Tak nám v naší továrně odvolali ředitele. Zaměstnancům o tom jako tradičně nikdo nic konkrétního neřekl, což ale nevadilo, protože jak už bylo v závodě zvykem, neoficiální tamtamy záhy roznesly mezi prostý lid celou řadu zaručeně pravdivých a současně si absolutně odporujících zvěstí o tom, proč že jmenovaný přišel o svoji židli.

Jedna zaručená zvěst pravila, že se znelíbil investorům, druhá, že se znelíbil osobám ještě výše nad ním stojícím, třetí, že se znelíbil nejužšímu okruhu svých spolupracovníků. Mluvilo se zasvěceně o zaručené údajné korupci, o zlodějně, o zpronevěře, dokonce i o manželské nevěře či naopak jakési nemanželské Věře. Leckdo viděl za odvoláním na pracovišti po pracovní době pořádané orgie, někdo mluvil o ředitelových stycích s ruskou mafií či se zahraničními špióny, vědělo se stoprocentně, že prý měl ředitel ve své pracovně skříně plné špinavé hotovosti k vyprání. Mluvilo se rovněž o zfalšovaných vysvědčeních, případně o tom, že se dnes již bývalý ředitel jejich falšováním ani neobtěžoval a do svého úřadu se dostal díky kontaktům se starými nebo naopak novými strukturami. Nechyběla samozřejmě ani zvěst, že se na to ředitel vykašlal, protože už tu toho měl plné zuby, ale tomu by věřil snad jen úplný naivka – vždyť s jeho ředitelským platem, který nikdo nikdy neviděl, ale o kterém kolovaly neskutečně zveličené legendy, se přece nikdo dobrovolně nerozloučí.

No to je jedno. Pravdu se z těchto pravd asi nikdy nedozvíme, a kdo ví, možná to bylo i úplně jinak. Každopádně bylo nutností určit ředitele nového, do čehož měli zájem mluvit jak šéfové z nejvyšších, tak prostý lid organizovaný ve zkostnatělých firemních odborech.

Kandidáti byli čtyři:

Prvním z nich byl dlouholetý vrátný, pracující v naší továrně. Byl již v důchodovém věku, na každém oku nejméně pět dioptrií a platfusové nohy, jež vylučovaly pronásledování jakéhokoliv zloděje procházejícího bránou, ale nechávali jsme si ho tu jaksi z nostalgie. Právě pro tyto vlastnosti byl právě on tím, koho se snažili prosadit všichni z firemních zaměstnanců. Když pracoval na bráně, dalo se s ním bez problémů domluvit, aby „neviděl“ zaměstnanci nelegálně vynášený firemní majetek, za což tento pobíral od provinilců toliko skromnou gáži v hotovosti nebo ve víceprocentním moku. Kdyby tento dosedl na ředitelské křeslo, byl by tu ráj pozemský pro všechny zloděje a notorické absentéry či opozdilce, kterým tento rozhodně nešlapal na paty.

Druhým kandidátem byla sekretářka dosavadního páně ředitele. Jí poněkud přitěžoval fakt, že s dosavadním šéfem udržovala úzké a údajně i nejužší styky, na stranu druhou to však byla právě ona, kdo všechno věděl a kdo se mohl postarat, aby sesazený ředitel netropil na svém novém nižším postu nějakou neplechu. Mimoto byla půvabná a bylo tedy možno předpokládat, že se v našem podniku pod jejím vedením dveře netrhnou a zástupy odběratelů a investorů se jen pohrnou, aby si s ní mohli obchodně promluvit, hledě do zpravidla velmi hlubokého výstřihu, který nejednou přiměl naše partnery podepsat nevědomky i řádně nevýhodné kontrakty.

O třetím kandidátovi se nevědělo v podstatě nic, jen se šuškalo, že je to vedoucí pracovník, který vystřídal celou řadu řídicích funkcí a nabyl tam vždy četných zkušeností, než ho po pár dnech zase vyhodili. Náš podnik byl jeho další štací a prý se měl v úmyslu zde zabydlet na delší dobu, možná i na měsíc. Ani ten by vlastně nebyl k zahození – než se ve firmě rozkouká, nebude po podnikovém majetku ani vidu ani slechu, ovšem zaměstnanci si takto dosti výrazně polepší ve svém soukromém životě.

A čtvrtý kandidát? Neskutečná drzost! Představte si, že se rozhodl znovu se o svůj ztracený post ucházet i právě odvolaný dosavadní ředitel. Ta zrůda, jak bylo zmíněno v zaručeně nejistých zvěstech výše. Člověk, který se ani trochu nestyděl sáhnout lidem na prémie a tu a tam i na plat samotný, člověk, který leckomu vyhrožoval vyhazovem třeba i za relativně bezvýznamný šlendrián. Zrůda, která se nestyděla sledovat kvalitu výrobků a ty nepovedené vracet k předělání či vyhození. Úchyl, který prý (bez důkazů, ale to vem čert) obtěžoval své podřízené zaměstnankyně a – světe, zboř se – sliboval jim tučné finanční ocenění, pokud mu budou… pracovat více a lépe než ti ostatní. O tom, kolikrát se třeba utrhl na uklízečky, že po sobě nechaly chlív a šly do svého kumbálku popíjet ovocné víno, ani nemluvě. Hanba by ho měla fackovat, kanály by měl chodit. Ale to ne – on má tu drzost a kandiduje na svůj dosavadní vedoucí post. Ale nemá naději. Zaměstnanci a jejich odbory tohle nikdy nedopustí!!!

A šok. Ku překvapení všech jmenovali do funkce ředitele dosavadního. Toho, koho ve firmě nikdo nechtěl, od koho by ani pes kůrku chleba nevzal. Že prý on je jediný, kdo zajistí plynulý chod firmy, kdo si došlápne na rozkradače, kdo rozkmotří sbratříčkované pučisty, kteří by chtěli dovést firmu k bankrotu. Kdo prý je jediný, kdo má patřičné vzdělání a odpovídající praxi a kdo si umí i dupnout, je-li to třeba.

Ale oficiálně se obyčejným lidem zase nic neřeklo. Což ale jako tradičně nevadilo, protože již druhý den kolovaly z naprosto stejných úst zcela nové tamtamy. Že nový ředitel je prima chlap a že jedině pod jeho vedením máme zajištěnu budoucnost.

Všichni pracující si oddechli. Ještě že máme ve vedení firmy toho nejlepšího z nejlepších…