Růženka ospale zamžourá a zívne. Přesto, že špinavými okny prosvítají sluneční paprsky, zatuchlá místnost je prolezlá zimou. Děvčátko slupne půlku rohlíku a zkřehlými prstíky sevře klíč od bytu. Půjde za tátou. Ostatně jako každý den.

Od doby, kdy od nich odešla máma, Růža považuje za svůj domov hospodu, co v ní táta pingluje. Je tam teplo, jídlo a sranda. Ona sama je pro štamgasty zpestřením. Volají ji ke stolu a hostí kyselou okurkou nebo sardelovými očky. Na mamku si Růženka nepamatuje, ale představuje si ji jako svatého Mikuláše. Toho zná právě z krčmy. Když tam v zimě přijde, hladí ji po vlasech a ona cítí, že Mikuláš voní čokoládou a pomeranči. Tak asi voní maminky. Vůbec je Mikuláš čarovný. Začaruje dospěláky a ti jí v mikulášský večer podstrkují tolik mňamek, že jich má plné kapsy.

Vousatý hospodský vybudoval kotce a chová dva psy. S těmi se děvče kamarádí. To oni vědí to o mamce a Mikulášovi. Kamarádila ještě s chlapíkem, co mu říkali Karatela. Sedával hned u předního stolu, brával ji na klín a vykládal karty. Vyprávěl přitom tak krásně o mořeplavcích a několikrát jí špitnul do ucha, že má doma opravdickou mořskou pannu a že by jí, Růženku, vzal za ruku a spolu se šli na ni podívat. Růženka by tedy šla ráda. Ale ten táta. Když to zaslechl, zrudnul a hrozně křičel. Hned večer vyhodil Karatelu z hospody a dceři vynadal, že je jako máma. Karatela odešel bůhvíkam a s ním zmizeli mořeplavci a naděje, že Růža uvidí mořskou žínku.

Uplyne půldruhého roku a zčistajasna se narodí den, který je úplně jiný než ty předešlé. Táta vede Růženku k zápisu. Ruku v ruce spěchají ke škole, aby taťka v práci nemeškal. Beze slova ji strčí do třídy a odchází. Kudrnatá učitelka pozve dívenku ke stolu. Pochválí jí nové kozačky a pak se ptá a ptá. Svoje jméno a bydliště děvče vysekne bez váhání. „Tak, Růženka, říkáš. To znáš jistě Pohádku o Šípkové Růžence, viď. Povíš mi ji?“ vyzvídá kudrnatá. Ale holčička žádnou pohádku nezná, zato umí udělat psí oči, kdykoliv žadoní o hranolky. Zavrtí hlavou. „A co písničku, nějakou mi zazpíváš?“ nevzdává se učitelka. „To jo!“ zajásá malá a hned spustí odrhovačku, kterou slýchává od odbarvený Bařky, co o ní teta hospodská roztrubuje, že střídá chlapy jako sandálky nebo punčochy nebo tak něco: „ Pod našima vokny stojej tiráci. Pořád na mně koukaj, co mám na práci. Kunčafty svý já ale mám, tak se na ně nedívám...“  Na rozdíl od hostů v knajpě, se ve třídě nikdo nesměje. Učitelka udiveně povytáhne obočí a maminka u vedlejšího stolku mimoděk přitáhne syna blíž k sobě. Chlapec naštěstí nevidí, neslyší. Usilovně kreslí pro paní učitelku nejmilejší zvířátko. Růžena poprvé pocítí, že křivda chutná hořce jako pelyněk.

„Ty jsi šikula, Milánku. Vidím, maminko, že se synkovi doma věnujete.“ Růženčina paní učitelka už zase není Růženčina. Teď je tady pro nějakou mámu a jejího kluka. Pocity dívenky jsou husté, že by se daly krájet – nenávist a závist, závist a nenávist.

Prvňáček Milan má štěstí, že není se závistivkou ve třídě. Stačí, když se míjejí na chodbě. Tu ho Růža kopne, tam mu vyrazí svačinu, příště do něj prudce drcne.

Ani ona však nemá ve škole ustláno na svých jmenovkyních. Je jasné, že jako růžička nikdy nerozkvete. V šesté třídě propadne a navíc je vyspělá tak, že na ni spolužáci pokřikují: „Růža, Růža, Růžena má veliký kolena.“ Každému je přitom jasné, že o kolena se nejedná.

Když oslaví osmnáctiny, tak se sice nepíchne o vřeteno jako Růženka pohádková, ale otěhotní. Ve čtvrtém měsíci ji její Karel, ten, který na ni míval vždycky čas, protože jaktěživo nepracoval a který voněl, sice ne čokoládou a pomeranči, ale lacinou kolínskou (alespoň něco), zradil a utekl s Valerií. Růža jeho zrádcovská slova zkoušela utopit ve víně, ale, potvory, vždycky písmenko po písmenku vyplavaly. Když se opila, alespoň je vyzvracela do záchodu a spláchla.

Terezka se narodila předčasně. Rézinka, jak ji Růžena oslovovala, měla co dohánět a do první třídy nastoupila o rok později. Ve čtvrté děti dostaly nového třídního. Na rodičovské schůzce v něm Růžena poznala svého vrstevníka Milana. Urostlý, pohledný, šťastně ženatý. Netrvalo dlouho a praktickou brebentilku Rézinku si oblíbil. Objevil u ní něco, co ostatním jako kluk bezmezně záviděl.  Připomínala mu Pipi punčochatou,  jak mu o ni často čítávala maminka.

„ Rézi, seber sešity, prosím.“ „ Jseš šikovná, děkuju.“

„ Terinko, skoč mi do sborovny pro čítanku.“ „Díky, hodná.“

Rézinka o svém privilegiu vyprávěla doma mamince. V pondělí i ve čtvrtek. V lednu, stejně jako v dubnu. Netušila, jaký plán matka připravuje.

15. května Růža nasadila masku ustarané maminy a zaťukala na dveře ředitelny. „Dobrý den!“ a psí oči k tomu. Za necelé dvě hodiny se rozjel několik měsíců nekončící kolotoč – točil se výhradně pro Milana. Vyšetřování, posudky znalců, slova expertů, kličky advokátů. Terezka si užívala svoji důležitost. Vždyť dosud měla jenom mamku a teď takový zájem o ni. A že dívenka žila fantazií, stávala se pohádkářkou. Alespoň v kauze „Obviněný Milan D. – podezření ze zneužívání nezletilé“.

Růža zachovávala ledový klid. Ráno do práce, po šichtě honem nakupovat. Když v obchodě zaslechla útržky rozhovoru: „ Představte si... učitel, ta jeho je profesorka, zneužíval, maminku měl, poctivá, fakt dobrá... umřela na interně, povídala známá, prej jí z ostudy puklo srdce...“ cítila se Růžena na piedestalu. Plán vyšel.

Na jakém stupni vítězů by se Růža viděla, kdyby jednoho zářijového dne v soudní síni uslyšela rozsudek, určený Milanovi: „Manželství Milana D. a Karolíny D., uzavřené dne... se rozvádí...“ se  nikdo nikdy nedozví. Její touha být se svatým Mikulášem, který jistojistě voní jako maminka, den co den a ne jenom jeden jediný večer v roce, nabývala na intenzitě. Stupňovala se s každým dalším  citovým karambolem. Když ji s babím létem opustil i nesmělý Jarda, rozhodla se. Spolkla hrst léků a nalokala se alkoholu. Usínala s vírou, že se dostane mezi svaté. Navždy.

Vedle v ulici se loučila profesorka Karolína D. se svým bývalým mužem:
„Já vím, Milane, že se nic neprokázalo. Jsem ráda, vážně. Mili, měj se fajn na novým místě. Pochop, po tak dlouhý nejistotě, já s tebou dál zůstat nemohla.“

V životě občas vyjde i to, co je mimo plán, víš, Růženo.