S nejlepší kamarádkou Bohunkou se scházím každé pondělí nového měsíce v kavárničce Ráj. Známe se od střední školy. Seděly jsme spolu v lavici. Já jsem nechávala Bohunku opisovat písemky a ona mě na oplátku zasvěcovala do tajů opravdového života. Povahy máme protikladné. Já anděl, ona ďábel, já rozum, ona cit, já spolehlivost, ona nevypočitatelnost. Naše přátelství přečkalo její časný sňatek, příchod dětí, rozvod a moje pozdní manželství a mateřství po třicítce. Beru své povinnosti velice vážně. Jednou za čas ale neuškodí trocha ženského klábosení o ničem a o všem.

Tentokrát se Bohunka přihnala do hospůdky s naditou taškou plnou triček, tepláčků, bundiček a pyžamek.

„Dělala jsem jarní úklid a našla pár věcí po dětech. Chtěla jsem je vyhodit, ale potom jsem si vzpomněla, že by se ti mohly hodit .“ Rozpačitě přisunula balík oděvů ke mně.

„Díky.“ usmála jsem s pocitem chudé příbuzné. Dar jsem ale přijala, na klukách se oblečení jen sype a na zahradu se obnošené hadříky hodí.

„Aby ses nedivila, zabalila jsem tam dámský klobouček. Dostala jsem ho od známé a nevím, co s ním.“ dodala spěšně.

„Mrknu na něj.“ odvětila jsem a odvedla řeč jinam.

Probíraly jsme Velikonoce, zlobivé děti, stěžovaly si na muže a pomlouvaly kolegyně z práce. Usrkávaly jsme s požitkem kávu a vychutnávaly vzácnou chvíli volna a šťavnatost ženského klevetění.


Doma jsem darované věci roztřídila do polic. V ruce mi zůstal jen nezařaditelný klobouček. Modrý jak luční zvonky nebo dívčí sny. Spíše holčičí než dámský, ozdobený roztomilou krajkovou stuhou.  Nasadila jsem si ten klenot na hlavu. Padl mi jako ulitý. Přenesl mě do dívčích let. Cítila jsem se svěže a mladě. Točila  jsem se před zrcadlem jak rozverné děvčátko.

„Mamko tobě to sluší, vypadáš jako princezna.“

Ocenil mladší syn mé parádění.

„Myslíš?“ usmála jsem se a naposledy zasněně jukla na pohádkový odraz.


Vrátila jsem se zpátky do reality.  Nádobí, prádlo, večeře.

Mám tolik práce a nakrucuju se před zrcadlem jak puberťačka. Plísnila jsem se sebekriticky.
Popadla jsem koště a energicky zametla podlahu.

Jsem blázen.  Nebo že by na mě šla ta Kristova léta? Některé ženské mezi 30 a 40 prý začnou šílet. To by mi scházelo. A co když to na mě narafičila Bohunka, to by ji bylo podobné. Raději jsem bleděmodré pokušení uložila na dno skříně a dál se věnovala roli vzorné manželky, matky, hospodyně a zaměstnankyně. Neměla jsem čas ani energii myslet na blbosti.


Až jednou v létě. Chystali jsme se na dovolenou a já balila kufry. Všechno jsem už měla pečlivě složené v zavazadlech, zbývalo jen najít klukům pokrývky hlavy. Jak jsem prohledávala poličky, šuplíky a skříňky, narazila jsem na zapomenutý klobouk. Hodila jsem ho do kufru s kšiltovkami. No co, musím se také chránit před úžehem. Ospravedlňovala jsem se sama před sebou.

Rodinnou dovolenou jsme si báječně užívali. Počasí nám přálo. Průzračná voda se  křišťálově blyštila a příjemně chladila. Slunce prázdninově žhnulo a na sytě modrém nebi líně pluly bílé obláčky. V jeden obzvláště parný den jsem si do košíku na pláž přibalila klobouček. Když manžel s klukama odpluli v zapůjčeném člunu daleko na jezero, osmělila jsem se  a nasadila si lákavý klóbrc. Na zkoušku, co to udělá. Nenápadně jsem se rozhlížela a obávala se výsměchu. Byla jsem připravená okamžitě z hlavy tu trapnou hučku strhnout. Nic. Tlustá padesátnice se rozvalovala na dece, výrostci mastili karty, brýlatý muž četl knížku a tatínek s holčičkou si pinkali s míčem. Nebudila jsem pražádnou pozornost. To mě uklidnilo, ale také z nějakého nepochopitelného důvodu rozladilo. Sebrala jsem odvahu, zvedla se a šla se projít ke stánkům.

„Slečno, nedala byste si zmrzlinu.“

Uslyšela jsem vedle sebe. Pokukovala jsem zvědavě, koho chce svalnatý krasavec pozvat. Žádná dívka ale nikde nebyla.

„Nedělej se a pojď.“

Mladík mě popadl za ruku a odvedl k zahradní cukrárně. Ta nebetyčná drzost mi vyrazila dech. Nezmohla jsem se na slovo.

Výrostek objednal dva obrovské kopce zmrzlinového poháru a já uvízla v situaci, která mě děsila, ale zároveň i trochu bavila.

„Jak se jmenuješ?“ vyzvídal mladý muž.  „Já jsem Tomáš.“

„Jana.“ špitla jsem nesměle. Má image mladé dívky dostala punc dokonalosti. 

„Líbí se mi, jak se stydíš.“ zamrkal na mě ten rošťák čtverácky a já ukázkově zrudla.

Cpala jsem se sladkým krémem a zarytě mlčela. Absolutně jsem nevěděla, co dělat.

„A taky si moc krásná.“ lichotil Tomáš.

„A sexy.“ tlačil na pilu.

Zakuckala jsem se.

Mladíkovi má evidentní bezbrannost dodala sebevědomí.

Naklonil se ke mně a šeptal mi do ucha.

„Jsi tak rozkošně nesmělá. Určitě jsi panna.“

To přehnal. Vyburcovalo mě to k pohoršivému výkřiku:

„Vzhledem k mým dvěma dětem asi těžko.“

Vyskočila jsem, hodila na stůl prokletý klobouk a prchala před užaslým mladíkem a veškerým pokušením světa.


„Tak jaká byla dovolená?“ vyptávala se Bohunka při podzimním kavárenským dýchánku.

„Jo, celkem dobrý.“ řekla jsem neurčitě. Přes ústa mi ale přeběhl záhadný úsměv, který vzbudil okamžitě kamarádčinu pozornost.

„A co klobouček?“ mrkla na mě poťouchle.

„Zmizel s létem.“ tajúplně jsem odpověděla a zasnila se. 

„Tak povídej, povídej.“ nemohla se Bohunka dočkat podrobností.

A já jí všechno vyklopila.

„Jani, ty jsi prostě nenapravitelná naivka. Puritánka z 19. století. Přírodní úkaz.“

Vypočítala přítelkyně všechny mé hříchy. Smály jsme se tomu, jak to umějí jen ženy.