Každý z nás už určitě někdy vystřízlivěl. Zpravidla v době povolební nebo při pohledu na svou výplatní pásku, ovšem nejenom tak. Pokud vystřízlivěl takto, nebudou mu následující řádky ku pomoci.

Zato střízliví-li člověk po veselici, bujaré oslavě, dýchánku nebo prostě pitce, kdy alkohol teče proudem, až se dveře protialkoholní léčebny otvírají dokořán a každý souhlasí s Galileovými slovy „a přece se točí“, dost možná mu přijde k duhu třeba takový utopenec.

Tedy ne že by se měl takový opilec odebrat vratkým krokem k nejbližšímu toku či vodní ploše a pokoušet se zde nalézt a vytáhnout nešťastníka, který přecenil své plavecké schopnosti či sílu ledu. Mám na mysli uzeninu pro zpikantnění utopenou ve specifickém nálevu.

Na takového utopence je potřeba, jak již zmíněno, v první řadě nějaká ta uzenina. Dejme tomu kilečko špekáčků, nositelů to ochranného označení Evropské unie, nebo jejich více či méně zdařilých napodobenin, jež prý název špekáček dle předpisů nést nesmějí. Volba záleží na nás, žaludek už si to pak nějak přebere.

Dále jsou pro přípravu tradičně nezbytnými cibule, podle velikosti řekněme dvě a více, jedna až dvě nejlépe co nejpálivější papričky či feferonky či obojí, několik kuliček nového koření a pepře, hořčičné semínko a několik bobkových listů, trocha soli a na přelití téhož jeden a půl litru vody a tři deci octa.

Do hrnce napustíme vodu, smícháme ji s octem a spolu s cibulí a kořením necháme přejít varem a zchladíme, čímž získáme nálev, v němž utopíme směs špekáčků, paprik a/nebo feferonek. Vše dobře uzavřeme a v chladnu, navíc nejlépe pod zámkem, necháme alespoň několik dní odležet.

Poté nádobu můžeme otevřít a pochutnat si. Pokud tedy všichni odolali a my po jejím otevření nezjistíme, že nám tam v tekutině pluje jen několik posledních opomenutých koleček cibule…