Případně plody stromů sklízel způsobem podobným, jaký dodnes uplatňují sadaři, a to ve chvíli, kdy ukrytý v bezpečí koruny neměl na práci nic jiného, čekaje, až šelmu dole přestane číhání na něho bavit. A co se pak živočišné výroby týká, sestávala tato v podstatě ze snahy chytit a sníst vše, co samo nechytilo a nesnědlo člověka té doby.

Ovšem pokrok nezastavíš a tak i člověk epoch dávno minulých počal hledat způsoby, jak ošidit tuto lopotu a současně neošidit sebe. Což byl vlastně prazáklad rostlinné a živočišné výroby.

Na počátku to vůbec nebylo snadné. Človíček si nejprve musel povšimnout, že tam, kam odhodil jeho pradědeček pecku jakéhosi praplodu poté, co si o ni vylomil zub, vyrostl nový strom, dávající tytéž plody, nebo že tam, kde se mu při návratu vysypaly pracně vyloupané obilky (na což dodnes nezapomněl, protože dostal za trest takovou šupu pazourkem, že se z ní dosud zcela nezmátořil), je koncentrace travin, později vyšlechtěných v obiloviny, jaksi vyšší. A pak se musel najít jedinec ochotný zkusit tento úkaz potvrdit podobnými pravědeckými pokusy, což vyžadovalo notnou dávku odvahy, neboť věčně hladový kmen nemíval pochopení pro to, aby jedinec doslova rozhazoval rodové jmění, a tento to jistě nejednou schytal od svých vládců či vládkyň, to podle toho, zda zrovna panoval patriarchát nebo matriarchát. A muselo jít zjevně o jakéhosi pramasochistu, protože při tehdejší délce života už plodů svého objevování zřejmě příliš neužil a trpěl tak vlastně jen pro blaho generací příštích.

Jiného z našich prapředků, jakéhosi praživočicháře, zase asi omrzelo prodírat se skal a stepí divočinou, pronásledujíce jedlou zvěř a přitom dávaje pozor, aby sám nebyl coby jedlý tvor pronásledován, a tak jednoho dne prostě obehnal pramýtinu plnou prazvířat ostnatým pradrátem… co to kecám, primitivním plotem z větví, a konzumní zvířata do ní prostě nahnal, aby je pak postupně ujídal, čímž přišel na to, že to nebyl vůbec špatný nápad. Anebo tomu možná bylo i trochu jinak a prapředek si za svou chýší přivázal liánou živé zbytky od oběda, aby si pak po nějaké době na tyto vzpomněl a náhodou tak zjistil, že se mu tyto „zbytky“ na přilehlém paloučku docela hezky vykrmily, případně dokonce rozmnožily. Což byly vlastně základy toho, co vídáme v našem zemědělství dodnes, byť ve zmodernizované podobě.

Samo sebou i objevitelé výroby živočišné neměli na růžích ustláno, pakliže si tedy nelehali do šípkového křoví; sice jim nehrozilo násilí ze strany soukmenovců za to, že plýtvají pracně získaným jídlem, hrozilo jim však velké nebezpečí, že jejich hladový více či méně příbuzný či jiný živočišný druh jejich pracně získané přírůstky sní před úspěšným završením experimentu. Případně že ho samotného sní některý z pokusně chovaných exemplářů, protože kdo tehdy mohl tušit, je-li prakočka, prapes nebo třeba prahroch stejně vhodným k chovu jako prakráva?
Ani takový prazootechnik ale příliš úcty ze strany svého kmene nesklidil. Vždyť byť dávno před objevením prvních plen byly jeho pokusy teprve v plenkách a jestliže se v teplé části roku živočišné produkci relativně dařilo, v zimě se výběh změnil na velkou mrazničku neporcovaného masa a na jaře se pak muselo začínat opět od nuly. Koho by tehdy napadlo postavit zvířatům stáj, když sám bydlel v jeskyni 1 + 0 s příslušenstvím u stromu, a kdo by se fauně staral o krmivo, když ani tehdejší člověk neměl leckdy co spásat?

Ale základ tu byl a další generace měly tudíž na co navazovat, pakliže je tedy nevybil kmen sousední, toužící zmocnit se jejich know-how a hlavně toho žvance samotného, pokud je nezbaštila jiná zvířena nebo pokud je nezahubila nějaká nejen morová morová rána.

Velký význam pro zemědělskou výrobu mělo kupříkladu i zkrocení živlu zvaného oheň. Tedy vlastně relativní zkrocení, protože tento je až do dnešních dnů nejednou naším špatným pánem. Vypalování trávy tehdy ještě nebylo úředně zakázaným a díky němu se mohla pole rozšiřovat daleko efektivněji, než když vyrazila tlupa prarolníků s pazourky a po týdny kácela a kácela, aby přírodě vyrvala nějaký ten kousek k osevu jakž takž využitelné plochy. Človíček tedy sežehl divoký porost, snědl případně takto mimochodem upečená zvířata a s plným žaludkem rychle plochu osel, aby mu něco vyrostlo dříve, než tehdy všemocná matka příroda opět tyto prostory pohltí.

S růstem osevních ploch a vlastně i v důsledku objevu, že díky krmení lze uchovávat živé masové konzervy i během zimy, bylo třeba využít technického pokroku. Světlo světa tak spatřily kupříkladu pramlátičky obilí zdokonalené později až do formy cepů, které nahradily loupání či vydupávání zrna, pramotyky, které byly daleko vhodnějšími k užití než kusy klacků či kamení, a mnohé další pranářadí, díky němuž sice člověk stále méně pociťoval hlad, zároveň však musel stále více vyvíjet aktivitu, z níž se později vyvinulo našinci tak často proklínané zaměstnání.

Přes drobné rolníky a kulaky dospěl svět až do etapy zvané kolektivizace. Neboli do doby, kdy se rozoraly meze a vznikly tak velké lány plodin, o jakých si naši prapředci nemohli nechat ani zdát. Období kolektivizace přineslo svá pozitiva ve formě velkovýroby, mechanizace a vědeckého pokroku, znamenalo však i notný krok zpět, protože vše, co do té chvíle již delší dobu někomu patřilo, bylo rázem opět všech, stejně jako za dob prvobytně pospolných.

Pro zemědělství socialistické bylo charakteristickým především to, že úměrně vzmáhající se produkci a zdokonalování mechanizace rostl i počet zaměstnanců, kteří se zabývali činnostmi do té doby neaplikovanými. Těmi byly kupříkladu povalování se v trávě v pracovní době, přesun části produkce ze sféry společné do míst vlastních, chemický boj proti škůdcům a zprostředkovaně pak i proti konzumentům a vlastně i boj jako takový, konkrétně tedy proslulý boj o zrno. Ve snaze dohnat a předehnat Ameriku a mít výnosy jako v Sovětském svazu (a ve skutečnosti naštěstí mnohonásobně vyšší) se pak český jézetďák pustil do nerovného boje i s přírodou samotnou; nerovného proto, že byť nakonec nedokázal poručit větru a dešti, stejně svou rodnou hroudu nakonec porazil, a to s přispěním nejrůznějších umělých hnojiv, chemických postřiků a „zaručeně neškodných“ jedů, po nichž nepřežil leckdy nejen plevel, ale i plodiny, které jimi měly být chráněny. Vrcholem této éry byl pak stav, kdy se vyrábělo čím dál méně, ale plán se současně překračoval čím dál více, což byl výkon, jaký by ani David Copperfield nedokázal, a produkce vystoupala až do tak obrovských kvant, že obchody zely prázdnotou.

Dnes je ale doba zcela jiná. Doba přímo idylická. Zemědělská produkce, tak ekonomicky nerentabilní, klesá, avšak obchody jsou plné. Rostlinná výroba je natolik výkonná, že si můžeme dovolit jejími produkty pohánět i naše automobily a roztáčet nejednou i turbíny tepelných elektráren. Český zemědělec už se dávno nemusí plahočit po poli, aby uživil svůj národ, a může si tudíž dovolit vysedávat za psacím stolem a psát projekty podporované dotacemi od Evropské unie. Stále větší polní plochy mizí pod stavbami developerů a zemědělci využívají času, jenž ušetřili díky možnosti tyto plochy neobhospodařovat, k tomu, aby se svým dobytkem podnikali spanilé jízdy před ministerské budovy, dožadujíce se pomoci ze státní kasičky. Umělá hnojiva, tak typická pro minulou epochu, se stala vesměs minulostí, a rolník dnes daleko častěji zkrápí svá pole neprodejným mlékem vlastní výroby, protože ho nespasí ani nesmysly typu akce „Mléko do škol“, nemající šanci konkurovat neorganizovaným akcím typu „Drogy do škol“. Jedinými skutečně tvrdě pracujícími a zároveň dotace nežádajícími zemědělci se tak u nás stávají v podstatě již jen Vietnamci, obhospodařující v interiérech nemovitostí své pěstírny konopí, které by v krajním případě neočekávaného poklesu odbytu mohlo posloužit jako surovina pro alternativní výrobu sem pašovaného levného asijského textilu neznačkových značkových druhů.

Zemědělství dnes zmírá na úbytě. Zemědělec už neorá pole, ale v souladu se směrnicemi zakládá uprostřed lánů remízky. Nerozhojňuje stavy svého hospodářského zvířectva, ale usiluje především o to, aby nepřekročil evropsky stanovenou kvótu. Spíše než o zásobení trhu se stará o to, aby byla ve voliérách dodržována slepičí práva, a morálně se připravuje na zatím utopický, ale dost možná se blížící den, kdy bude i chovnému zvířectvu zrušen trest smrti a nebude-li sedlák chtít dodávat na trh maso dobytka, jemuž bude po skonu a nařízené pitvě úředně vystaven úmrtní list, bude odkázán na služby švýcarské kliniky nabízející legální euthanasii. Cukrovku pak dnes zaregistrujete nikoliv na polích, ale hlavně v nemocnicích, a řepkový olej potkáte nikoliv na pultech obchodů, ale v nádržích automobilů. Ale co je nám vlastně do toho. Vždyť jídla je všude dost. Doveze se třeba ze zemí rozvojových. Tam sice místní lid pomře hlady, ale co by tamní mocní neudělali, jen aby na oplátku dostali třeba zbraně naší provenience…

Hlavně že se máme.