„Miláčku, léto před námi a my jsme ještě nezačali s úpravou dětský pokojů.“, připomínám manželovi. „Natálka se snad už konečně odstěhuje k Rozárce, takže by to chtělo nějakou změnu interiéru. A Martin taky kňučí, že ten jeho pokoj je vopruz.“, doplňuji kompletní obrázek naší nejbližší budoucnosti.

„Hmmm, jenže to znamená malovat a to znamená stěhovat nábytek. A přitom jsme malovali loni, ne? Mně se do toho jednoduše nechce.“, bručí pod vousy manžel. Zjišťuji, že jsem „pracovní“ téma nenadnesla v pravou dobu. Nechám to tedy na večer. Pošlu tátu s dětmi ven a jdu si nachystat argumenty a obrázky. Ráda bych totiž vše vyřešila mnohem jednodušeji. Včera jsem viděla u kamarádky báječné samolepky na zeď. Díky nim si upravují postupně celý byt. V obýváku mají takové abstrakní motivy a v pokojíčku nádherné dětské.

Děti už spí, manžel má před sebou sklenku červeného. „Lásko, ráda bych se vrátila k těm pokojíkům. A prosím tě nic neříkej. Už to mám promyšlené. Včera jsem u Jarky viděla nádherné samolepky na zeď. Celý ten jejich maličký byt tak nějak ožil. Koukni na ty motivy. Martin už by si vybral nějaké dospělejší. Například ta Eifellova věž není špatná. A holčičky budou úplně unešené z Hello Kitty. Hotové to bude za chvíli a nebude to ani tak finančně náročné. A do celého bytu jsem už vybrala i samolepky na zeď pod vypínače. Nejenže nám oživí dům, ale jsou i praktické. Naše dětičky neupatlají zeď kolem. Co ty na to?“, končím svůj monolog.

To ticho by se dalo přímo krájet. „Samolepky na zeď říkáš?“, vychutnává si mě můj muž. „Ty jsem minule viděl i u Petra a vypadalo to dost dobře. Tak jo. Já jsem pro. Ani finančně to nevychází špatně a bude to vypadat fakt luxusně. Jsi prostě moje chytrá žena.“, dostává se mi nejen souhlasu, ale i chvály.

A vy neváhejte. Pokud chcete nějak změnit nebo oživit prostory kolem vás, na Wallvinil si určitě vyberete.