Našeho oslavence jsme kdysi znali nanejvýš tak z doslechu, znali jsme ho ale všichni. Některým z nás se pochopitelně poštěstilo poznat ho osobně, ale to snad jedině tehdy, patřili-li jsme k úzké skupince vyvolených. Ostatní se přímo s ním setkávali nanejvýš na obrazovkách kapitalistické televize, která zčásti překračovala i naše hranice.

Věděli jsme, jaký je, jen jsme neměli to potěšení či „to potěšení“ dostat se s ním do kontaktu.

Náš oslavenec má hlavu bílou jako sníh. Vždycky ji vlastně takovou míval, jen to v jeho případě nebylo a dodnes není na první pohled vidět. Člověk musí proniknout do jeho nitra, chce-li uzřít bělost, jež ho zdobí.

Někdo má našeho oslavence rád, někdo k němu přistupuje vlažně, někdo ho přijímá s odporem a leckdy až s nenávistí. Názory se diametrálně liší a není se vlastně ani čemu divit. Protože nemůže být hodnocen jednoznačně někdo, kdo se vyznačuje natolik rozmanitými charakteristikami.

Pro někoho je náš oslavenec ctěným. Vždyť je potomkem rodu, který mimochodem významně napomohl potlačení nebo aspoň omezení nemocí vyvolávaných kontaminovanou vodou v minulosti, kdy se ještě o infekcích tolik nevědělo a kdy člověk neznalý popíjel životodárnou tekutinu klidně ze studny v těsném sousedství hnojiště. Choroby takto vyvolané bujely, mučily a dokonce i zabíjely našince. A předci dnešního oslavence této skutečnosti bránili a lidu vezdejšímu tak prokázali dobrou službu.

Později ale nabyl náš dnešní oslavenec i charakteristik, na něž nemůže být právem hrdý.

Jeho předci tak kupříkladu přisluhovali minulému nedemokratickému režimu. Vymývali lidu mozky a tento pak trpně snášel i to, co by mu jinak bylo řádně proti srsti.

A přímo náš oslavenec, stejně jako jeho předchůdci a současníci, nejen dodával lidem pocit radosti a uspokojení. Nejednou rozvracel cizí manželství, nejednou člověku přerušil slibnou kariéru, nejednou dostal člověka i na samé dno. Ubližoval na zdraví, ba dokonce i zabíjel. Stejně jako v dnešní době a stejně jako zřejmě i v budoucnu.

Má své sympatizanty, kteří na něj nedají dopustit, má i své zaryté odpůrce, i něco mezi tím.

Protože někdy člověku setkání s ním přinese trochu té potěchy, někdy člověku i vytrhne pomyslný trn z paty.

Ale běda, porobí-li si někoho. Běda, dostane-li se ke kormidlu – ke stroji, k volantu, … To pak jde většinou veškerá legrace stranou.

Náš dnešní oslavenec nás, ať chceme či nikoliv, provází leckdy na každém kroku. A ne-li už on sám, pak jistě někdo z jeho rodu. Sedmasedmdesátník, který zjevně ještě neplánuje, že by nás opustil. Bude tu s námi a my se s ním musíme smířit, ať už chceme či nikoliv.

A musíme se s ním nějak naučit žít. Žít tak, aby prospíval nebo alespoň neškodil. Aby se nestal naším despotickým vládcem.

Ale ať je jaký chce, popřejme mu v dnešní den jeho sedmasedmdesátých narozenin.

24. ledna 1935 se v americkém New Jersey narodilo první plechovkové pivo.