Začalo to u nás už pěkně dávno a týkalo se to především našich prasáků. Nebo prostě osamělých jedinců převážně zřejmě mužského rodu, kteří, nemaje si s kým poklábosit o do té doby tabuizované tématice sexu, ať už typu řekněme běžného až po jakkoliv úchylného, dostali svou příležitost. Vždyť pojednou stačilo zvednout sluchátko a člověk se mohl vypovídat. Mohl mluvit, o čem se mu jen zamanulo, a odpovědí mu nebylo ani opovržení, ani znechucení, ani jiná forma odmítnutí, ani eventuální trestní oznámení. Takový jedinec byl vyslyšen, bylo mu víceméně dáno zapravdu a z druhého konce drátu vyslechl, co slyšet chtěl. Tedy přinejmenším zpravidla.

A záhy začaly následovat první problémy, první zděšení, zoufalství, nejednou i osobní tragédie. To když přišel… účet za telefon. Protože se objevil úkaz do té doby vlastně nevídaný. Pojem, který je dnes našincům vesměs známý, ať už se jím hodlají řídit či nikoliv. Pojem zvaný „malá písmenka“.

Malá písmenka, jen tak kdesi v ústraní sdělující, že cena za minutu hovoru je… Ještě vcelku přijatelné číslo, pokud si tedy člověk neuvědomil, jak dlouhý časový úsek taková jedna minuta je. A že řekněme třicet korun za minutu znamenalo i měsíční plat za dvě hodinky žhavého rozhovoru. A nějaká ta desítka hodin klábosení mohla připravit jedince i o celoživotní úspory z éry předlistopadového minula. Tehdy ještě obrácené pořadí v titulku zmiňovaných tří číslic se pro leckoho stalo nečekanou noční můrou.

Našimi končinami proběhla osvětová kampaň a lid se, zdá se, chytil za nos. Pochopil, že popovídat si anonymně po drátu otevřeně o tom, o čem si s nikým z blízkého okolí z jakéhokoliv důvodu popovídat nelze, je stejně nebezpečným, jako si za tímto účelem vzít domů ke všemu svolné děvče z ulice. Ba dost možná ještě nebezpečnějším. Protože na „ulici“ jsou nejen zlodějky, násilnice, uspávačky a existence pestrou směsicí venerologických chorob oplývající, ale i ryzí profesionálky, zatímco „drát“ je stoprocentně neúprosným, co se peněženky týká. Lid se, samozřejmě až na výjimky za žádnou cenu neodolající pokušení, poučil a toto téma zmizelo z médií.

Tedy téma erotické. Protože „drát“ a šestka s nulou a devítkou přetrvaly. Jen si našly jiné publikum.

Publikum třeba soutěživé, které navzdory zvýšeným poplatkům posílá své odpovědi na kvízové otázky či řešení křížovek, čísla účtenek a jiné správné odpovědi komusi kamsi s vidinou výhry. Výhry, která je tu nejistá a tu přímo nepravděpodobná. Záleží nejen na plátci zvýšeného tarifu, ale i na tom na druhém konci, kdo losuje nebo „losuje“. Což je ale pouhopouhý kšeft a člověk k tomuto přistupuje vědomě či nevědomky dobrovolně. Nikdo a nic ho nenutí, nepočítáme-li tedy touhu po obohacení sebe sama, což se však ničím neliší od natolik běžné věci, jakou jsou losy a tikety sázkových kanceláří.

Nebo publikum toužící žít si nad poměry. Což je samozřejmě něco jiného než publikum soutěživé. Protože kdo se má v úmyslu zúčastnit soutěže, platí vědomě za pouhopouhou naději a utrácívá tedy s rozumem a v rámci svých možností. Kdežto tento druhý typ se vědomě vrhá do propasti. Třeba s přesvědčením, že tato propast není hlubokou a nebude problémem z ní vylézt. Nebo s vírou, že se dokáže vyškrábat vzhůru. Nebo prostě lhostejně, přesně podle hesla „po nás potopa“.

A máme tu kampaň novou. Té erotické z „dávnověku“ podobnou. Pouze varování míří k jiné cílové skupině. K těm, kteří chtějí mít všechno hned a nepřipouštějí si možné nebo přímo zákonité důsledky. Kteří chtějí zazářit před okolím, aby poté splakali nad výdělkem. Nebo tedy přesněji nad prodělkem. Není třeba se o tomto rozepisovat podrobněji, že? Vždyť v tom žijeme všichni. Zavolejte si o půjčku pár tisíc, peníze na vašem účtu budou cobydup, hotovost vám přivezeme až domů… a pak vám z téhož domu odvezou exekutoři cokoliv cennějšího, případně vás odtud vyvedou i osobně a natrvalo, pokud nebudete schopni splatit lichvářský účet. Pokud tedy vlastně z celé „půjčky“ neskončí vše už u pouhé povinnosti zaplatit přemrštěný účet za telefon za nic.

Bije se na poplach, mediálně jsou poučováni či dokonce zastrašováni všichni, kdo by chtěli rychle přijít k penězům způsobem sebedestrukčním. Všichni jsou nabádáni, aby v první řadě mysleli hlavou. Třeba aspoň tu a tam padne semínko na úrodnou půdu. Ten, kdo zachrání jeden život, tu sice „schindlerovsky“ nezachrání svět, ale zachrání alespoň to, co se zachránit dá. Tedy alespoň jakýs takýs život, lepší než přežívání na dně bez naděje na návrat na výsluní. Dělá se, co se dá, ať už je výsledek jakýkoliv.

O to více pak zamrzí poslední skupina „šestnuladeváťáků“. Těch, kteří stejně jako za „éry chlíváků“ zůstávají latentně zcela mimo zorný úhel všech, kdo bijí na poplach, dodnes. A řekl bych právě těch, kterým by mělo být pozornosti dopřáno nejvíce.
Mám na mysli záležitost nejrůznějších horoskopů, kartářek a věštců, kteří člověku slibují zaručenou a moudrou radu. Stačí vytočit číslo 609… nebo 906…

Proč považuji právě tuto skupinu za nejvíce zasluhující pozornosti a varování? Prostě proto, že zatímco v evropských končinách již od nepaměti všichni vědí, že žít se má úměrně možnostem člověku daným, že u nás od nepaměti církevní dogmata či alespoň morální pravidla velí nepropadat prostopášnosti a každý by tudíž měl vědět, co se patří a co vede do horoucích pekel, ti poslední jsou ve své opomíjenosti nejzranitelnější.

Snad jen blázen nikdy nepoznal, co je to strach z budoucnosti. Snad jen blázna nikdy nedostihly pochybnosti o tom, činí-li moudře a jeho volba bude tou správnou. A je mnoho sfér, kde člověku neporadí nikdo nebo kde je dobrá rada nad zlato. Kde panují názory různé a je těžko dobrat se pravdy, a kde třeba naopak nikdo netuší. A zmatený člověk tápe. A dosáhne-li jeho strach či naivita vrcholu, zvedne sluchátko. Šest nula devět… Je nahlodaný pochybnostmi, není schopen zvládnout svá rozhodnutí, je zmatený a zoufalý,… Ideální oběť. Oběť toho, kdo za hříšný peníz poradí, pomůže, dodá jistoty. Pěkně nejisté jistoty. A kdyby aspoň takové! Ten, kdo sedí na druhém konci drátu, volajícího zpravidla nezná. Nezná situaci, nezná dotyčného, nezná okolnosti, podmínky, prostě nic. „Vaří z vody“ a radí ať už vědomě či nevědomky něco, o čem nemá potuchy ani tolik, kolik jí má sám zmatený volající. Nebo za peníze nešťastníka vyřkne pouze slova, která si lze vyložit tak i onak. Buď to vyjde, nebo ne. Ať tak či onak, ten na druhém konci drátu škodným nebude. Určitě, soudě podle toho, kolik prostředků takovýto mudrc dokáže vynaložit za reklamu, aby lapil novou dušičku.

A dušička se vždy nějaká lapí. Zaplatí za ničím neopodstatněnou naději, za moudro, jehož moudrost nemá hodnoty, ani co by se za nehet vešlo. Platí, protože nevidí jiné cesty.

A lidé, propadlí zoufalé bezmoci, by měli zasluhovat přinejmenším stejné pomoci, jako telefonní chlípníci či finanční dobrodruzi.

Kupříkladu dokonce ukrajinským parlamentem bylo před nedávnem médiím zakázáno publikovat reklamu na věštecké služby a poslanci již doporučili vládě i posoudit, zda by profese věštců neměla být úplně vyřazena ze seznamu povolání. A s pěknou porcí sebechvály dodejme - kde je Ukrajina a kde my, že?

Jen čtrnáctideník TV max, honosící se označením (oficiální údaje) nejprodávanější programový časopis na českém trhu s 357.424 prodanými výtisky a 523.000 čtenáři, nás k obrácení se na věštce nabádá celostránkovým „skutečným příběhem se šťastným koncem“ hned na vnitřní straně předních desek a v rozměrově menším provedení na dalších třech místech. Při cenách inzerce jistě dost luxus. Luxus, který někdo zaplatí. Kdo?

Zoufalci, kteří neví, kudy kam. Kteří nežádají ani nemravné hovory, ani rychlé peníze, ale jen špetku jistoty či naděje. A kteří jsou nám, na rozdíl od hamižníků a sprosťáků, jaksi totálně lhostejní. Protože co je nám do jejich strachu?

Bude se někdy někdo zaobírat i jimi? Nemám tušení. Možná by mi to řekli na 609…