Do práce chodím moc ráda. Dělám na okresním soudě jako zapisovatelka a i když není práce královsky placená, na pokrytí našich nákladů to stačí. Manžel jako podnikatel začíná, proto na chlapa zatím domů nosí „skromnou výplatu“. Ale nám to nevadí, protože víme, že štěstí je úplně v něčem jiném.

Hlavní je, že máme kde bydlet, máme co jíst a naše děti nestrádají. A to, že si nemůžeme dovolit zahraniční dovolenou dvakrát do roka, no a co? Nám stačí Lipno nebo Orlík, vždyť i u nás v České republice je tak hezky!

Spokojené žití nám ale narušila jedna událost. „Petro, až dopíšeš případ, máš se zastavit u Drahušky,“ vyřizovala mi kolegyně vzkaz od naší personalistky. Odkývala jsem tuto informaci a v duchu se usmála, no ne, třeba mi chce přidat. Vždyť už u soudu budu pátým rokem.

Ale když už jsem vcházela do kanceláře Drahušky, něco mi tam nehrálo. Tvářila se jako při pohřbu. Začala opatrně, ale výsledek byl stejný. Soud snižuje stavy a za dva měsíce mám zkrátka „padáka“. A co teď? Byla jsem v šoku a nevydala ze sebe ani hlásku. To jsem opravdu nečekala, soudci si mě chválili, žádné chyby jsem neudělala a stejně skončím na dlažbě.

Domů jsem šla s kamennou tváří, ale za zavřenými dveřmi se spustil potok slz z mých očí. A tak mě našel o hodinu později i manžel. Utěšoval mě, hladil, ale to spustila slaná stavidla ještě více.

„A dost! Přeci se kvůli tomu nezhroutíš, je to jen práce. Kdybys přišla o oko, ruku nebo nohu, tak bych to pochopil. Ale ztrátou práce přeci život nekončí,“ zatřásl se mnou manžel, abych se konečně vzpamatovala.

Popotáhla jsem: „ Já vím, ale jak zaplatíme všechny ty složenky?“

I s tím si ale manžel věděl rady, no jak, prostě se uskromníme a zkusíme uspořit v domácnosti. Tak třeba se stále rostoucí cenou energií musíme něco udělat. Poptám se v práci, tuším, že David zrovna minulý týden mluvil o tom, že změnil dodavatele a hodně tím v rodině ušetřili.

David mu dal kontakt a s manželem jsme nakonec také vyřídili změnu dodavatele. Náš rodinný rozpočet se tak odlehčil a já jsem se už nehroutila z představy, že jsem bez práce. V klidu jsem si mohla hledat nové zaměstnání a neničila si tak zdraví stresem o životní „jistotu“. Manžel je prostě zlatíčko, ten to vždycky dobře vymyslí. Já ho nemít…