Právo

Dát? Nedat?

Bylo, je a nejspíše i vždycky bude příležitostí, do čeho vrazit peníze, víc než peněz, jež jsou na toto k dispozici. Ať je člověk sebebohatší, vždycky se nějaká ta možnost najde, jak peněz více či méně smysluplně pozbýt.

A kdo by za takovéhoto stavu věcí cpal peníze do cizích, že? Když už člověk nechce investovat do sebe samotinkého, raději investuje do svých blízkých.

A dilema, zda dát víc svým nebo se raději podělit s cizími, provází i přelom života pozemského a posmrtného. Tedy otázku jmění, jež si jeden nevezme do hrobu a jež je třeba někomu odkázat.

Jenže jak odkázat? To je, oč tu běží, mám-li citovat klasika ze všech klasiků nejklasičtějšího. Dát nabyté jmění svému následníkovi hezky z ručky do ručky nebo dočkat času jako husa klasu?

Finančně výhodnější je a bude darovat než odkázat. Protože darovací smlouvu sepíše i leckterý neanalfabet a dejme tomu poplatek za změny v katastru nemovitostí je všeobjímajícím nevyhnutelným zlem, zatímco u dědického řízení je třeba přispět nemalým obolusem i notáři, jenž je za dědické řízení odměňován úměrně výši děděného majetku. A co je darováno, to se nedědí, a co se nedědí, z toho neuvidí notář ani vindru. Nejednou pěkně velkou vindru.

Takže je lepší darovat. Jenže je lepší vskutku darovat? Vlastně může a nemusí být.

Protože zkuste dát nezdárnému potomkovi svou střechu nad hlavou, darujte mu své úspory či jiné jmění. V mžiku se můžete dostat do pozice přítěže, nutného zla a nakonec třeba i bezprizorných bezdomovců. Protože co jednou už není vaše, to si těžko budete více nárokovat.

A ani dáte-li své jmění již za života potomkovi zdárnému, nikdy nevíte. Kolikrát už stačilo pár slovíček ve smlouvě napsaných malým písmem, kolikrát stačilo něco zanedbat a přišel exekutor! Kterého nezajímá, komu majetek patřil, ale jen komu patří.

A dosud jen málokdy existuje naděje, že dárce dostane svůj darovaný majetek zpět, pokud se situace počne vyvíjet tak, jak si to nepředstavoval ani v nejhorším snu. Sice se tak může stát tehdy, pokud obdarovaný člověk zjednodušeně řečeno porušuje dobré mravy v rodině, ale výsledek případného soudu je stejně nevypočitatelný jako sama tato formulace.

Teprve od příštího roku by mělo být lépe; tehdy má vstoupit v platnost možnost požadování vráceného daru alespoň v případech nevděku obdarovaného nebo nouze dárce, což umožní v nejhorším nešťastnému dárci aspoň nějak vyžít.

A tak bude nakonec zřejmě přece jenom lepší to nechat až na dědické řízení. Až bude mít dosavadní vlastník svou „definitivní jistotu“. Což tohoto, existuje-li posmrtný život, dost možná i pobaví, protože od příštího roku bude možno zakomponovat do závěti i různé podmínky, jež dědic musí splnit, aby se dědictví dobral.

Naložte tedy se svým majetkem jak chcete. Vždyť je váš. Ale čiňte s rozmyslem, protože až ho darujete či odkážete, už váš nebude. A bude pozdě bycha honit.

Previous ArticleNext Article