Dříve to v tuto dobu bývalo jednodušší. Jakmile konečně hřející sluníčko vytáhlo člověka z pelechu do kvetoucích luhů a hájů, tento, nechtěl-li si šlapáním příliš ošoupat své líné nožičky, šlápl do pedálů. Což bylo pochopitelně akceptovatelnější pro povahy zahálčivé až líné, které se nechtěly ploužit nejbližším okolím co noha nohu mine, ale toužily brázdit české kraje s větrem o závod. Byť se jednalo o závod předem prohraný, protože kdo mohl být rychlejším než i lehoučký vánek, platilo-li téměř všeobecně, že „chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina“?

Člověk vytáhl ze sklepení či snesl z půdy svůj kostitřas značky Eska či favorizovaného Favorita (neplést si s rovněž favorizovaným Favoritem od firmy Škoda), palcem zjistil, zda pro nedostatkovost několikrát lepená duše udrží vzduch po alespoň plánovanou dobu výletu, zkontroloval utažení matic kol a zvážil, zda chybějící nedostatkové součástky nejsou příliš nezbytnými a zda něco nezbytného v nejbližších okamžicích neupadne, a pokud mu pak na první křižovatce brzdila alespoň jedna z brzd, v ideálním případě ta zadní, měl vyhráno.

Pokud ne, čekala ho rovněž daleká okružní jízda napříč naší vlastí, nikoliv však za poznáním nepoznaného, ale za účelem sehnání nesehnatelného. Ale dnes pomiňme témata jako radost ze sehnání kousku ventilkové gumičky nebo třeba brzdového lanka. Nezaobírejme se tím, co to bylo za štěstí držet v ruce pár drátů nebo zbrusu nové špalíky do brzd.

Člověk provedl pár nezbytných úkonů, vyslechl si do nekonečna omílaná moudra matičky, jak nemá jezdit jako blázen, má dodržovat předpisy, dávat pozor, dobře se rozhlížet a netropit alotria, plus poučení od tatíčka exzávodníka, jak nepříjemnou je taková zlomená klíční kost, a jelo se. Podobně vtipu občas bez šlapání, občas bez držení a občas i bež žubů. Ale málokdy jako blázni, protože kdyby se člověk přerazil, přerazili by ho pak doma ještě jednou.

Ovšem ty tam jsou doby, kdy nám byla kladena na srdce pouze podstatná moudra a ta navíc toliko našimi rodiči, případně momentálně angažovaným příslušníkem Veřejné bezpečnosti.

Ode dneška jsem konečně cyklistou plně erudovaným. Konečně se mi dostalo informací, jež mi byly po celé mládí odpírány a jež mi tak chyběly ke štěstí…

Třeba že mám duše nafukovat už předchozího dne večer a následující den zkontrolovat, zda neucházejí či zda pneumatiky nejsou zpuchřelé, že mám promazat olejem vše, co se na bicyklu tře a poslechnout si, zda kolo nevydává podivné zvuky, a v případě pochyb ho svěřit cykloservisu. Což jsem jaksi já bloud nikdy nedělal a bláhově se domníval, že k tomu mám přece své dvě ručičky.

Že sedlo má být pro rychlou jízdu tvrdé a pro rekreačního cyklistu měkké nebo gelové. Jen nevím, jaké má zvolit rychlý rekreační cyklista. Z něj mám pak dosáhnout s pokrčenou nohou na šlapačku a špičkou nohy i pod pedál, byť nevím, kam bych dojel, měl-li bych šlapat pod šlapačku.

Řidítka že pak mají být ve stejné výši nebo lehce nad úrovní sedla, aby tělo svíralo s pažemi na řidítkách pravý úhel, a šíře řidítek má odpovídat šíři ramen. Jenže jak změřit trojúhelníkem s ryskou pravý úhel, je-li na to člověk sám? Kde sežene rachitický jedinec ultraúzká řidítka a jeho pravý opak pravý opak? Rovněž mají být polstrovaná, pokud mi z nich brní prsty nebo ruce, ovšem co počít, mám-li je polstrovaná už od výrobce, ač mne ruce nebrní?

Ovšem chybou by bylo zaměřovat se jen na technickou stránku.

Po dnešku už také vím, že jízda na kole skýtá pro můj organismus celou řadu výhod.

Zejména že nepřetěžuji kolenní klouby vlivem své tělesné hmotnosti a navíc zapojím většinu svalů dolních končetin. Aha – tak proto jsem se vždy po jízdě tak těžko stavěl na zadní! Kdo by to byl řekl?

Nebo že mám jezdit alespoň 40 minut, chci-li zhubnout, protože moje aerobní zóna, o níž jsem dosud neměl tušení, se objevuje v okamžicích, kdy jsem schopen při jízdě lehce mluvit, pravidelně dýchat a potím se. Tak proto jsem tlustý – do obchodu i na pláž a zpět to je nanejvýš dvakrát půlhodina a volně dýchám jen do začátku prvního kopce a je těžko odhadnout, jak jsem na tom s hovorem, protože netrpívám samomluvou. Za hodinu pak prý spálím pro představu čtyři deci bílého vína nebo deset deka bramborového salátu, což je mi houby platné, protože témuž neholduji a potřeboval bych spálit spíše sekanou či chleba. A kolik vlastně shodím, když prý nemám jezdit nalačno?

Dále bych prý měl na začátku sezóny postupně přidávat na intenzitě i celkové délce vyjížděk, a to tak, abych byl po zátěži schopen fyzicky i duševně pracovat, ráno se cítil odpočatým a nejdéle za dva dny byl schopen zopakovat stejnou zátěž. Tedy: při první vyjížďce za nákupy se otočit kilometr před nejbližším obchodem a vrátit s prázdnou zpět, při druhé za dva dny se mu přiblížit (opět marně, ovšem už aspoň na dohled) a snad za týden konečně dorazit k cíli a nakoupit. Přitom bych měl postupovat od jednoduššího ke složitějšímu, tedy nejprve vyjíždět za potravou po hladkém povrchu a až později po lesní cestě plné kořenů a v hustém provozu. Škoda jen, že mi kolem chalupy nevede hladká vozovka a lesní pěšinky směřují kamkoliv, jen ne k samoobsluze.

Konečně také vím, že se před jízdou mám řádně rozcvičit. Popoběhnout, udělat pár předklonů, rozhýbat klouby, zatočit hlavou všemi směry, protáhnout všechny svaly a dokonce nemám zapomenout ani na strečink, ať už to je cokoliv. Sice se domnívám, že po zmíněném nejspíše nedám hlavu zpátky, natáhnu si nějakou šlachu či sval nebo dokonce budu už v témže okamžiku se silami v koncích, měl bych se prý však přesto při jízdě cítit příjemně a uvolněně a uvedené cviky opakovat, kdykoliv ucítím v těle napětí.

Za jízdy pak nemám křečovitě svírat řidítka, zápěstí se mi nemá propadat k zemi, mám mít volně ohnuté prsty, lehce pokrčené loketní klouby, ramena povolená od uší, bradu vodorovně se zemí nebo lehce v předklonu, nemám zaklánět hlavu a na klidnějších úsecích cesty mám provádět pohyby krční páteří, rameny a lopatkami, nevystrkuje bradu vpřed. Kolenní klouby mám během šlapání držet rovnoběžně s rámem kola, případně je nechat ale volně, mám-li bolesti kyčelních kloubů. Na kole mám zásadně sedět a nevzpírat se o pedály, kteroužto chybu prý odstraním tak, že během jízdy sundám nohy z pedálů a po jejich nandání zpět se ujistím, zda jsem si neodlehčil ze sedla. Špičku nohy mám směřovat vpřed a na středu šlapky mít opřené základy prstů.

A nemám prý zapomenout ani na vícevrstevný oděv, pro mne (prozatím?) nepovinnou helmu a co nejvíce blikaček a reflexních tentononců stylu „vánoční stromeček“ po těle.

Takže teď už vím naprosto dokonale, co jsem v blažené nevědomosti opomíjel celou mou bezmála čtyři desítky let trvající dobu cyklistickou. Už neudělám chybičku. I když…

Myslet na vše uvedené mne zaměstná natolik, že už mi nezbude kapacita na sledování dění vůkol. Nejen krás okolí, ale ani dopravního ruchu. Takže je jen otázkou času, kdy mě někdo „sejme“, nesejmu-li se sám.

Ale to je jedno. Autor těchto časopisecky v jistě nemalém nákladu publikovaných mouder mi snad pomůže. Není jím totiž nikdo jiný než o mé všestranné blaho pečující Všeobecná zdravotní pojišťovna.