… ale moc mi to nejde. Možná, že kdybych měla ve svém okolí člověka, který by dokázal pravý opak toho, čeho jsem čím dál častěji svědkem, možná bych na tuto problematiku hleděla pozitivněji. O čem, že je řeč? O drogách. O jejich dopadu na člověka, na jeho osobnost, jeho okolí blízké i vzdálené a samozřejmě i na jeho sociální situaci. Vidím kolem sebe až neuvěřitelně mnoho žen, které mají dvě zaměstnání jenom proto, aby uživily své zbloudilé ratolesti. Co z toho mají?

Kromě hlubokých vrásek vepsaných ve tváři, kruhů pod očima, také pocit, že mohou pro své dítě něco udělat. Ono totiž není jednoduché se svého nezvedeného dítěte zřeknout. Je to přece jenom jejich dítě… A tak je živí, starají se o ně, život se jim smývá v pouhé povinnosti, omlouvají je, ztrácí jakékoliv nároky a postupně se stávají otrokem vlastních dětí. Neuvědomují si, že tímto jim vůbec nepomáhají, spíše v nich vzbuzují pocit, že takhle je to vlastně v pořádku a proč by se měli starat, když se postarají rodiče. Nějaký soucit ke svým rodičům? Neexistuje. Neumím si představit, že bych dokázala své matce jakýmkoliv způsobem ubližovat a proto nechápu, že to dokáží jiní.

Anežka má syna, který už od puberty začíná a přestává fetovat. Už několikrát byl na léčení, ale pokaždé do toho spadl znovu. Zpočátku si píchal drogy venku, potom doma v koupelně a pak už klidně před mámou. Když mu řekla, aby to aspoň nedělal před ní, odpověděl jí: „Tak jdi jinam.“

Anežka každý den po práci odchází do druhého zaměstnání, syn samozřejmě nepracuje a pracovat nebude. Bydlí u ní, protože nemá, kam jinam by šel. Anežka nemá žádný společenský, ani milostný život. Z práce do práce a ze stresu do stresu.

Paní Marta má také syna. Synovi je skoro padesát, je svobodný, bezdětný, nezaměstnaný a momentálně je již poněkolikáté na metadonu. Paní Martě je přes sedmdesát, vypadá velice dobře (mnohem lépe, než syn) a musela si najít brigádu, aby uživila jak syna, tak jeho přítelkyni, která u nich také bydlí. Je na všechno sama, protože manžel ji kvůli synovi opustil. Paní Marta je příkladem toho, že mít dítě může být závazkem na celý život. Rozhodně, co se finanční oblasti týče. Platí za něj totiž všechny dluhy a pro její potřebu jí už peníze nezbydou.

Albert je již několik let čistý, jedinou jeho závislostí je tabák a antidepresiva. Ale jako vzpomínka mu z dob „feťáckých“ zůstala psychóza a práci také nemá a pravděpodobně ani mít nikdy nebude. Ne snad proto, že by ji vzhledem k minulosti nemohl sehnat, protože mu nabízeli celkem slušná místa. Ale Albert mimo jiné trpí poruchami přizpůsobivosti, poruchami chování atd. Rád tvrdí, že kvůli minulosti nemá práci, ale není to tak. Má se pouze na co vymlouvat. Dostává od státu příspěvky na bydlení, dokonce mu jeho rodiče koupili vlastní byt, kde nemusí platit ani korunu. Kdykoliv udělá nějaký průšvih, otec jde a vyřeší to. Podle něj jsou jeho rodiče špatní, ti nejhorší na světě. Prý pro něj vůbec nic nedělají! Nevím, jaké jsou jeho představy o ideálních rodičích, ale osobně neznám nikoho, kdo by svým dospělým dětem koupil byt. A neznám nikoho, kdo by vlastními rodiči takto opovrhoval. Naopak, znám lidi, kterým vlastní rodiče příliš lásky nedali a oni k nim paradoxně vzhlíží jako k modle a nadevše je milují.

Jak už jsem psala, žádný příběh s dobrým koncem neznám. Ale nerada bych házela do jednoho pytle všechny, kterých se daná problematika týká. Jistě existuje plno těch, kteří se s démonem zvaným droga vypořádali a dokázali to. V mém okolí se bohužel žádný takový neodehrál. Proto se ptám vás, co si o tom myslíte? Máte dobrou či špatnou zkušenost? Myslíte si, že drogová minulost je prokletím na celý život, nebo je možné opravdu začít znovu?