Byly u nás, a nejenom u nás, takové doby, kdy veškerá veřejná i osobní doprava používala ke svému pohybu vpřed ryzí biopaliva. Doby, kdy lidstvo neznalo takové pojmy, jako ropná krize, petice proti prolomení těžebních limitů uhlí, kdy se svět nehroutil, došlo-li k náhlému výpadku elektrického proudu a kdy se nikomu ani v nehroznějším snu nemohly ježit vlasy hrůzou při pomyšlení na Černobyl a jemu podobná zařízení. Kdy se „pohonná jednotka“ vypustila na pastvu a sama se tam „natankovala“, aby poté vyrazila kupředu zběsilou rychlostí tu a tam i několika desítek kilometrů v hodině.

Ale pokrok nezastavíš. Uplynula celá staletí před i po Kristu, než lidský rod pojal úmysl blesk k myšlenkám spřahat a nohu nechat parou cválat. Samozřejmě v opačném pořadí, než jak toto zaznívá ve zmíněném literárním díle klasikově, protože pára, jakkoliv v Máchově pojetí bělostná po modrém blankytu hynoucí, byla přece jen vždy snáze uchopitelnou než blesk, který prý dvakrát neuhodí na jedno a totéž místo a uhodí-li už do nás, pak sice pravděpodobněji než trefa ve sportce, nicméně však nedostatečně na to, aby posloužil prostému lidu minulosti k čemukoliv užitečnému.

A tak se člověk jednoho krásného (nebo možná i pošmourného, neboť anály jsou v oblasti informací o tomto dosti skoupé) dne rozhodl uvěznit obláčky z vroucí tekutiny unikající a využít těchto k obrazu svému. Či přesněji k tomu, aby díky jejich skryté síle ušetřil sobě sil vlastních. Neb lidstvo již od nepaměti líné jest a vše nasvědčuje tomu, že zřejmě i bude do skonání věků.

Vynález parního stroje, tohoto předobrazu budoucích dopravních prostředků přemísťujících nás po povrchu zemském a některé vyvolené i do nejbližších vesmírných dálav, je připisován Jamesi Wattovi a datuje se rokem 1765, byť se v jeho případě vlastně jednalo pouze o zdokonalení parního stroje vynalezeného již dříve Thomasem Saverym a Thomasem Newcomenem. Až ve století devatenáctém se pak tento stroj stal nejvýznamnějším zdrojem energie jak v průmyslu, tak i dopravě.

A maje podobně nemalému počtu našinců obě ručičky jaksi mírně levé a navíc ještě dozadu, pominu tu dnes celý průmysl a zaměřím se na dopravní využitelnost tohoto technického zázraku, jímž se sice člověk nehnal kupředu právě mílovými kroky, ale přece jen…

Prvním vozem a předchůdcem mašinek, jež všichni známe minimálně z filmů pro pamětníky a muzeí, nejednou však i ze železniční reality, byl parní vůz páně J. Cugnota datovaný do roku 1769, jenž od pozdější první parní lokomotivy Richarda Trevithicka dělilo rovných pětatřicet let. Nejvýznamnějším konstruktérem parních lokomotiv, těchto Airbusů a Boeingů devatenáctého století, se pak stal George Stephenson, jehož parní zázrak zvaný Rocket dosáhl závratné rychlosti převyšující třicet kilometrů v hodině, kterýmžto tempem se tu a tam posunují kupředu naše lokálky dodnes, byť už dávno ne vinou koní skrytých pod kapotou.

Kolem poloviny dvacátého století brázdilo pak široširé dálavy již kolem čtvrt milionu parních lokomotiv, z nichž jednu se ve Velké Británii podařilo vybičovat až k více než dvousetkilometrové rychlosti. To už by žádné koňské spřežení nezvládlo, o volském potahu ani nemluvě. Železnice supící, funící a halící denní krajinu do temného kouře a noční temnotu naopak jako ohňostroj zdobící, si vydobyla své místo na slunci, jehož prakticky nepozbyla dodnes.

 

Parní vláčky jsou pro nás již vesměs minulostí. Jejich vzácná přítomnost na soudobých kolejích a reakce publika na ně však svědčí o tom, že na tato monstra, z nichž některá jen o vlásek unikla pekelné výhni vysokých pecí a překování v meče, dodnes lid náš vezdejší nezanevřel. Na rozdíl třeba od Trabantu vzbuzují tito oceloví oři předchozích století zájem, údiv, úžas i nostalgii, a nikoliv ironické pousmání. Tyto hory železa dodnes do starého železa nepatří. Navzdory tomu, že jejich nízká energetická účinnost, pracná obsluha a všudypřítomné kouř a saze dnes již vylučují jejich praktické každodenní využití, i navzdory jimi způsobovaným lesním požárům, troufám si říci, že se s nimi budeme setkávat i nadále, dost možná až do doby, než nitro naší matičky Země opustí poslední k jejich pohonu vhodný kus uhle.

Protože kdo by odolal? Navzdory vysoké ceně, navzdory nepohodlí, navzdory tomu, jaké atributy našeho věku tento typ dopravy postrádá. Protože o to tu nejde. Jde tu o ten zážitek, o tu krátkou cestu strojem času zpět, do doby našich dědečků, pradědečků,… Do doby, kdy si lid podle železnice seřizoval hodinky, do doby Burianova Přednosty stanice nebo třeba i jen do nedávné doby „Marečku, podejte mi pero“.

 

I když ne vždy se jedná o návrat do minulosti. Chcete-li se dnes projet třeba napříč Jižní Afrikou, doporučí vám kdokoliv Rovos Rail. Luxusní dálkové soupravy, cesta jimiž cenově mnohonásobně převyšuje ceny letenek, a přesto tyto zjevně nehynou na úbytě.

I když už dnes našim hlavám vládnou počítače, srdce nám dosud tepou rytmem páry. A buďme tomu rádi. Protože i to nepraktické může být přece krásné.