Několik dní jsem teď byl těmto stránkám nevěrný. Nikoliv však s příslušnicí opačného pohlaví, tím méně pak s příslušníkem pohlaví stejného. Prostě jsem se věnoval chalupaření a ocitl se tudíž na jihočeském venkově, tam, kde netopýři dávají dobrou noc a přidrzlé srnky v záhonech dobré ráno. Na chalupě, kde vyjdu z jedněch dveří a vidím les, vyjdu z dveří na opačné straně a přes stromy vidím les, vyhlédnu z okna na třetí straně a vidím les a z okének na straně čtvrté bych viděl les, pokud by mi tedy ve výhledu nebránily stromy.

Ale o tom, co obnáší takový život chalupáře, dnes řeč nebude. Nejsem totiž ani Přemek Podlaha, ani Béďa Trávníček. To spíš takový Pat a Mat v jedné osobě a mé rady by čtenářstvu nemovitostí na venkově obdařenému dost možná spíše uškodily, než prospěly.

Řeč bude o něčem trochu jiném. A sice o tom, co mne, jak zmíněno výše, v těchto končinách obklopuje. Tedy o stromoví. Ovšem nejen o něm.

I když se mě to bezprostředně nedotýká (pominu-li prostý fakt, že i já dýchám kyslík našimi lesy vyprodukovaný), nemohu nesledovat naše zpravodajství dnes a denně plnící reportáže o dění v šumavských hvozdech. Tam, kde jedni chtějí s blahým úmyslem kácet, zatímco druzí se stejně blahým úmyslem činí vše pro to, aby stromoví za oběť motorovým pilám nepadalo.

Nebudu se tu angažovat pro žádnou ze zmíněných zainteresovaných stran. Přinejmenším proto, že základní argumenty obou stran znám a nepovažuji se za odborníka problematiky natolik znalého, abych hájil jednu z těchto dvou pravd. Neboť i medicína humánní zastává tu názor, že je vhodné nechat dětský kolektiv promořit dětskými nemocemi, zároveň však důsledně trvá na izolaci osob stižených kupříkladu tuberkulózou. A vskutku nevím, zda je takový kůrovec spíše nemocí dětskou či nemocí život člověka ohrožující.

Ovšem zmíním docela jiný pohled na věc. Pohled, jemuž rozumím, pohled, který se i mne bytostně dotýká, byť se mne doposud naštěstí osobně nedotkl.

Ve Vaňkově ulici zaútočil šestapadesátiletý muž na svou stejně starou manželku nožem. Žena skončila v nemocnici.

Teprve sedmnáctiletý mladík se coby spolujezdec vážně zranil při dopravní nehodě a leží na ARO ve velmi vážném až kritickém stavu. Vše nasvědčuje tomu, že mladý řidič jel příliš rychle, nezvládl zatáčku a vůz narazil do stromu a odmrštěn proletěl ještě patnáct metrů příkopem a skončil na střeše.

Parta čtyř dětí ve věku od 15 do 17 let vykradla školu v místě, kde tyto trávily dovolenou. Celková škoda byla vyčíslena na 33 000 korun.

Podle nepotvrzených informací napadli dva mladíci světlé barvy pleti dva Romy, jejich příbuzným pak vyhrožovali smrtí. Vše viděl romský chlapec na kole, který dojel pro posily. Jeden z mladíků skončil následně v rukou lékařů. Policie to kvalifikuje jako trestný čin, před soudem stanou zřejmě oba mladíci a některý z Romů.

Lupič v pátek ve večerních hodinách přistoupil k dvacetiletému mladíkovi a požadoval po něm občanský průkaz. Když mu ho tento odmítl vydat, byl udeřen do obličeje a kopnut do nohy a poté již svůj doklad lupiči vydal.

Mladí násilníci ve věku 21 a 24 let napadli v podchodu seniorku, zranili ji a okradli o hodinky. Žena byla se zraněním hrudníku převezena na chirurgické oddělení nemocnice.

Zatím neznámý pachatel vytrhl obsluze v restauraci z ruky kasírtašku, o niž se s ní přetahoval, a uprchl. Způsobil škodu 7 000 Kč.

Neznámý pachatel vykradl starostovi vůz obecního úřadu. Zmizely služební notebook, kreditní karty, dokumenty a osobní doklady.

O téměř 90 000 Kč přišla seniorka, která se nechala obměkčit dvěma muži snědé barvy pleti. Ti ji požádali o sklenici vody a zatímco s ní šel jeden do domu, druhý ji připravil o celoživotní úspory.

Tolik jen stručný výběr z informací, které skýtá internet.

Jak to, že si zmíněných násilných činů nevšiml nikdo z policistů? Jak to, že žádný policista nezastavil až příliš rychle jedoucí vozidlo? Proč nikdo z policistů nezabránil vykrádání školského zařízení, proč nikdo z nich nezaregistroval pochybnou dvojici zlodějů?

Prostě proto, že měli jinou práci. Museli z lesa vytlačovat a vynášet internacionální směsku jakýchsi aktivistů, svévolně vnikajících do míst těžby napadených stromů ve snaze zabránit kácení a hlavně se zviditelnit. Být i terčem násilí ze strany „milovníků přírody“.

Všechny výše zmíněné činy byly spáchány právě v době, kdy policisté za tato místa činů zodpovědní museli bojovat s těmi, kdo bojují „za naši přírodu“. Nebo tedy spíše za kůrovce.

Jménem všech těch, kdo byli přepadeni, oloupeni, kdo bojují o život nebo o něj možná už i dobojovali, děkuji všem aktivistům bojujícím za naše lesy. Respektive danke schön, aby se snad jejich německé posily necítily dotčeny, jsa mnou opomenuty.

A děkuji jim i jménem svým. Za to, že bojují za tvora, díky němuž bych se třeba i já mohl jednou kochat pohledem na šumavskou krajinu, pokrytou mrtvým jehličnatým hvozdem.

A kdyby se snad dotyční aktivisté někdy cítili nevytíženými, měl bych konstruktivní návrh. Co kdyby si šli třeba přichystat na blížící se podzimní čas hrábě? Jak je již dlouho známo, decimuje nám tu jírovce (pro lid prostý kaštany) klíněnka, přezimující v jejich spadaném listí. Shrabou-li a spálí toto listí, prospějí naší přírodě, o čemž nikde a nikdy nebylo sporu.

Ovšem to asi ne, že? Reportáže o takovýchto brigádách se od pádu socialismu v médiích jaksi nenosí. A o média tu jde jednoznačně víc než o nějaké stromy…