Kdo máte kočku, jistě víte, že u ní nehrozí strach z výšky, ba naopak. Někdy jsem měla pocit, že si ve výškách přímo libují a schválně sledují, jak my, hysteričtí páníčkové, se o ně klepeme strachy. Naše kočka Péťula, kterou jsme měli, když mi bylo asi osm, se s oblibou slunila na asi 10-ti cm úzkém zábradlí a dokonce se tam rozvalovala ze strany na stranu. Bydleli jsme ve dvanáctém patře, takže strach o ni byl oprávněný. Ač má kočka devět životů, tak takový pád by rozhodně nepřežila. Mohli jsme jí xkrát vyhánět, mohli jsme zavírat balkónové dveře pořád dokola – vždycky našla způsob, jak nás přelstít a na své oblíbení místo se dopravit. Jednou se při svých balkónových procházkách po zábradlí zatoulala na balkon k sousedce a pak jsme ji dost dlouhou dobu naháněli v cizím bytě. Naštěstí se jí nikdy nic nestalo.

Balkónové příhody nemáme však jenom s kočkou. Jestli si myslíte, že kočka je jediným neohroženým výškomilem, tak jste na omylu. Stejně odvážný byl náš králík Ferda. Nebyl to zakrslý králíček, nýbrž zcela obyčejný králík domácí, kterého běžně uvidíte v králikárnách na zahradě. My jsme ho chovali doma v bytě, v kartónové krabici. Jako malá jsem tolik chtěla králíka a šťastně jsem se svým dědou stavěla králíkárnu u něj na zahradě. Moc mě mrzelo, že my zahradu nemáme a proto nemůžu mít žádného takového králíčka doma. Co by milující rodiče pro své dítě neudělali… A tak jsme měli Ferdu. Ferda velice rád utíkal ze své krabice. Proto jsme stále zavírali dveře k ostatním pokojům, aby neutekl například na koberec v obývacím pokoji. Jednou jsme ho i přes zavřené dveře našli v ložnici pod šicím strojem na hromadě bobků. Mamča mi tenkrát vynadala, protože si myslela, že já jsem ho tam donesla. Nakonec jsme zjistili, že Ferda proskakuje dírou mezi balkony. Pořídili jsme Ferdovi větší krabici a balkónové dveře stále zavírali. Rodiče nejprve chtěli Ferdu odnést zpátky na zahradu k dědovi, ale já jsem o tom nechtěla ani slyšet. Byla jsem malé dítě a viděla jsem jen to, že mi berou kamaráda. Jednoho dne, v pět hodin ráno, dával táta na balkon nějaké věci a nevšimnul si, že mu tam Ferda vběhnul. O několik okamžiků později zazvonil zvonek. Za dveřmi stála rozespalá sousedka (bydlela pod námi), za uši držela vyplašeného Ferdu a ptala se: „Není to váš králík?“
Ferda své ranní dobrodružství naštěstí přežil a dokonce neutrpěl žádná zranění. Měl veliké štěstí, že spadl o patro níž, sousedce na balkon. Ten den však putoval zpátky do králíkárny a my už si zvídavé králíky raději nepořizovali.

Zvířata nám občas přinesou nemálo starostí, ale jak nudný by někdy byl život bez nich? Pokud žádná nemáte a jednou jste třeba nějaké zvíře měli, věřím, že máte na co vzpomínat.