Když nás někdo opouští, zpravidla to zabolí. O to více, když nás někdo opouští navždy, odebíraje se na pomyslnou věčnost. Jistě, jsou i výjimky, při jejichž posledním vydechnutí i my s ulehčením vydechneme, ale to jsou, jak již zmíněno, výjimky.

Opustí-li nás někdo, vesměs to zabolí u srdce. Někoho více, někoho méně. Někdo lká a rve si vlasy, postrádaje smyslu dalšího vlastního žití, někdo uroní slzu, někdo jen stěží potlačí žal. A někdo třeba jen pocítí podivný svíravý pocit v hrudi či v oblasti žaludku. To podle naturelu, to podle vztahu a vzájemné blízkosti či vzdálenosti si s odcházejícím.

Zažil to nejeden z nás a potká to bezesporu každého. Protože smrt je nedílnou součástí života a v průměru vychází jedna na každého živého tvora. Nevyhne se nikomu z nás, nikomu z našich blízkých ani nikomu z lidí nám zcela neznámých. Nevyhne se bohatým ani chudým, mocným právě tak jako poslednímu odstrčenci. A po každém z nás následně zbyde kousek prázdnoty. Tak už to prostě chodilo, chodí a bude chodit.

V posledních dnech nás opustily hned dvě z postav vlivných, z postav více či méně světoznámých. Jedna, jež vládla ve východních dálavách mocí neomezenou a truchlit se pro ni doma prostě muselo a musí, druhá vládnoucí mocí lidem její země jí svěřenou a pro niž se truchlit smí, ovšem po nikom se toto striktně nevyžaduje.

Toho prvního tu pominu, protože žiji v zemi, kde tak učinit smím. Toho druhého nepominu, protože… vlastně ze stejného důvodu.

Opustil nás člověk, který po sobě zanechal stopu v naší společnosti těžko smazatelnou. Ať už si to jsme či nejsme ochotni přiznat. Člověk, který byl, alespoň tedy pro mou generaci, osobností jaksi rozpolcenou.

Člověk, který nám nesliboval šťastné zítřky, ale který byl jedním z prvních, kdo přiložil ruku k dílu, abychom tyto skutečně měli. Pokud si je tedy osobně zasloužíme, pokud se o toto osobně přičiníme. Člověk, který se nebál promluvit ani v době, kdy se mluvit nesmělo a kdy papouškování vrchností daných frází a mávání mávátkem bylo nad vlastní názor, byť s vidinou perzekucí a oné ať už faktické či metaforické „kotelny“. Člověk, který preferoval léta za mřížemi skutečnými před přežíváním celoživotním za pomyslnou mříží socialistického společenského řádu. Člověk, který nemlčel už v dobách, kdy naše klíče ještě kdesi hluboko v kapsách ani netušily, že jednou v davové psychóze budou cinkat na náměstích naší vlasti.

Člověk, který nás vlastně i dost rozpoltil. Třeba tím, že chtěl, abychom se měli lépe než se máme, zároveň mu ale prý šlo jen o to, aby národu uzurpoval Lucernu a přivlastnil si majetek všeho pracujícího lidu. Jak tehdy alespoň pravila oficiální média. Nebo třeba svou Audiencí, která byla pro jedny vrcholem umění a fraškou deklasující hynoucí režim, zatímco pro jiné hnusem, který nepatřil na kulturní scénu ani na obrazovky, protože (slovy mé stařičké babičky, ženy z lidu bez přílišného vzdělání) „jak si někdo může dovolit ukazovat hru, kde jenom jeden chlap chodí v jednom kuse chcát“?

Člověk, který nám (už zřejmě nepochopitelné generaci všudypřítomné erotiky) stál za to, abychom obětovali spoře oděnou krásku jen proto, abychom si jeho fotografii mohli na vysokoškolské koleji do rámečku po ní zasadit a pověsit.

V dalším výčtu počinů tohoto pokračovat nebudu. Učinili a učiní tak ještě bezesporu mnozí, proč tedy omílat do zemdlení stále totéž? Vydám se teď směrem, kterým se u nás jaksi nikdo v posledních dnech ještě veřejně nevydal. Tedy vlastně až na jednu pochybnou strukturu, o níž ještě bude zmínka.

Slyšíme ze všech stran ódy, slyšíme slova o člověku, jenž si dokázal uchovat svou důstojnost, svou tvář. Který prý zůstal slušným člověkem navzdory dlouhému působení v marastu zvaném politika. Který zůstal obyčejným, jedním z nás, čistým na duchu i s bezmála čistým štítem. Rád bych tomu i věřil, kdyby nebylo tak těžké uvěřit v éře, kdy politika a mamon rovnají se špíně a bezpráví. Chci uvěřit.

A čím víc člověk věří, tím víc dospívá k názoru, jenž stále častěji slyším všude kolem sebe. Který zaznívá tady dole, ovšem tam nahoře či vlastně vesměs vůbec na veřejné scéně se mu nedopřává sluchu.

A sice že i ti, jež zprvu skon jedné z největších osobností našich dějin ranil, stále častěji podléhají nelibosti, nevoli, odporu a tu a tam přímo zhnusení. Tomu, co si tento člověk, stejně jako naprostá většina skonavších, nezaslouží. Jenže…

Na dobré pověsti našeho zesnulého si přihřívá svou polívčičku kdejaká existence z našeho (nejen) politického spektra. Na jeho počest přijímají zhola bezvýznamný zákon ti, kdo před nedávnem nešetřili silami při obstrukcích v parlamentu. V paprscích tohoto našeho „sluníčka“ se hřejí ti, kteří mu za jeho života nemohli nejednou přijít na jméno, kterým byl trnem v oku. Lidé, kteří třeba chtěli v neděli vidět nejeden zpravodajský pořad, nejeden televizní film či v případě dětí pohádku, měli smůlu, již několikátý den mají smůlu ti, kdo si zvykli na vyvážené a prý v profesní rovině i na mezinárodní scéně vysoce ceněné zpravodajství veřejnoprávního média či na „černou kroniku“ komerčních televizí. Televize, internet, tisk… všude totéž, všude pějí na jednu notu, přesně jako za tímto člověkem borceného minula, kdy všechna média byla vlastně jinak se tvářícím Rudým právem.

Rozhlédnu-li se kolem sebe, už (vyjma obrazovky a monitoru) smutek a žal nevidím. Ani u těch citlivých jedinců, kterým se v neděli při první smutné zvěsti sevřelo srdce. Ani jedno z mých dítek, které se před nedávnem ve škole vehementně dožadovalo minuty ticha za tři hokejisty skonavší v troskách ruského letadla, nejeví zájem. Byť tento se bil i za nás, na rozdíl od gladiátorů na ledě, jimž jde (a není na tom nic divného a zavrženíhodného) hlavně o vlastní slávu a vlastní peněženku. Vidím lhostejnost, apatii, znechucení. Vidím stoupající nevoli. Ne k těm, kteří na nás chrlí srdcervoucí farizejské bonmoty, kteří si přihřívají svou polívčičku a o nic víc jim vlastně nejde. Protože ti už se dávno znemožnili sami. Ale k samotnému velikánovi, jenž nás opustil.

A vlastně se ani příliš nedivím mladým komunistům, kteří za tohoto stavu věcí plesají a tuto smutnou událost slaví jako skon vlastizrádce. A nedivím se příliš ani tomu, že jim za to rozumné veřejné mínění nedá pořádně přes čumák. Protože čeho je moc, toho je příliš.

Věřím, že nás opustil slušný člověk. Nebo alespoň člověk slušný v rámci objektivních možností. Byť už měl svá léta, domnívám se, že tu s námi mohl ještě pobýt, na rozdíl od jiných, kteří se už dávno měli smažit v pekle.

Tento si určitě jako většina z našinců zasloužil důstojné rozloučení v kruhu svých blízkých a navíc pak smeknutí od nás všech, kteří mu vskutku máme za co být vděčni. Tomu věřte. Nezasloužil si stát se televizní vycpávkou a cirkusovou atrakcí v rukou našich vlivných šašků. Kvůli čemuž se nyní musí zřejmě v hrobě obracet.

Odpočívejte v pokoji, občane Havle.

 1 2 > 

 1 2 >