Nedávno jsem začala číst knihu Evy Brabcové Žena v (kon)kurzu. Četla se dobře, byla vcelku zábavná. Žádný super zážitek, ale takový dobrý průměr. Než jsem ale došla k větě, kde psala o "tlusťošce z šatny" nebo odjinud, to je jedno. V tu chvíli mi zkrátka došlo, že autorka patří k těm pipinám, co je pro ně vzhled na jednom z prvním míst a z žen s nadváhou si rády utahují - asi aby si zvedly vlastní sebevědomí. Knihu jsem odložila a už jsem se k ní nevrátila, tak mě to znechutilo.

Já jsem tlusťoška. Nevybrala jsem si to, nepracovala jsem na tom, ale s přibývajícími lety, respektive s druhým těhotenstvím jsem se jí stala a zatím se spíš zvětšuji, než ubývám. Letos mi bude krásných 35 let a vím, že jsem hezká, i když mě někteří muži a ženy vidí spíš jako odpornou kouli tuku. Občas jsem měla snahu vrátit se na svých předtěhotenských 58 kilogramů, ale někdy si nejsem jistá, jesti to vůbec chci. Kdybych byla koule v době, kdy jsem potkala svého exmanžela, patrně by o mě neměl zájem, neuháněl by mě a já bych si ušetřila deset let mizerného manželství s povrchním, nevyzrálým a sobeckým floutkem. Dnes díky své nadměrné váze mohu ze svého nejbližšího okolí podobné týpky rovnou vyloučit. Jak mezi muži, tak mezi ženami. Nikdy jsem nebyla na kamarádství typu "Jé, tobě to ale sluší!" a když zajde za roh, říká něco jiného. A nikdy jsem neměla čas se příliš starat o věci povrchní, mezi něž řadím super vzhled, protože mi přišly méně důležité, než spousta jiných.

Na mém těle si asi každý nejdřív všimne velkého bříška. Mám to svoje velké bříško ráda. Dokonce moc. Nosilo 9 měsíců mé dvě největší životní lásky. Tehdy bylo přece jen o něco větší, ale těhotenství pro mě bylo nádherným časem a ráda si tuhle vzpomínku nosím pořád sebou. Mí chlapečci mě mají rádi takovou, jaká jsem teď. Kdybych přibrala nebo zhubla, měli by mě rádi stejně a na tom záleží. Když je doprovázím do nebo ze školy, když si k nám přivedou kamarády, vím, že se nestydí za to, že mají maminku tlustou. Naopak na nich často vidím hrdost na to, že mají hodnou a přátelskou mámu a mají se tu i s kamarády dobře.

Neříkám, že mi nejsou lhostejné ty opovržlivé pohledy, které občas zachytím. Zabolí, ale vím, že jsou to lidé, se kterými bych přátelstvím jen ztrácela čas, za který by mi nestáli. Skvělých kamarádů mám hodně, někteří z nich jsou hubení "jako špejle", někteří jsou stejně kulatí jako já, někteří jsou kulatější. Ale všichni jsou úžasní lidičkové, kterých si vážím za spoustu věcí, mám je ráda a nevyměnila bych je za žádnou atraktivní hvězdu s perfektní postavou.

A tak chci říct, že jsem hrdá a spokojená. Ne proto, že jsem tlustá, ale proto, že umím lidi potěšit, povzbudit, rozesmát, umím být kamarádka. Proto, že mám dva skvělé syny, spoustu výborných kamarádů a netrápím se denno denně svým vzhledem, protože momentální nálada ve společnosti je především hubená se super vizáží. A ráda bych také řekla vám, moji milí, kteří námi tlusťoušky opovrhujete, ať už tajně vnitřně nebo okázale navenek: "Trhněte si nožičkou!":)

Ať už jste tlustí nebo hubení, užívejte si života, drobných radostí, všeho dobrého, co máte právě teď. Nikdo neví, co bude zítra, takže by bylo škoda se dnes trápit malichernostmi a neradovat se.

A protože začátek ledna je obvykle časem depresivní hojnosti, kterou vidím hodně i kolem sebe, uděláme si na Mereditce týden radovánek.