Ráno jsem vstával už ve čtvrt na osm, přesto však zřejmě jako poslední ze všech. Podokapní pták domácí vstal zřejmě už se slepicemi či spíše se sousedním kohoutem, soused si nesl odkudsi noviny, v domě kašlala pokojská a Christa nesla kamsi celý stolek s nachystanou snídaní. Pořád jsem ale vstal včas; daleko horší by bylo vstávat podle erárního elektrického budíku, který blikajícími číslicemi signalizoval, že někdy během noci opět vypadl proud a vynuloval ho.

Poslední ráno. Sbohem, nedojedené párečky a nedopité mlíčko, sbohem včera na paní domácí vydyndaný můj sýre. Těšily jste se na mě marně. Teď už vás čeká jenom popelnice nebo spíše nějaký ten černošský či psí trakt. Sbohem, džusíku, který tu zůstaneš, protože do letadla prostě nesmíš. Sbohem, všichni vy tady.

V dohodnutých devět hodin, tedy přesněji ve čtvrt na deset, jsme vyrazili na zdejší letiště, které mělo sice širší dráhu, zato však ještě menší budovu než to maličké letišťátko v Pietermaritzburgu. Ještě že jsme nevyrazili v těch osm, jak jsem původně chtěl; byli jsme tam opravdu cobydup a trochu to tam připomínalo Afriku, protože tu probíhalo vše tak nějak ležérně. Jediná opožděná (časově, ne mentálně) úřednice od expressáků mi dala palubní lístky až domů, totiž jen do Prahy, pak se za bezpečnostní kontrolou, kterou tu měli spíše ze slušnosti, než že by extra kontrolovala, čekalo, než se vyhraboší lidi z právě přiletivšího letadla, do téhož jsme nasedli a pak se dloooooouho čekalo, protože… nevím přesně… buď někdo ještě pracoval nebo ještě něco nepracovalo. Výhoda místa v uličce – mohl jsem si krátit čas pozorováním toho, jak se válí dva bílí piloti v kabině za otevřenými „papundeklovými“ dveřmi a jak se jakási úřední osoba pokouší sbalit mladší ze dvou bílých letušek u páky se šipkou a nápisem, že zvedneme-li ji, otevřou se dveře. Sen každého teroristy; tedy až na to, že tady by těžko hledal objekt vhodný k nabourání.

Opustil jsem tedy Velkodírov a po dvanácté přistál v Jeníkově Hrádku, kde jsem měl za více než šestihodinového čekání možnost zjistit, že příště snad poletím už jedině s Lufthansou, protože ta tu neměla jako zřejmě jediná evropská firma ty příšerné samoodbavovací automaty, tento zdroj mého vesměs neštěstí a zahanbení, a snad právě proto jsem byl už v Kimberley odbaven vocaď až pocaď.

Utratit zbytek peněz za suvenýry v bezcelní zóně byla hračka, mít větší kabinové zavazadlo, dalo by se zbavovat hotovosti třeba do aleluja. Zejména pak bylo příjemné, že tu prodávali i předměty neostré a tudíž teroristicky neatraktivní, které bylo možno vzít s sebou bez rizika, že mi je zkonfiskují při přestupu v Německu.

Na rozloučenou jsem opět dostal do pasu pouhopouhé razítko od tlustého uniformovaného černocha, kterého velmi pobavilo slovo Czech, tedy kek v jeho dialektu.

Vstup do letadla byl rovněž jednodušší než kdy v minulosti, jen jedna kontrola při vstupu na gate, jedna při vstupu do tunelu u přepážky a jedna prémiová hned za ní a jedna až v letadle, nic mezi tím.

Letadlo bylo opět velké, dokonce tak velké, že mezi mnou u okna a jakousi stařenkou u uličky zůstalo dokonce volné místo, takže se spalo jedna (notně trudomyslná) báseň.

Oč se vyznamenal let mezikontinentální, o to se nevyznamenal let Frankfurt – Praha. Ani ne tak proto, že mne odbavili v Kimberley k východu 38 na opačném konci frankfurtského terminálu a když jsem tam z posledních sil rozespalý došel, rozhodli Němci o odsunu na devatenáctku, tedy řádný kus cesty zpět. Poloprázdné letadlo, jímž mne provázeli i dva do Prahy směřující bílí Jihoafričané, bylo zřejmě natolik nevýdělečným podnikem, že jsme mimo kafe dostali jen lahvičku něčeho bílého a prý vysoce probiotického a k tomu plastovou mističku zrní. Tedy přesněji ovesných vloček a čehosi, co se nedá popsat, ale co pojmenovali Müsli. Dokonce ani ubrousky neměli firemní, ale jen jakési s reklamou na německý pivovar. Zlatá Afrika s její vnitrostátní roládou! Ovšem abych jen nekritizoval; let měl i své kladné stránky. Třeba to, že jsme nabrali více než čtvrthodinové zpoždění a já tudíž vůbec nemusel čekat na pražském hlavním nádraží, místě to nelichotivé pověsti, kde se mi podařilo jen rychle pokouřit poblíž ochranky. A před půl dvanáctou už vlakem hurá k domovu.

Když mi tu dala průvodčí razítko na jízdenku a stvrdila tím, že sedím ve správné soupravě, mohl jsem si naposledy oddechnout. Byl jsem doma. Doma, kde mne nad atlasem světa čeká dilema, kam do Jižní Afriky příští rok.