Rozhovory

Drama v Angole

Před 25 lety celý národ s obavou sledoval osudy československých občanů, kteří byli uneseni protivládním hnutím UNITA v Angole. Jeden z tehdy unesených – pan Lubomír Sazeček – nám poskytl exkluzivní rozhovor. V těchto dnech vychází jeho kniha o únosu a jeho průběhu. Více o knize Zajati v Angole.

{snippet ad1}V rámci pomoci rozvojovým zemím pracovali na výstavbě celulózky v obci Alto Catumbela. 12. března 1983 obsadili obec ozbrojenci UNITA, při čemž bylo uneseno 66 Čechoslováků: 28 expertů, lékařka, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí a začal namáhavý pochod Angolou, při kterém došlo k úmrtí Jaroslava Navrátila z Bratislavy. Po zdlouhavých jednáních mezi hnutím UNITA a československou vládou se 23. června 1984 vrátila i druhá skupina unesených. V roce 1985 byl v televizi uveden film Angolský deník lékařky s herečkou Janou Brejchovou.

Jak a s jakými pocity jste se dostal do skupiny expertů, kteří měli pracovat v Angole?

Na otázku, jak jsem se tehdy dostal do Angoly, zásadně odpovídám – letadlem :-)! Ale nyní vážně. Od roku 1977 tam jezdili experti z celé tehdejší Československé republiky pomáhat ve znovuobnovení provozu místní celulózky a papírny. Jako zaměstnanec pracující v podobných provozech v SEPAP Štětí jsem k tomu měl velice blízko. A stejně jako mnozí z těch, kteří tam vycestovali, jsem o takovou práci měl velký zájem. Nakonec se mi podařilo se v roce 1980 zařadit mezi pracovníky vybrané a schválené pro CCPA v Alto Catumbela. Můj odjezd se ale realizoval až v roce 1981. Na práci v Angole jsem se těšil, zejména na prostředí v oblasti, kde Alto Catumbela ležela. Podle mnohých vyprávění již vrátivších se expertů mělo jít o velice krásnou oblast.

V čem spočívala vaše práce a jak dlouho jste zde měli působit?

Vyslán jsem byl pro funkci mistra sulfátové varny celulózy a bělírny. Základním úkolem na tomto pracovišti bylo vést směnu technologického souboru a zaučovat do funkce místního pracovníka. Kromě toho jsme organizovali vzdělávací kurzy pro techniky a přední dělníky tohoto úseku.V roce 1981, kdy jsem odjel já, byly již uzavírány dvouleté kontrakty, na rozdíl od předchozích jednoletých. Bylo ovšem už dříve možné si pobyt v Angole prodloužit o šest měsíců až jeden rok. A to třeba i opakovaně.

Druhá velká vyloženě česká skupina pracovala v místním zdravotním středisku. Jejich činností bylo celé široké spektrum zákroků od porodů až k odstraňování následků válečných zranění. Stali se poměrně hodně vyhledávanými hlavně proto, že i základní zdravotní péči tam nebylo kým zabezpečit. Pro nás to znamenalo jistotu při eventuelním náhodném úrazu, což se nikdy vyloučit nedalo.

Třetí československá skupina, ta nejmenší, byli energetici. Jejich činností měla být původně výstavba vedení 22kW linky do okresního města Ganda. Ovšem vlivem působení UNITA se museli soustředit hlavně na likvidaci následků destrukční činnosti této organizace. Stále měli co dělat při opravách již stojících linek vysokého napětí, které byly snadným terčem útoků.

Působení skupin v Alto Catumbela bylo vázáno na mnoho faktorů. V továrně to byla schopnost (nebo neschopnost) naučit se ovládat technologické soubory samostatně bez nás. Zdravotníci, původně určení do Gandy, tam nemohli působit bez elektrického proudu a energetici zkrátka nestačili stavět poražené sloupy, natož aby stavěli nějaké nové. Čili karty měli rozdány místní – jak s nimi hráli, jsme nejlépe poznali v březnu 1983!

Jak vás vnímali místní obyvatelé?

Pro místní populaci jsme přinášeli nesmírný rozvoj do celé široké oblasti. Zejména potom, co došlo k rozšíření původních papíráků o další dvě skupiny odborníků, tj. zdravotníků a energetiků. Tím, že se obnovil částečný provoz v továrně, se výrazně zlepšila sociální situace mnoha lidí v nejbližším okolí. Zdravotníci zase dávali jistotu něčeho, co tu nebylo předtím vůbec možné: kvalitní lékařská péče pro širokou veřejnost. Energetici k tomu zajišťovali dodávky elektrické energie, mnohdy přerušené právě protivládní UNITA. Takže by nám měli být dost vděční. Při našem odvádění z města však většinou volali: „Viva UNITA!“, „Viva Savimbi!“ A na nás občas už předtím: „Macaco branco (bílá opice)!“ Přitom v období před únosem s námi celkem úspěšně (a nutno dodat, že pro obě strany výhodně) obchodovali jak se zemědělskými produkty, tak i dalšími předměty, které pro nás měly spíše hodnotu suvenýrů.

Byli jste spokojeni s ubytováním?

Bydleli jsme v malé sympatické městské čtvrti původně obývané Portugalci (do roku 1975/6). V domech, které nám zajišťovaly dostatečný komfort přiměřený našim běžným potřebám. Domy měly po čtyřech ložnicích a kompletní příslušenství a kromě toho pěkné zahrádky v zadním traktu, vpředu pak udržované trávníky včetně různých stromů a keřů. Klimatické podmínky byly velice mírné, v domech bývalo v nejteplejších dnech maximálně 27 °C. Zmíněné zahrady za domy byly pro nás částečným zdrojem ovoce a zeleniny.

Uvědomovali jste si riziko vzhledem ke konfliktu, který v té době v Angole probíhal?

Naše pozice v Angole byla striktně pracovní a dle podepsaných smluv a dodatků se nás vnitřní (politické, náboženské, kmenové či jakékoliv jiné) třenice nebo cokoli jiného netýkaly a nesměli jsme do nich vstupovat. O konfliktech jsme byli informováni jako každý, kdo tehdy v ČSSR žil. Nedostali jsme tedy žádné speciální informace. Koneckonců, luandská vláda většinu akcí (pokud byly většího rozsahu) proti ní vydávala za útoky tehdy rasistické JAR, i když to často byla UNITA, a nebo, pokud byly menší, za činnost UNITA. Někdy jsme ale u těch druhých měli pocit, že se jedná o pouhá ozbrojená přepadení za účelem získání jakýchkoli prostředků k obživě nebo životu vůbec. Kontrola zbraní není zajištěna v tomto státě dodnes. To, že nám hrozí něco podobného jako únos, jsme se dozvěděli z materiálu 5. sjezdu UNITA až cestou, a to už bylo na nějaké opatření dost pozdě.

Jak velká byla ostraha objektu, kde jste pracovali?

Podle mého odhadu nevojáka celou oblast města Alto Catumbela a továrny zajišťovala jednotka dobrovolné ODP (mizerně vybavená lidová milice) a profesionální PP (lidová policie) v celkové síle do pěti set mužů. Vládní a kubánské jednotky byly nejblíže snad až ve městě Cubal, 80 km vzdáleném, a myslím, že dokonce ani v našem okresním městě Ganda armáda vůbec nebyla přítomna. Do působení kubánských učitelů a předtím i techniků v továrně se dalo hovořit o větší kvalitě bojeschopnosti obrany města. Po přepadení města ovšem vyšlo jasně najevo, že bylo jen dobře, když Kubánci město na konci ledna ’83 opustili. Jednotky UNITA, které Alto Catumbela napadly, by je bezesporu převálcovaly, došlo by k mnohým a zbytečným úmrtím na obou stranách. Takto bylo ztrát na životech 33 na straně obránců, tři na straně útočníků. Můj osobní názor je takový, že ti, co to vzdali a utekli, vlastně vyhráli. Vyhráli hlavně svůj život.

Když 12. 3. 1983 vnikli do obce Alto Catumbela povstalci z UNITA, co jste si tehdy mysleli? Existovala nějaká šance, že zasáhnou kubánští vojáci, kteří se nacházeli v Angole a pomáhali hnutí MPLA?

Předpokládám, že drtivá většina z nás měla naprosto jasno, o co jde. Jen jsme si neuvědomovali, co z toho vzejde a co všechno nás potom bude čekat. V televizní reportáži Josefa Pazderky z roku 2006 vystoupil velitel jednotky, která Alto Catumbela přepadla. K našemu úžasu mluvil o tom, že nás původně chtěli zabít. Nevěděli prý totiž, co s tolika lidmi dělat. To bylo velice šokující zjištění. Naštěstí mu to buď rozmluvili (měli celou dobu během našeho transportu na jih Angoly spojení s hlavním štábem UNITA), nebo skutečně přišli na to, že to s námi mohou zvládnout až do konce. V pomoc vládních vojsk stejně jako Kubánců jsem kvůli jejich zmíněné lokalizaci nevěřil. Nakonec UNITA neútočila bezhlavě, jistě měli dost informací do jakého střetu jdou. Dalším zjištěním (ale také až v roce 2005) k té situaci bylo, že velitel kubánského kontingentu v Angole měl v úmyslu kolonu únosců nás vedoucí zbombardovat, považoval ji za elitní a tedy v budoucnu nebezpečnou. Zaplaťpánbůh mu to Praha a Moskva zakázaly. Už na začátku pochodu nás na to upozorňoval velitel jednotky s tím, že případné ztráty na životech při útoku vládních sil nebo Kubánců půjdou v následných vládních prohlášeních na konto UNITA.

Jak dlouho trvala přestřelka mezi ostrahou objektu a povstalci z UNITA?

Aktivní útok začal cca v 5:15. Za přibližně tři čtvrtě hodiny už neměli vojáci UNITA co řešit. Obrana byla špatně vyzbrojená, bez motivu, a nakonec co byste mohli chtít po chlapech, kteří dělají jednu směnu v továrně a potom vezmou pušku a jdou do služby v milici, jsou tam sami bez vedení, velení, výcviku. Výsledek se dostavil rychle.


Nechávali vás únosci v nejistotě, nebo vám sdělili své plány?

Jak kdy a jak komu. Mně například hned na začátku důstojník, který mě zadržel, řekl i to, kam půjdeme, jak dlouho (to se sekl, protože asi nepočítal s takovými potížemi, s tak velkou skupinou) a co bude potom (také ne přesně, ale zase na druhou stranu nemohl odhadnout souvislosti dohod o propuštění). Následovaly dokonce i rady, co si vzít s sebou. Později tytéž informace podal i Mário Vatuva, velitel jednotky. Dá se říct, že nám dávali informace všeobecného charakteru, podrobnější už ne. Například sdělení o naší poloze tajili až úzkostlivě. My je občas zaskočili našimi znalostmi prostředí, vyplývajícími ze všeobecného přehledu, který jsme běžně měli.

Došlo během cesty k nějakému incidentu?

Musím říci, že ze strany vojáků kupodivu ne, když pominu drobné postrkávání při zadržování lidí v domech. Naopak proběhly dvě nepříjemné situace, kdy to bylo na pováženou kvůli našim lidem. Z mého pohledu to však bylo původně vyprovokované vojáky nebo ze strany jejich pomocnic, ale bylo to hodně riskantní. Já sám jsem si jednou naběhl vtípkem, ale to už bylo v internačním táboře, a tam působily daleko silnější tlaky na psychiku nás všech. Pozitivním úkazem byla snaha únosců dopravit nás do cíle doslova za každou cenu. Organizovali pro nás nosiče a nemocní a děti byli neseni na nosítkách nebo nosičkami.

Během dlouhého pochodu na východ Angoly došlo také ke smutné události v podobě úmrtí vašeho kolegy Jaroslava Navrátila. Bylo způsobeno vyčerpáním z dlouhého pochodu? Změnili potom únosci nějak své chování vůči vám?

Jaroslav pravděpodobně zemřel na důsledky pádu z nosítek. Primárně mohlo být jeho fyzické a psychické vyčerpání příčinou toho, že se na těch nosítkách ve finále ocitl. V té situaci, kdy se to stalo, a s možnostmi, které tam byly, nešlo přesněji příčinu smrti určit. Tato pro nás frustrující situace nám však kromě stresu žádné výrazné změny ze strany vojáků nepřinesla. Argument vojáků byl tehdy takový, že i u nich mají ztráty na životech, že to prostě nese válka. Chování vůči nám se ale dalo ovlivnit našimi reakcemi a jednáním s příslušníky UNITA. Já sám jsem v mnohých případech měl spíš pocit porozumění.

Když jste nakonec dorazili na základnu UNITA, kam vás poté umístili a jaký režim tam panoval?

Byli jsme první tři dny izolováni v jedné části hlavní povstalecké základny Jamba. Největší změnou bylo, že nás doslova vykrmovali – potřebovali asi změnit první dojem těch, kteří nás tam uvidí. Proto asi trvalo tak dlouho, než k nám pustili novináře a MČK. Druhou fintou bylo, že nás vybavili novým oblečením, protože naše původní bylo již delší dobu otřesné. Potom nás přesunuli na západ, do 80 km vzdáleného a maličkého internačního tábora, kde programové vykrmování pokračovalo. Tam nás bylo již všech 65 izolováno v jedné z jeho odlehlých částí. Po odjezdu většiny našich lidí – rodin a přátel – na konci června, nás dvacet mužů izolovali na půl roku po dvojicích, kdy nám bylo zakázáno jakkoli se mezi sebou stýkat. Ve zbývající době, od vánoc do konce internace v červnu, jsme se směli o nedělích stýkat, přes týden ovšem už zase ne! Byli jsme tam neustále dnem i nocí sledováni, jakákoliv činnost nebyla možná. Vše bylo ihned podezřelé, třeba i to, když chtěl kolega okopávat kus pozemku a pěstovat tabák!

Když se s vámi poprvé setkal náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda, který jednal s vůdcem UNITA Jonasem Savimbim o vašem propuštění, co vám říkal?

Tak pochopitelně to, že si pro nás přijel. Potom také, co vše prý pro nás tehdy vedení státu udělalo. Pro nás to bylo velice příjemné, žádná euforie nás v těch chvílích ale nedostala. My o tom, že přijede, věděli už od vojáků, ale ani tehdy jsme nijak nejásali. Opatrnost už pro nás byla rutinní záležitostí. Můj osobní pohled je ten, že určité otupění trvalo od začátku až do konce, tedy z Alto Catumbela až na Bulovku. Tam jsme se už odvázat dokázali.

Když se po všech útrapách 23. 6. 1984 vrátila i druhá skupina domů, jaká byla reakce státních představitelů?

To byli věci, které nás myslím nikoho vůbec nezajímali. My na Bulovce si užívali prvních dnů svobody, a to doslova na plné pecky. Koneckonců, v médiích převažovali články o tom, co říkáme my a ne někteří z tehdejších politiků. Oni se ani neměli čím chlubit – jejich vinou vše trvalo tak dlouho, ale to už nikdo nezmění.

Myslíte si, že tehdejší československá vláda dělala maximum pro vaši záchranu?

Už jsem na to odpověděl v minulé otázce. Jsem přesvědčen, a nejen já, že nikoli! Nakonec i to, že jedním z rozhodujících vlivů vedoucích k našemu osvobození byla osobní aktivita pana Jeana Volfa, který je belgickým občanem, mluví za vše. Nic nebránilo někomu z našich lidí udělat totéž, namísto těch všech nic neříkajících prohlášení a výzev do celého světa. Nečiním naše politiky zodpovědné z toho, co se tam stalo, to byla především chyba angolského státního vedení, naši pohlaváři však byli zodpovědní za to, že to pro nás tak dlouho trvalo. Dle mého zjištění mohli být doma všichni nejpozději do čtrnácti dnů po příjezdu první skupiny 1. 7. 1983.

Do jaké míry se film Angolský deník lékařky, který pojednává o těchto událostech, blíží realitě?

Když jsem tuto televizní inscenaci viděl poprvé (květen ’85), nebral jsem ji moc pozitivně. Nešlo to asi ještě moc dobře strávit. S větším odstupem času však musím říci, že víceméně dobře vystihuje podstatu celého problému s přihlédnutím k tomu, co je tam zdůrazněno na začátku, tedy že „Je to pohled umělecký, který podléhá určitým pravidlům a zákonitostem“. Po letech vidím vše jinak, chce to jistě trochu pokory, a ta nám asi dost často chybí!

S jakými pocity na všechno vzpomínáte s odstupem času?

Je to něco, co mě už zřejmě nikdy neopustí. Moji přátelé mě neosloví jinak než „Angolák“. Na jaře (hlavně na jaře) jsem každý rok v noci ve snech často v Angole. Čtu si angolské noviny na internetu, komentuji jejich články v diskusním fóru. Chystám se s jedním dokumentaristou vrátit na místa činu a následně vytvořit pro ČT dokument, ve kterém se jakoby střetnou obě strany po 25 letech (velitel M. Vatuva však bohužel 6.11. 2007 zemřel). V letošních (teprve druhých od roku 1975) volbách bych docela rád viděl jako vítěze UNITA. Ze stavu v Angole jsem zklamán, namísto pozitivních změn tam bují bezohledná korupce. Lidé žijí stále hůř a hůř. Například naše továrna nevyrobila od našeho odvlečení ani kilo papíru. Angola je přitom největší africký producent ropy, vyváží rovněž obrovské množství diamantů.

S vaší manželkou jste se seznámil právě v Angole. Myslíte, že společně zažité útrapy během únosu měly později vliv na kvalitu vztahu, manželství?

Společně prožitá situace měla pochopitelně největší vliv na náš vztah a vznik našeho manželství. Oba máme navždy vše z té doby zasunuté v paměti, stejně tak jako všichni ostatní účastníci toho úděsného příběhu. Já jsem přesvědčen, že jsem si tam našel dobrou partnerku. Vzhledem k mé trochu komplikovanější povaze jsem vlastně měl štěstí.

Previous ArticleNext Article