Sbírat se dá  ledacos. Už tu byla zmínka o lidech holdujících poštovním známkám, jimž se odborně říká filatelisté a jejichž pozice se zdá být neotřesitelnou navzdory klesajícímu počtu ofrankovaných zásilek, ježto jsou stále častěji vytlačovány e-mailem. Ovšem nejen známkami živ jest člověk.

Existují i lidé filatelistům vcelku podobní, jimž se říká numismatici. Lidé, kteří rovněž dokáží prosedět celé hodiny někde u stolu v koutečku, pozorujíce své tu hojnější a tu naopak skromnější sbírky nevyčíslitelné, vyčíslitelné a někdy i zanedbatelné hodnoty. Lidé, kteří se rovněž nezdráhají pachtit se světa kraj, aby si odtud přivezli toliko malý přírůstek do své kolekce, lidé schopní smlouvat i utrácet horentní sumy za něco, za co jim v samoobsluze už dlouhou dobu nic neprodají, lidé, pro které bývá měna cizích a nejlépe už neexistujících států leckdy hodnotnější než naše dnešní peníze včetně bankovek s vyššími počty nul na konci.

Pohybují se mezi námi. Numismatici neboli lidé experimentující či až zcela propadlí vášni numismatické, tedy sbírání mincí.

Troufám si tvrdit, že numismatiky byla, je a bude podstatná část lidské populace. Snad leda s výjimkou nejchudšího obyvatelstva rozvojového světa a celoživotně na psychiatrii internovaných jedinců; ti první prostě někdy prožijí život, aniž by měli příležitost do kontaktu s nějakou měnou vůbec přijít, a těm druhým se v některých případech mince stejně jako jiné drobné předměty do rukou dostat nesmějí, aby si jimi tito nějak neublížili či se nepokusili ověřit jejich stravitelnost nebo vdechnutelnost. Byl tu sice i pokus měnu (a tím zprostředkovaně i numismatiky) zcela vymýtit, ovšem všichni víme, jak to s ideály komunismu nakonec dopadlo. Prostě peníze tu i nadále jsou, byť zpravidla nikoliv zrovna v našich peněženkách.

Ale zpět k vymezení pojmů:

Numismatik je tedy člověk, který sbírá mince. A to pokud možno unikátní, staré a zhotovené ze vzácných kovů. Přednost dává samo sebou kouskům jedinečným, řídce se vyskytujícím a někdy i kazovým, které mívají pro svou jedinečnost někdy až nepřiměřenou cenu, a to jak sběratelskou, tak ekonomickou. Ovšem numismatikem můžeme nazývat i člověka, jehož nepočetná sbírka obsahuje kousky mající hodnotu maximálně hliníku či jiného kovu, z něhož jsou tyto vyraženy. Nejspíše bych také řekl, že numismatika dělá numismatikem i snaha mince vlastnit a kochat se jimi, ale nikoliv je utrácet.

Existují však i lidé numismatikům velice podobní a (podobně masákům a jedovatým typům muchomůrek) s nimi na první pohled nezkušeného oka snadno zaměnitelní, kteří však numismatiky nejsou a vesměs ani nebyli a nebudou.

Kupříkladu potkáte-li na chodníku sedící či klečící a (podle tradice, ovšem ne vždy) o milodary do klobouku prosící ošuntělé jedince, vězte, že o numismatiky zaručeně nejde a jimi takto získaná měna neskončí někde v jejich albu, nýbrž už v nejbližším výčepu, v krajním případě v nejbližším obchodě prodávajícím Okenu a jí podobné formálně nepitné drinky.

Stejně tak člověk potápějící se do kašny či studny za účelem získání turisty do nich vhozených mincí se nejspíše nechystá rozhojnit svou sbírku.

A zrovna tak nelze za numismatiky v pravém smyslu slova považovat ani lidi ze společenského protipólu výše zmíněným, neboli osoby utvářející si vlastní kolekci poněkud jednotvárného vzeření z co největšího počtu současných platidel nejvyšších nominálních hodnot. I kdyby takovíto lidé měli třeba plný sklep měny úhledně utříděné podle druhu, nebude se jednat ani tak o sběratele, jako spíše o skrblíky, střádaly, hamouny, držgrešle nebo v některých případech i pochybné existence a zločince.

Zvláštním druhem člověka je pak dítko střádající si mince do prasátka. Ani toto nelze nazvat numismatikem, byť zdánlivě plně vyhovuje všem požadavkům na tuto „úchylku“ kladeným. Nelze ale ani říci, že se o sběratele nejedná, a proto bych takovéto tvory zařadil asi někam mezi numismatické sazenice, které možná časem dorostou, ale možná též zajdou (nejspíše s úsporami do obchodu).

Pravého numismatika poznáte nejspíše podle alb ke třídění mincí určených, v nichž se vyskytují exponáty zcela odlišné od těch, které nosí současníci po kapsách, peněženkách či měšcích, v některých exotických zemích pak třeba i po něčem jiném. Je-li numismatik schopným, zarputilým a přesvědčeným, má k tomuto navíc i trezor, to proto, aby se mu něco neztratilo a aby mu někdo nepovolaný mince nezpřeházel, protože třeba uložení mincí používaných v tzv. Třetí říši vedle mincí sovětských by nemuselo dělat dobrotu a mince irácké, íránské, afghánské, severokorejské či kubánské by neměly být pomíchány s dolary americkými z ideologických důvodů. Dalším charakteristickým znakem numismatika (i když nejen jeho) je pak fakt, že se před vámi bude svými kuriozitami chlubit, ale rozhodně vám je nepůjčí domů a nechá-li vás na ně alespoň sáhnout, budete určitě sledováni žárlivějším pohledem, než kdybyste drželi v ruce jeho obnaženou choť. A znak pro numismatika zřejmě nejtypičtější bude ten, že vám dost možná počne namísto desítek či stovek jeho zářivě blyštících se mincí pyšně cpát pod nos nějakou zašlou, neforemnou a dost možná poškozenou chudinku, o níž byste se doposud domnívali, že je umístěna samostatně pouze proto, že se za ni ostatní lesklé penízky styděly.

Skutečný numismatik však mince nejenom vlastní, ale také ví leccos o nich samotných i o jejich době. Jestli vám někdo řekne, že tuhle pětikačku dostal loni v hospodě od Franty, lze o jeho numismatictví právem pochybovat; naopak bude-li vám nad nějakým nevzhledným kouskem plíšku vyprávět div ne Dějiny národa českého a přestane až ve chvíli, kdy ho vaše chrápání začne rušit ve výkladu, máte tu čest se sběratelem až do morku kostí.

A hlavně: dobrý numismatik mění své mince, ty své leckdy jediné miláčky, pouze v případě obdržení za ně exponátů, k nimž lne touhou ještě větší. A zpravidla se to (alespoň někde v koutku) neobejde bez nějaké té slzičky a někdy dotyčný pláče i více než na pohřbu vlastní tchýně.

Chcete-li se stát numismatiky, nikdy není pozdě. Kdo začne v dětství, má sice určitý náskok, který lze ale dohnat v každém věku. Zejména máte-li dostatek měny momentálně platné a nejlépe konvertibilní, která se sice do pravé numismatické sbírky nehodí, kterou však lze za mince sběratelsky cenné vyměnit.

Nejste-li však právě finančními magnáty, ba jste-li naopak chudáky, nezoufejte a klidně si založte sbírku i z mincí novějšího data a notně četného výskytu a tudíž zanedbatelné hodnoty a tím i ceny. Použít tak lze kupříkladu i ještě donedávna u nás platící mince deseti až padesátihaléřové, které lze někdy získat i zcela zdarma. I takováto sbírka získá svou historickou a tudíž i ekonomickou hodnotu a tím pádem i vy jejím prostřednictvím stoupnete v ceně. Tedy až se mince tohoto druhu poztrácejí, zpracují na kov či jinak zmizí z povrchu zemského a jejich malý počet vyžene jejich hodnotu vzhůru. Chce to jen trochu počkat; v případě současných mincí řádově tak pár tisíc let.

Shrneme-li to tedy na závěr: Numismatik je člověk jako vy nebo já. Jen trochu "padlý na hlavu", protože místo cíleného nadívání svého konta se pachtí za měnou už neplatnou. Ale za to se do blázince nezavírá.