S mým prvním zaměstnáním to vůbec nebylo lehké. Bylo totiž třeba přesídlit do vzdálené zapadlé vísky. A kdo to zažil, dá mi jistě za pravdu, že to není jen tak. Autobus jel po silničce nevalného stavu a stavěl na každé mezi, takže se cesta pořádně vlekla. Není divu, že jsem usnula.

Usnula a moje hlava každou chvíli klesla na rámě spolucestujícího, který seděl vedle mě. Budila jsem se, omlouvala, ale brzy mi opět klesla víčka. A vše se opakovalo, znovu a znovu. Snad ze slušnosti dělal, jako by se ho to netýkalo, jako by se nic nedělo. Jel bez zavazadel, zatímco já vypadala jako vánoční stromeček. Protože stěhování, to není jen tak.

Do vesnice jsme se dostali až před setměním. Krásný výhled do okolí, pravda. Ale nikdo tu na mě překvapivě nečekal. A kam se vrtnout v místech, kde je člověk poprvé? Jak jsem záviděla svému spolucestujícímu, ke kterému už z dálky běželo pohledné děvče, aby mu padlo do náruče. Aby ho zahrnulo polibky. Jen bylo divné, jak chladně její polibky opětoval. Vlastně ani neopětoval.

Já jsem zatím seděla na své kupě zavazadel a čekala na kohokoli, kdo mi přijde naproti. Pár se vzdálil a já jsem tu osaměla.

Nikde nikdo.

Uběhla snad hodina. Dost na to, aby mě čekání znudilo a zneklidnilo. Zvedla jsem se a začala své kufry ležérně obcházet. Tělo bolelo z dlouhého sezení i z prodělané cesty. A náhle jsem uviděla jeho. Mířil přímo ke mně a šel krokem Pribilince. Tak rychle, že se tomu málem dalo říkat úprk. Zastavil až přede mnou. Zastavil a zjevně se chtěl vypovídat, vylít si srdce.

To jeho dívka ho tu čekala. Čekala, až se jí vrátí z vojny. Čekala, ale už ne sama. Dva roky byla až moc dlouhá doba.

Chtěl odjet. Kamkoliv, jen rychle pryč z tohoto místa. Co nejrychleji, jen aby už zapomněl. Snad v náhlém pominutí smyslů mě … požádal o ruku. Komické vyslechnout vyznání lásky na takovém místě a v takové chvíli. Prostě jsem se musela rozesmát. On se ale nerozesmál se mnou. Odvrátil zrak, jako by se mu právě dostalo druhé podlé zrady tak krátce po sobě.

„Vždyť se ani neznáme!“ Vyhrkla jsem. Což se hned rozhodl napravit. Podal mi svoji pravici a představil se.

Zvláštní, jak se jen lidé můžou seznámit. Zůstal, nejspíš ale jenom kvůli mně. Nic jiného ho k tomuhle místu nepoutalo a byl by jistě ujel, kdyby nebylo našeho vztahu. Přátelského a později i víc.

Za rok jsme se vzali. A dodnes spolu vzpomínáme na okamžiky našeho prvního setkání. Ani se neptejte, kolik času už od té doby uplynulo.