Pouhých několik set metrů od pobřeží moře žije ve svém bílém domku osamělý starý pán. Žije tu vlastně od samého počátku sám, byť takřka v jednom z center zdejšího cestovního ruchu a tudíž nedaleko od ostatních lidí.

Žije tu v neoploceném domě se mřížemi na oknech a dveřích, protože i když je zdejší okolí bezpečné natolik, že ani plotu není nezbytně zapotřebí, je přece jenom lepší pojistit se před eventuálním vetřelcem.

Žije tu sám a v několika pokojích tráví svá poslední léta. Za pěkného počasí posedává na verandě a hledí na svůj bazén pod sebou, nacházející se uprostřed svěží zeleně. Popíjí čaj nebo kávu a vlastně mu v jeho osamění pranic neschází. Je tu ticho, jehož si za předchozího života tak cenil, nemaje možnosti si jej v dřívějších dobách příliš užít, nikdo ho neobtěžuje. Tohle si vždy přál a dočkal se toho, bohužel však až na poměrně stará kolena. Pozdě, ale přece. Lepší však pozdě, než nikdy.

Dům opouští sice též, zřídkakdy však vyráží na delší cestu. Většinou jen na nevelké vyvýšenině před vchodem posedává na betonové lavičce a naslouchaje ševelu palmy nad svojí hlavou, přemýšlí. A jen tak zřídka prohodí několik málo slov s náhodným kolemjdoucím. Málokdy; ojediněle se na této ulici vůbec někdo mihne, nepočítáme-li tedy auta, jichž tu bývá o něco více než chodců, jež však zpravidla projedou, aniž by jejich osazenstvo domek v mírném dolíku vůbec zaregistrovalo.

Prohodí-li starý pán s kolemjdoucími nějaké to slovo, nesetrvá v družném rozhovoru příliš dlouho. Lidé jsou tu sice milí, ale tak zoufale cizí… A o čem se sáhodlouze bavit s cizími? A starý pán vlastně ani o dlouhá tlachání nestojí. Stačí pár slov. Na okamžik uniknout spárům dobrovolné samoty a pak rychle zpět do lůna vysněného osamění, kde je člověk pouze svého štěstí strůjcem.

Jen zřídka starý pán vyráží až k nepříliš dalekým vlnám oceánu, do blízkosti pláží se světlým pískem nebo na nedaleký kamenný val, oddělující lidská sídla od stříbrné hladiny a nesoucí na svých bedrech zdejší vozovku, vedoucí… odkud vlastně? A kam? Starý pán neví přesně. Ví jen, že jedním směrem ho silnice dovede kolem pobřeží až na horní konec města a směrem opačným k továrnám a pak letišti. Dál už neví. A proč také vědět? Starý pán se zde nikdy neproháněl v automobilu, jehož řízení tu nikdy neovládl a vlastně ani nechtěl a nepotřeboval ovládnout. A pěšky nikdy dál nedošel.

Vydává-li se na cestu k moři, pak nejspíše za účelem nákupu nevelkého množství základních životních potřeb. Pokud by toho potřeboval více, asi by se nechal odvézt do některého vzdáleného supermarketu, kam dříve, ještě coby třicátník či čtyřicátník, chodíval pěšky, což už ale dnes dost dobře nejde. Zestárnul. Několik obchodů na pobřeží je pro něho ale dosažitelných i pěšky. A tak si oblékne některý ze svých všedních obleků a vyrazí. Od vchodu do domu na vyvýšeninku, kde chvíli popadá dech, skutečně už nejsa nejmladší. A pak z mírného svahu dolů, po chodníku kolem vozovky, a před parkem doprava. Tady už potkává lidi, kteřížto mu jsou však tak cizí. Milí nebo alespoň neteční, ale cizí. Nu což, aspoň pokyne na pozdrav a tito učiní zřejmě obdobně. Může tu takto chodit ve dne a stejně klidně i po setmění. Výhoda maloměsta.

Míjí několik děvčat lehkých mravů. Možná na něj zamávají také, možná se pokusí i vyžebrat nějakou tu cigaretu, ale starého pána pak už nechají na pokoji. Vědí, že jim víc než pohled nevěnuje. Je příliš starý a současně příliš moudrý na to, aby si s nimi něco začínal. Navzdory jejich více než lákavým cenám. I když je tu potkává už léta, vlastně se s nimi ani nezná. Nemůže. Neohřejí se tu dlouho, jak se jednoho dne objeví, tak druhého zmizí. Nemají velkou životnost a také není divu. Tady je jejich profese téměř sebevraždou. Ale co… jedny zmizí a na jejich místo nastupují další, k obdobně krátké epizodě. „Materiálu“ je vždy dost.

Po pár krocích míjí starý pán autobusové nádražíčko, přechází vozovku a opíraje se o hůlku, chvíli dýchá vlahý mořský vzduch. A při pohledu na turistické centrum vzpomíná. Kdysi tady znával jednu osamělou starou Němku. Pracovala tady, než ji Pán povolal k sobě. Dávno, pradávno tomu. Byla jednou z jeho nejbližších krajanek, kterou znával, a byla navzdory německé povaze tak vcelku příjemnou a ochotnou! Stejně jako ta Angličanka, která prodávala v obchodě tam na kopci, kam už ale dnes vychází zřídkakdy. I po té už zbyly jen vzpomínky, i ji odvál nemilosrdný čas.

Starý pán pokračuje ve své krátké pouti. V samoobsluze nevelkých rozměrů nakupuje vše potřebné a mírně plní síťovou tašku. Chléb, mléko, máslo, sýr, něco málo od masa. Přiměřeně, jen tak pro sebe, jen tak, aby toto unesl i cestou zpět.

Pak pokračuje několik desítek kroků dále. K obchodu patřícímu snad Indům, snad Pákistáncům, snad Turkům. Kdo ví, co jsou tihle lidé zač? Vlastně jsou to také „našinci“, jen exotického etnického původu. Něco malého si kupuje i tam – majitelé jsou sice odměřenější, přiměřeně svému pradávnému asijskému naturelu, ovšem rozhodně více než vstřícní.

Pak jde starý pán po nábřeží pozvolným krokem zpět. Míjí nemajetné prodejce všeho možného z chodníku nebo v lepším případě z provizorních pultíků a stolků. Míjí i budovu zdejší miniaturní mořské ZOO se stejně miniaturním výstavištěm mořského světa a prodejnou suvenýrů. Chodil tam tu a tam i kdysi dávno cestou na placenou orientální pláž, i později za účelem „zabití“ někdy neubíhajícího času. Opodál usedá na jednu z laviček. Zaručeně tu není nebo alespoň nebude dlouho sám. Jistě někdo přisedne. Ať již mladší nebo starší. Je to jedno, starý pán nezná ani ty mladé, ani ty starší. Možná od vidění, jinak jsou mu ale tak cizí! S nikým z nich takříkajíc husy nepásl. Prohodí s nimi pár slov, chvíli se spolu dívají na vlnící se mořskou hladinu se siluetami lodí na pozadí, a pak jde každý zase svou cestou. Starý pán podél silnice chvílemi obklopené několika lehkými děvami, ti druzí… kdo ví?

Jen občas zamíří starý pán až na kopec nad obchodním domem. Odtud je hezčí výhled na nekonečnou hladinu, ovšem nohy už tak neslouží…

Doma starý pán uklízí nakoupené na své místo a spočívá u obrazovky. Ne nadlouho, protože z obrazovky zní nejedna řeč a jen jediné z nich tento obstojně rozumí. Ostatním nikdy nerozuměl, snad vyjma pár jednoduchých slov, a obrázky záhy unavují staré oči za skly brýlí.

Pak starý pán krátce hovoří se služebnou ebenové barvy. Ta se mu v převážné míře stará o chod celé domácnosti a je tak pracovitá, ochotná a skromná, že by ji tento nevyměnil, navzdory značnému rozdílu v mentalitě a rasové příslušnosti. Je vlastně jedinou, kdo sem pravidelně dochází. Občas zajdou sousedé, občas nějaký ten náhodný návštěvník, ale jen ona je tu tak trochu doma, jen ona je tu vždy vítána nebo alespoň tolerována. Nakupuje, uklízí, zařizuje vše, na co už staré ruce pánovy nestačí.

Před víkendem nebo nejpozději v sobotu, jak tomu bývá celospolečenským zvykem, vyráží starý pán do obchodního centra. Musí nakoupit na další týden. Znamená to zavolat si taxi, protože jak uvedeno výše, starý pán nezvládl na sklonku svého života osedlání si nějakého toho železného oře. Což ovšem nevadí, protože přece stačí zvednout telefon a někdo ho odveze až před bránu a pak zase zpět.

V obchodním centru je co vidět, s kým promluvit. I zde prodavačky „u pásu“ kmitají, tady si však přesto najdou čas i na nějaké to vlídné slůvko, na skutečný úsměv. A dá se tu posedět, třeba uprostřed miniaturní fotogalerie nebo před nejednou výlohou. A člověk si tu může i ulevit na oné místnůstce, může posedět v restauraci či v bufetu a kdo ví, co ještě…

Večer starý pán sleduje, jak se žhavé slunce zvolna noří do mořské hladiny na obzoru nebo do mlhy halící bezprostřední okolí oceánu. Pozoruje ho a dýchá svěží vzduch s příměsí vonného kouře, zbloudivšího sem z nedalekého parku z tam večer co večer planoucích táboráků. Hledí do potemnělé ulice, ozařované jen sporadicky veřejným osvětlením a okny okolních domů, a vzpomíná. I on kdysi před svou chalupou rozdělával táborák, zejména jako dítě. To už ale dnes snad ani není pravda. Ten kouř tehdy voníval trochu jinak, než dnes, ale ta romantika nemizí. Kdo ví, kde je dnes té chalupě konec, zda a kdo si tam třeba v tuto chvíli rozdělává ohýnek, jako kdysi on? A kdo ví, zda ta chalupa vlastně ještě stojí a komu dnes patří? Už tam léta nebyl. A už tam nikdy nebude. Jeho matka si tam kdysi přála být po své smrti rozptýlena, ovšem nestalo se. Otec chtěl také, ale bez matky,… I starý pán by tam jednou rád alespoň ve formě popela spočinul v trávě, ale ani jemu přáno nejspíše nebude. Kdo ví? Je to přece tak daleko…

Starý pán sedí a vzpomíná. Vzpomíná na všechny, koho kdysi znával. Ti, koho dobře znal, už nechodí po této zemi. Jejich svíce zhasly jednou provždy. Tam kdesi daleko zbyla ze všech, koho měl kdy rád, dost možná již jen jeho dcera. Ta, jíž přenechal takřka vše z tehdejšího života dříve, než jeho samotného pohltil vzdálený svět. Ta, jejíž fotografii z dětství dosud uchovává za sklem příborníku. V jeho paměti zůstane navěky tou malou holčičkou z fotografie. Tou, kterou už asi nikdy neuvidí, jsa od ní vzdálen na tisíce kilometrů.

Starý pán sedí a hledí do tmou rozesmutnělé krajiny. Možná i nějaká ta ojedinělá slza se zableskne v oku při vzpomínce. Na onen život, jenž dnešním dnům předcházel, zbývají vskutku již jen vzpomínky. Vzpomínky, jež starý pán tak ochotně potlačil. Zapomněl na zemi, kde kdysi žil, zapomněl na lidi, kteří ho kdy obklopovali, zapomněl na dávnou profesi, zapomněl na vše zlé. Jen ty drobné střípky krásného v mysli zůstávají a tu a tam se v podvečerním šeru zjevují jako perly. Než je opět umlčí nadcházející den.

Starý pán sedí a hledí z okna. Tam dole se ve větru vlní palmy. Starý pán sedí a nevnímá je. I jeho čas se naplnil. Sedí tu a už nikdy ničeho nevzpomene. Zanedlouho již spočine v této daleké zemi, mezi cizími lidmi, které tak miloval, byť se s nimi nikdy tak docela nesžil. Prach je a v prach se obrátí.

Zapomněl na vše a všichni zapomněli na něho. A tak tomu bude už navěky. Tak si to starý pán přál, a tak se také stalo, byť až v tak pokročilém věku.

Je polovina jedenadvacátého století. V dalekém jihoafrickém East Londonu kdesi na hřbitůvku zvolna upadá v zapomnění osamělý kříž s vybledlým mírně exotickým jménem Viktor Pondelik.