Již dříve jsem vám tu představil v článku s názvem „Náplast na bolístku jménem krize“ moji kamarádku Jane. Pro ty, kterým již paměť tak daleko nesahá, bych jen ve stručnosti připomněl, že se jedná o v současnosti jednačtyřicetiletou státní příslušnici Zimbabwe, pobývající v jihoafrickém East Londonu a mající na krku jedno své a tři po sestře „zděděné“ děti a žijící donedávna podle svých slov v podstatě spokojeně v podmínkách, v jakých by nejeden z našinců vzal kus špagátu a odebral se s ním k nejbližšímu stromu za účelem konečného řešení neúnosných poměrů.

Od našeho seznámení uběhl rok a já se s ní měl před pár dny příležitost opět setkat na opačné straně zeměkoule, v místech, která jsou pro bohatého či alespoň na západoevropské poměry středostavovského turistu rájem a pro nemalou část místních naopak spíše noční můrou. A stejně jako u nás byla ekonomická krize, byť dosud nás trápící svými následky, nahrazena novými více či méně nás trápícími bolístkami, tak i na opačném konci světa život neustrnul na místě a situace se pohnula směrem – jak jinak – k horšímu.

Jste-li právě sužováni některou z bolístek naší středoevropské kotliny, ať již ekonomického, povětrnostního či jiného rázu, budiž vám následující řádky – chabou, ale přece jen – útěchou. Vždy se totiž najde někdo, kdo je na tom hůř než my. Ať se nám to jeví pravdou či nikoliv.

Jane, pokojská, uklízečka, kuchařka a vůbec holka pro všechno, před dvěma měsíci přišla o tuto svou, podle jejího tehdejšího názoru docela dobrou práci. A s tím pochopitelně i o svých v nynějším přepočtu asi pět tisíc korun měsíčně, z nichž hradila veškeré životní náklady sebe, „svých“ čtyř dětí a staré matky, k naprosté spokojenosti jich všech.

V Jižní Africe tudíž ztratila perspektivu. Je bez příjmů a prakticky bez vyhlídky na to, že by se tu někde opět uchytila. Je už přece jenom na zdejší poměry značně pokročilého věku a své tu sehrává i jazyková bariéra, protože angličtina není při hledání místa všeobecně spasitelnou v převážně afrikánském prostředí místních potenciálních zaměstnavatelů a její rodný jazyk, šona, už tu nenalezne uplatnění vůbec. Celá rodina je tu nyní tudíž odkázána toliko na příležitostný výdělek jednoho z „jejích“ zdejších synů, živícího či spíše přiživujícího se jako příležitostný natěrač. Když zavadí o práci, přinese tento domů někdy i sto randů (v přepočtu cca 250 korun) za den; ale většinou nezavadí. Přesto žijí. Musejí žít.

Její vlastní syn, zanechaný ve škole v Zimbabwe, tedy předčasně dostudoval na základní škole. Zůstane zřejmě už natrvalo bez ukončeného vzdělání, protože na školu nejsou a už zřejmě nikdy nebudou peníze. Bude sedět doma a bezprizorně čekat na jakoukoliv šanci, jak je tomu v oněch končinách tak často zvykem. A bude čekat, rovněž tradičně, s největší pravděpodobností marně.

Jane už skoro ani nejí. Snad jen občas „tradiční stravu“ jménem pap. Hlavně aby se aspoň trochu najedly děti.

Ruku v ruce s tím kráčejí zdravotní problémy. Před měsícem skončila kvůli problémům s krevním tlakem dokonce v nemocnici. Sotva se však trochu zmátořila, odmítla další ústavní léčbu a nechala se propustit domů. Peněz není na rozdávání a bez zdravotního pojištění by zakrátko zruinovala již tak strádající rodinu. Stačila ta (z jejího pohledu) závratná částka, kterou musela utratit za nákup minima léků Prexum a Amlodipine, bez nichž je prý její budoucnost více než černou. Neví, co bude dál, ale počítá reálně i s variantou, že prostě umře. Konec konců léta už na to má; je jí jedenačtyřicet a to je v její rodné zemi, kde je statisticky pouze 3,5 % lidí ve věku od 65 let výše (zdroj MZV České republiky), přece jen něco jiného než u Evropana, který její stáří u sebe považuje za střední věk. A málokdo z jejích příbuzných se dožil pokročilejšího věku – otec, sestra, manžel, ti všichni už jsou v pánu, stejně jako mnozí další.

V Jižní Africe už Jane dlouho nepobude. Musí nejspíš pryč, protože její pobyt byl zlegalizován pouze na dobu, kdy tu bude zaměstnána, a nesežene-li další práci, nové povolení k pobytu už sotva dostane. Musí a vlastně i chce pryč. Není snad nic horšího než být bezprizorním a v podstatě i nevítaným hostem v cizí africké zemi.

Chtěla by asi odjet do Evropy. I když teď vlastně neví. Svou touhu po pro ni chladných severních krajích opírala pouze o představu vyšší životní úrovně, protože v Jižní Africe vždy potkávala jen evropské turisty oplývající „bohatstvím“. Pak ji ale zviklal televizní film o krušném životě jakési etiopské imigrantky v Itálii, která po dvou letech pobytu v zoufalé situaci netoužila už po ničem jiném než se raději vrátit do rodné chudé střední Afriky, a završil jsem to i já, utvrdivší ji v tom, že Evropané, které ona poznala, jsou jen bohatou špičkou ledovce a Evropa je plná převážně těch, kdo si sice žijí o něco lépe než ona, ale i tak mají více než hluboko do kapsy a není jim do zpěvu. A o nevítaných imigrantech to platí dvojnásob. Takže do Evropy teď už ani tak moc nechce. Co tam, kde se jako hospodyně a služka v domácnosti též neuchytí a kde ji také nikdo nečeká s otevřenou náručí, ba právě naopak?

Uvažuje tedy stále reálněji o návratu do rodné Zimbabwe. Kde se prý nyní už dá žít, protože zkrachovalá země se pozvolna vzpamatovává a obchody už nezejí tak docela prázdnotou, byť je k nákupům potřeba amerických dolarů. Těch a ničeho jiného. A Jane má z předchozích let naspořeno! Něco málo přes dvanáct set dolarů, čili řádově dvacet tisíc korun. Neptejte se mě, proboha, jak to ve svých podmínkách dokázala našetřit; v JAR už jsem strávil času dost a stejně jako vy to ani já nedokážu pochopit. Uvažuje o tom, že se tam bude starat o svou už nemohoucí matku a dosud opuštěného syna. Za úspory by pak ráda tamtéž postavila i dům, v němž by jednou mohla celá rodina společně žít. Bude prý cihlový, s doškovou střechou, a jeho zdi budou pestře natřené; žádné „jihoafricky“ jednobarevné stěny, ale hezky každý kousek jinou barvou, aby tam bylo veseleji.

Chce se vrátit domů do Zimbabwe ke svým, prý mimo jiné i s ohledem na větší bezpečnost v tomto sousedním státě. Vrátí se a bude s těmi svými příbuznými a blízkými, jež navštěvovala v posledních letech maximálně jednou ročně o dovolené. A pro změnu tedy bude muset opustit „své“ děti v JAR, které už tu jsou doma. A které tudíž už dost možná nikdy neuvidí, protože ony nebudou mít na cesty za ní prostředky a ona na tom nebude lépe, navíc jsa stále více omezovanou postupujícím věkem.

Letos jsem ji tudíž asi viděl naposledy. Ztratí se kdesi v Zimbabwe, kam já minimálně v nejbližších letech pro kombinaci více tamních negativních faktorů rozhodně nebudu strkat nos.

Zmizí ve své rodné Zimbabwe a dost možná brzy umře. Nic neobvyklého. Jane je smířená. Neprosí o pomoc, nežádá o soucit. Vždyť tak to prostě chodí…