Vídávám je docela často. Našince, které by člověk v naší společnosti vlastně přehlédl, protože navenek nikterak výrazně nevybočují. Chodí kolem nás a my si jich nevšímáme. Proč si jich taky všímat? Jsou nezajímaví. Nezajímaví pro nás stejně jako my jsme nezajímaví pro ně.

Jedni z nás.

Chodí kolem nás po ulicích. I kolem mého domu chodí. Ničím nápadní, ničím zajímaví. Až na jednu zvláštnost.

Kolem mého domu jich jde nepočetná skupinka. Bloumají na chodníku, jdou jen co noha nohu mine. Baví se snad o něčem zajímavém, snad o něčem neutrálním. Kdo ví? Ke mně na balkon ve vyšším podlaží jejich hlasy nedolehnou. Jdou a jen občas se rozhlédnou kolem sebe. Nechají projít náhodné kolemjdoucí, kterým nestojí ani za špetku pozornosti, a když se v ulici rozhostí klid, zamíří neomylně do malého domečku na protější straně vozovky. Domečku zčásti zděného a zčásti namísto stěn obehnaného drátěným pletivem, s kovovou brankou. Chvíli tam pobudou, chvíli popustí uzdu své činorodosti a jdou zase dál. Jako by se nechumelilo. Nikým nepostřehnuti.

Pak se objeví cyklista. Na zjevně omšelém bicyklu, který ale ani tímto svým dopravním prostředkem nevzbudí zájem okolí. Protože do města se jezdí zpravidla na kole vybaveném jen natolik, nakolik to vyžaduje policie, aby člověk neměl oplétačky. Krade se přece všude a kdo by někde odstavil zánovnější kolo s kvalitním vybavením, dříve či později zapláče, až mu ho někdo „očeše“. Přijede, opře kolo o dopravní značku či přímo o zeď již výše zmíněného domku. Rozhlédne se kolem a není-li někdo nablízku, i on projde rychle domečkem a zase rychle mizí. Někdy na kole s  taškou na řidítkách, někdy s nákupním košíčkem na nosiči, někdy přímo se zapřaženou kárkou.

Pak kolem projde rodina s kočárkem. Tedy nevím, zda je to rodina. Párek dospělých, z nichž jeden tlačí kočárek. Sotva však kočárek s nemluvnětem. Přijedou blíže a nikým nepozorováni odstaví dětské vozítko před kovovou bránou a zmizí uvnitř. Na chvíli. Pak se vrátí, chvíli cosi kutí pod stříškou kočárku a pokračují v rádoby idylické rodinné procházce.

O něco později padne na město tma. Tedy spíše temné šero, protože okolí osvětlují pouliční lampy. Sice nijak výrazně, ale stačí to, aby člověk viděl na cestu a aby se nemusel bát, že na něj z neproniknutelné temnoty někdo vyskočí s nekalými úmysly. A kolem protějšího domečku se počnou rojit světlušky. Tedy rojit právě ne, protože se jen velmi zřídka jedná o více než jeden exemplář. V útrobách stavbičky se zamihotá světélko, možná i ke mně na okamžik dolehne tichý šramot. Toť vše. Po několika okamžicích podivná světluška mizí a dává tak prostor své eventuální následovnici. Která učiní vlastně totéž. Zabliká, zašramotí a zmizí kdesi za nárožím, nikým nepozorována a nikým nenásledována.

Chodí to tu tak den co den. Den co den může pozorovatel sledovat tuto monotónně se opakující scénu.

Scénu, která naší zemi na sebevědomí nepřidá. Scénu, která se stala všední i v našem sociálním státě, i v mém městě, neslynoucím právě špatnou pověstí.

Lidé i lidské „světlušky“, jež jsem tu zmínil, se v těchto místech stali koloritem posledních let. Alespoň jsem jich tu tolik v minulosti nikdy nepozoroval. Slétají se kolem domečku v těsném sousedství našich panelových domů, jenž neukrývá nic světoborného. Prachobyčejné kontejnery na odpadky. Na to, co spoluobčané z přilehlých domů vyhazují jako nepotřebné nebo dokonce nežádoucí… a co těmto našincům v této formě „samoobsluhy“ zřejmě je i nadále užitečným a prospěšným.

Žádným zjevně zkrachovalým existencím. Žádným bezdomovcům a jinak deklasovaným živlům, nad nimiž slušná společnost ohrnuje nos. Lidem, na kterých na první pohled nepoznáte, že by se od nás nějak lišili. Lidem, kteří neklesli (alespoň doposud) na samé dno a kteří ve snaze nepozbýt lidské důstojnosti jen tak obcházejí kolem a vícekrát se rozhlédnou, jsou-li tu sami, než se projeví jako zoufalci, žijící z odpadků.

Zřejmě nejsem jediným, kdo je z výše svého balkonu vídá. Protože jak vidno, jsou v anonymitě panelových domů i lidé, kteří třídí odpad poněkud netradičním způsobem. Mimo plastů a papíru odkládají mimo zapáchající kontejnery i vyřazené svršky a obuv a další věci, které by se snad mohly ještě někomu hodit.


A hodí se, jak vidno.

Obrázek, který vídám ze svých výšin, jen potvrzuje smutnou pravdu zveřejněnou nedávno Armádou spásy. A sice že chudoba ohrožuje již každého desátého Čecha. Že roste počet lidí, kteří žijí v absolutní chudobě, neboli nejsou schopni uspokojit ani své základní životní potřeby, jakými jsou například potraviny a ošacení. Že v bídě, čili za méně než 6.219 Kč měsíčně, žije zhruba 300.000 našinců, rekrutujících se převážně z řad dlouhodobě nezaměstnaných, rodičů samoživitelů, rodin s více malými dětmi, seniorů a osaměle žijících osob. Dva z pěti dlouhodobě nezaměstnaných, každý třináctý senior. Plus samo sebou ti, kdo podlehli svodům snadno dostupných a následně nepoplatitelných úvěrů.

Chudoba je vlastní každé společnosti, bez ohledu na ideologii a ekonomické předpoklady. Chudí jsou vždy a všude. Asi to tak i má být. Někdo se dívá z výšin tepla svého příbytku na ty, kdo se dole přehrabují v odpadcích, hledaje svůj „poklad“.

A proto se čiňme a mysleme hlavou. Nespoléhejme na to, že nám pečení holubi vždy přiletí do huby a že „ono to vždycky nějak dopadne“. Protože i my, ti „za vodou“, můžeme být zítra tam dole. U pomyslných nebo i skutečných popelnic.

Jak o tom svědčí i každodenní scény tam dole pod mými okny.