na bolavou duši“.

Po příchodu dcerky jste byli úplná rodina. Přesto jste podstoupili další IVF (?) s darovaným vajíčkem. Narodila se další dcera. Jak to bylo?
V prvé řadě musím opravit terminologii. Nejednalo se o darované vajíčko, ale o kompletně darované embryo. Každopádně už ve chvíli, kdy jsme přijali první dceru jsme věděli, že rozhodně chceme ještě jedno dítě. A to právě kvůli ní, protože upřímně věřím, že sourozenec je pro dítě do budoucna ta největší devíza, kterou můžou rodiče svým dětem dát. Ano, byli jsme rodina a kdyby další dítě nebylo, už i tak by náš život měl dostatečný smysl. Měli jsme se o koho starat, komu dávat naší lásku…ale jako kompletní rodina jsme až s druhou dcerou. A nedá se říct, že by to znamenalo, že bych netoužila po dalším, ale to už je o něčem jiném. Zatímco život bez dětí si absolutně nedokážu a ani nechci představit. Život s jedním dítětem už ano, ale jen za předpokladu že vím, že jsme skutečně udělali vše, co šlo. A ten sourozenec by v té rodině i tak scházel. Z toho důvodu jsme podali další žádost o adopci. Prošli jsme novým schvalováním a byli znovu zařazeni do pořadníku. Zároveň jsme ale byli upozorněni na fakt, že druhá adopce by asi byla čekání na delší lokte a možná by to chtělo i nějaký ten ústupek ze strany našich požadavků. Což paradoxně u druhé adopce jsem naopak byla už spíše náročnější než u první. Ale bylo to dáno právě tím, že už jsme doma jednu malou princeznu měli a už jsme zvažovali i to, jaký by měl například nějaký handicap u druhého dítěte dopad i na ni. Navíc bychom měli děti raději s menším věkovým rozdílem. Proto jsme zároveň s čekáním na druhou adopci dál zkoušeli štěstí i v centru asistované reprodukce. Také proto, aby ve mně v budoucnu někdy nemohl hlodat červík pochybnosti, jestli jsem nemohla udělat víc.
Za ta léta snažení jsme opravdu zkusili všechno. Dozvěděla jsem se o možnosti přijmout darované embryo páru, kterému IVF vyšlo, další dítě už nechtějí, ale zároveň nechtějí embrya jen tak zničit. Rozhodli se raději je darovat někomu, kdo po dětech touží a nedaří se. Byla to prostě jen další cesta, kterou jsme zkusili v průběhu čekání na druhé adopčátko, které se stejně nijak urychlit nedalo. A ono to díky Bohu vyšlo.
Těhotenství bylo velmi komplikované, prožili jsme ho vlastně v neustálém strachu, protože se kazilo snad všechno, co se pokazit mohlo. Spoustu času jsem strávila po nemocnicích a přiznám se, že jsem párkrát byla tak zoufalá, že jsem i pomyslela na to, jestli mi to bylo skutečně zapotřebí a neměla jsem raději počkat, až znovu zazvoní telefon, protože tam už je pak ten výsledek jistý. Ale když se dcera narodila, věděla jsem, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Mrzí mě, že první dcera kvůli mým komplikacím v těhotenství musela být často bez maminky a nebo zavřená se mnou doma v podstatě od dvou let, kdy sama ještě byla malá. Ale když vidím holky spolu teď, jak jsou na sebe vázané, mají se rády, hrají si …věřím, že těch „pár měsíců oběti“ za to stálo a sestřička jí to nejen vynahradila, ale už teď jí dává mnohem víc.

Pravdu o tom, že mladší dcera vlastně není tak úplně „biologická“, tajíte i před nejbližší rodinou. Proč? Musí to pro vás být s manželem těžké, jít životem s takovým tajemstvím.
Manžel toto opravdu neřeší, nikdy se k otázce genetického původu nevrací, vůbec nad tím nepřemýšlí, takže ani pocit, že žije s nějakým tajemstvím nemá. Nebo to předstírá tak dobře, že mu to věřím i já. Rozhodnutí mlčet bylo společné. Neměli jsme v úmyslu lhát, ale zároveň jsme neměli pocit, že je třeba o zvolené metodě léčby dopodrobna informovat. Možná, kdyby se na to tenkrát rodina zeptala, tak by pravdu věděli, ale nikdy jsme to nějak neprobírali. Pro nás samotné ty geny opravdu nejsou podstatné. Tím spíš, že první dcera z nás geneticky také nemá nic. A tím, že opravdu nikdo v rodině nijak mladší dceru neupřednostňuje a všichni berou holky naprosto stejně (naopak adoptovaná dcera má spíše určitá privilegia plynoucí z toho, že byla např. pro manželovy rodiče první vnouče), tak nevznikla potřeba toto téma otevírat iniciativně. Co se širšího okolí týče, je to komplikovanější, tam bych někdy za ty řeči a srovnávání adoptivní dcery s „vlastní“ fakt kousala. A jsou chvíle, kdy mám chuť vpálit dotyčnému pravdu, aby mu došlo jak obrovské nesmysly plácá. Ale v tu chvíli mi dochází, že za prvé takový člověk mi vůbec nestojí za to, abych se mu s tak intimní záležitostí vůbec svěřovala a za druhé  tomu člověku v jeho omezenosti (o čemž mě přesvědčuje fakt, že je schopný podobné řeči vést) stejně nedojde, co vlastně řekl za děsnou blbost a nezastydí se. Starší dceři tím absolutně nijak nepřilepším a té mladší by to mohlo v takovém případě ještě spíš leda uškodit. Pravdou ale je, že dokud jsem byla těhotná, netušila jsem, jak těžké bude v některých okamžicích žít s touhle neodhalenou skutečností. Řekla bych, že jak holky rostou, je to čím dál těžší.

Zeptám se nejen proto, že tuto otázku velmi často řeší „okolí“, ale i já sama se o tom musím neustále přesvědčovat – cítíš k oběma dcerám stejný cit/lásku, přestože jednu jsi přijala jako „hotovou“, kdežto mladší jsi si odnosila ve svém lůnu?
Holky jsou každá povahově úplně jiná, což je asi pro mě velké plus. I kdybych chtěla, tak se ty dvě vůbec srovnávat vlastně nedají. Ale že je miluju obě stejně, o tom nemám ani nejmenší pochybnost. Co dost lidí asi překvapí je fakt, že co do pocitové stránky jsem mnohem intenzivněji prožila telefonát o adopci, než samotný porod druhé dcery. Osobně mě to až překvapilo, ale ten pocit, kdy se ze mě stala poprvé máma zůstal nepřekonaný a teď už ho myslím nic překonat asi ani nemůže. Vnitřně necítím ve vztahu k holkám opravdu žádný rozdíl, za což jsem hrozně vděčná. Představa maskování deficitu citu/lásky na kterékoliv straně je pro mě nepředstavitelná. Vím jistě, že bych to celoživotně nemohla zvládnout a řešit, jestli jedno z mých dětí nepociťuje menší náklonnost než druhé. To mě vážně děsí.

Plánujete někdy v budoucnu povědět dcerám (a okolí) úplnou pravdu?
Čím dál víc lidí se pozastavuje nad tím, jak je možné, že mladší dcera je tak děsně podobná na tu starší (opravdu obrovská náhoda), ale přitom z nás s manželem nemá ani z jednoho vůbec nic. Když pak slyšíte vlastního rodiče, jak horlivě vypráví o tom, že to není pravda a že jste taky měla takové kudrlinky a oči nebo nosík …to jsou chvíle, kdy se cítím vůči nim až provinile a asi být to v soukromí, pravda by šla ven. Takže to do budoucna v úzkém kruhu rodinném nevylučuji. Na druhé straně ale právě v tom úzkém kruhu všichni berou holky opravdu stejně i teď a ta informace je vlastně bezvýznamná, protože vím jistě, že na jejich vztahu k dětem se tím nic nezmění. „Vyzrazení“ by vlastně nepřineslo vůbec nic a tak nevidím moc smyslu v tom otevírat toto téma aktivně sama. Zatím to tedy neplánuji, ale to neznamená, že se to třeba zítra nemůže změnit.
Co se holek týče tam nevím. Starší dcera o tom, že je z domečku ví. Nic jí neskrýváme. U mladší je to komplikovanější. V tomhle věku nemůže vůbec pochopit, o co jde, a ve věku, kdy už by tyto skutečnosti mohla opravdu chápat, nejsem schopná říct, jestli budu schopná to sama otevřít. To je hlavní důvod, proč s adoptivní dcerou mluvíme o domečku od jejího cca roku. Postupně s tím roste, co jí zajímá se doptá. Mladší je v tomto smyslu v nevýhodě, nemá jak se svým původem vyrůstat, byl by to asi v dospělosti dost šok. Záležet bude hodně i na tom, jestli pravdu bude znát rodina nebo ne. Pokud bych šla s pravdou ven v rodině, pak by to rozhodně věděla i dcera. Rozhodně nepřichází v úvahu, aby to věděla rodina kolem a ona sama ne. Možnost, že by to věděla jen ona a zbytek rodiny ne je klidně možná. Teď ale opravdu nejsem schopná říct, co bude za nějakých 15 nebo 20 let. Všechno jsou to jen hypotetické úvahy a to, co se teď zdá třeba i nemožné nebo hrozně těžké, se může nakonec rozuzlit snadněji než se teď zdá.

Jako adoptivní matka se také velmi často setkávám s opravdu nemístnými „řečmi“ na téma přijaté a biologické děti. Mám úplně stejné chuti jako autorka, těm lidem skočit po krku, neboť opravdu netuší, o čem to vůbec mluví. Nezbývá než všem adoptivním rodičům popřát, aby lidé v jejich okolí byli více empatičtí. Vždyť, jak je z příběhu zřejmé, nikdy netušíte, kde je (skutečná) pravda.
A naší milé rodince přeji do budoucna hodně štěstí. Nyní už je snad čeká jen ten nelehký úkol všech rodičů – vychovat, vyvdat, postarat se o vnoučata…a další příjemnosti BĚŽNÝCH rodin.

Previous ArticleNext Article