Stává se to. Alespoň se to tedy stává daleko častěji než je toto zneužíváno v choulostivé situaci známé z vtipu: Co má muž udělat, vstoupí-li omylem do dámských sprch? Zeptat se: „Pánové, neviděli jste tu někde moje brýle?“

Ovšem jestliže ve výše zmíněném vtipu je toto někde v rozmezí mezi „vtipné“ a „k popukání“, jsou i jiné choulostivé situace. Situace, kdy člověk smí vidět a také vidí, ale … nevidí. Totiž „nevidí“. Protože „nevidět“ je jaksi menším zlem, než…

Než prostě neumět číst.

Že psát a číst neumí podstatná část obyvatel třetího světa, na tom nám vlastně nic zvláštního nepřipadá. Že negramotných je třeba ve Středoafrické republice asi 50 % obyvatelstva, v Čadu 60 % a ani tyto země ještě nejsou světovými rekordmany, je pro nás věcí naprosto normální. Nikomu nepřipadne podivné ani vedoucí místo Mali, kde se schopností číst a psát může pochlubit pouze jeden ze čtyř obyvatel.

Ovšem u nás? U nás, kde školní docházku prosadila již Marie Terezie svým Všeobecným školním řádem léta páně 1774 a kde je počátek povinné školní docházky datován dnem 11. 8. 1805? Kde jsme měli velkého učitele národů Jana Amose Komenského? V zemi, která dala světu s ohledem na svou nepočetnost obyvatelstva až neskutečnou řadu literátů, kteří byli znalí nejenom samotného řemesla písmáckého, ale, zejména v éře socialismu, uměli psát dokonce i mezi řádky? V zemi, jejíž jeden básník dosáhl dokonce celosvětově uznávané mety zvané Nobelova cena?

Jenže je tomu opravdu tak. Navzdory povinné školní docházce je u nás prý asi 47.000 lidí, kteří nemají ŽÁDNÉ školy, tedy o devět tisíc více než před deseti lety. Tak praví alespoň výsledky posledního sčítání lidu. A k těmto bychom údajně měli přičíst ještě nejednoho z těch, kdo „úspěšně“ absolvovali povinnou devítiletou docházku již v sedmé třídě, kam se podle současných zákonů vyšplhá každý, byť se mu v hlavě ani slámy či pilin nedostává. Protože po jednom propadnutí na každém stupni základní školy již postupuje dále automaticky, bez ohledu na to, co se mu mezi mozkovými závity zahnízdilo.  A třeba se i zahnízdilo, ale poté zase vykouřilo.

A to je ještě řeč pouze o lidech zcela negramotných. O těch, kteří prostě nerozeznají písmenka, vezmou-li do ruky tiskovinu, pak si leda prohlédnou obrázky a uchopí-li snad už do ruky psací náčiní, vykouzlí na papír leda svůj podpis ve formě proslulých tří křížků.

Za éry socialismu, jíž lze přičíst alespoň v této oblasti plusové body, jsme se mohli utěšovat ještě tím, že se jednalo o pozůstatek neblahé epochy první republiky a protektorátu. Doby, kdy se třeba zapomnělo na obyvatele východoslovenských cikánských osad, kdy se mohlo mluvit o těch, jimž ve vzdělání zabránila válka, a o skutečně sociálně slabých, kteří v dětství prostě museli pomáhat živit rodinu, namísto aby zasedli do školních škamen.

Ovšem naši současníci ve věkové kategorii do sedmdesáti let již prožili život v době, kdy jim ve vzdělání objektivní příčiny bránit neměly a kdy je k tomu naopak měl v nejhorším případě přinutit státní aparát. Negramotní by se tak měli teoreticky rekrutovat, vyjma vlastníků extrémně nízkého inteligenčního kvocientu, pouze – bez urážky – z řad vetchých kmetů a měli by vymírat.

Ale není tomu tak.

A jestliže by se nám snad představa toho, že písmenka nerozezná statisticky jeden z 223 lidí (nechť si každý zájemce sám přepočítá, kolik jich připadá na jeho ulici, čtvrť, město, okres,…), nezdála zase až tak úděsnou, je tu ještě další Jobova zvěst. Ta zvaná negramotnost funkční.

Neboli skutečnost, že člověk sice písmenka a čísla ze školy zná, jenže… neporozumí napsanému. Pochopí sice cenovky v obchodech, přepočítá si svoji nevelkou mzdu či pravděpodobněji sociální dávku, ale tím jeho schopnosti končí. Džungle alias jízdní řád, nekonečná řada písmen zvaná třeba text na pohlednici nebo i několikaslovný nápis na ceduli, to už je nad jejich síly. Sice teoreticky přečtou, ale nepochopí. A proto raději ani nečtou, protože proč marnit čas zbytečnostmi. Jde-li to, obejdou se bez této informace, nejde-li, třeba „zapomenou brýle“.

Jak z „vysvědčení“ daného naší zemi OSN vyplývá, nejsme na tom, co se funkční gramotnosti týká, zdaleka nejhůře, a to i ve srovnání se zeměmi vyspělými. Daleko před námi je v této neblahé skutečnosti Portugalsko s Itálií, výrazně funkčně negramotnější jsou i naši visegrádští kolegové Poláci a Maďaři, na paty nedýcháme ještě ani hrdému Albionu a dosud se nám nepodařilo dohnat a předehnat ani Ameriku, tedy USA. Se svými 15,7 % funkčně negramotných pak jen o něco přes jedno procento zaostáváme za naším vyspělým sousedem germánským.

Takže sláva! I když, je důvod k oslavě? V situaci, kdy zřejmě každý šestý člověk popojede autobusem nebo vlakem leda optá-li se někoho, kdy a kam tento jede? A stejnou podmínku pak vyžaduje i jeho návrat? Kdy tento třeba prchá z úřadu k nejbližšímu křoví, protože je nad jeho síly nápis „Klíč od WC je k dispozici u přepážky“?

Ale funkční negramotnost není tak úsměvná, jak by se mohlo z předcházející věty zdát. Protože „ten ignorant“ se nám promenuje v kolejišti před blížícím se vlakem, nedbaje nápisu „vstup do kolejiště z bezpečnostních důvodů zakázán“, přivydělává si krádeží barevných kovů nedbaje varování před vysokým napětím, napájí se levným chemickým prevítem, na jehož etiketě zahlédl slovo „líh“. Vyhoří, protože „kdo mohl tušit, že ten spotřebič nemá nechávat bez dozoru pod napětím, že přímotop nemá zakrývat, že při používání tohoto čistidla nemá kouřit a manipulovat s otevřeným ohněm“? Jak praví cedulka na tomto umístěná… Je-li alergikem, dost možná se co chvíli osype či až riskuje život, protože jak z „nečitelného obalu“ zjistit, zda jsou v obsahu přítomny dejme tomu oříšky, křen, sója,… O lécích to pak platí jakbysmet, kvůli absenci obrázků možná dokonce dvojnásob. A takových příkladů by se dalo najít!

A takový člověk vlastně nemůže ani normálně fungovat v naší společnosti. Neporozumí smlouvě, nevyřídí nic na úřadě, ve volbách nám zvolí za vrchnost toho, kdo mu nejvíc naslibuje ve svých projevech, navzdory tomu, že jen co je psáno, je i dáno. Prošvihne termíny na obsílkách, nezaplatí účty, kdekomu skočí na špek. A je jedno, zda je tomu tak kvůli dodatkům k textu psaným malým téměř nečitelným písmem nebo literami velkými jak hrom. Nesežene sebeméně kvalifikovanou práci a dost možná přijde i o tu z obecného pohledu nekvalifikovanou, protože co s uklízečkou, která si do kbelíku nalije místo saponátu petrolej, co s metařem, kterému je třeba vždy osobně ukázat, odkud až kam má zametat? Co s dřevorubcem neschopným přelouskat návod k obsluze motorové pily, co s pomocnou silou v restauraci, která vezme na mytí nádobí čpavek, co s pradlenou, jež vaše jemné prádélko vypere na devadesát stupňů a navíc spolu s červenými trenýrkami?

Se „zapomenutými brýlemi“ si dlouho nevystačí.

A takový je podle údajů OSN více či méně každý šestý z našinců.

Co je na tomto stavu potěšující? Leda snad to, že já ani vy v této nezáviděníhodní pozici nejsme. Protože jsme se propracovali až sem. Podle údajů OSN to nedokáže z našinců řádově každý šestý.