Jak ten slogan zní dále, to ví jistě přinejmenším podstatná část z nás. Vždyť nám to bylo tak dlouho vtloukáno do hlavy! Daruj krev, zachráníš život.

Již dlouho jsem toto téma v médiích nezaregistroval. I když se přiznávám, že jsem ho ani nehledal. Opět se připomnělo teprve včera (11. ledna) na teletextu. Autora ctí, že na rozdíl od tehdejších rozjímání nad tímto tématem, aspoň jak mi utkvěla v paměti, nemoralizoval a nehaněl ty „škůdce“ či dokonce „zrůdy“, které raději prodávají krevní plazmu, než by nesobecky poskytly krev našemu zdravotnictví zdarma. Autor tu prostě konstatoval, že zatímco se naší medicíně nedostává krve, plazmy se vykoupí od našeho obyvatelstva tolik, že je jí nadbytek a tato se pak dokonce vyváží do ciziny. Což je (uznávám) chybou. Dokonce v uvedeném nechyběla ani zmínka, na kolik že si takový dárce-prodejce může u soukromníků přijít.

Jistě není správné, že naši lékaři mají se zásobováním touto vzácnou tekutinou problémy, zatímco se její součást dokonce musí pro nadbytečnost vyvážet. Jistě stojí za zamyšlení, co by se stalo, kdyby… Třeba aspoň sobecká myšlenka, že to může být každý z nás, kdo už za několik málo minut či dokonce v tomto okamžiku může utrpět úraz, kdo může onemocnět a náhle potřebovat nejeden litr červené život dávající tekutiny. A že tato třeba také zrovna nemusí být po ruce…

Ovšem nechci moralizovat. A nebudu odsuzovat ty, kdo se rozhodnou prodat a nikoliv dát. Ať si o mně moralisté myslí cokoliv. Poděkuji na tomto místě dárcům, ovšem těm „prodejným“ nebudu spílat.

Sám nepatřím a nebudu zřejmě nikdy patřit ani k jedné této skupině. Sám jsem totiž úmysl darovat už před řadou let pojal a byl jsem pro jednu odpověď v předběžném dotazníku dárce shledán přinejmenším dlouhodobě k tomuto účelu nepoužitelným. Nelze mne tudíž rozhodně osočit po přečtení následujících řádků, že bych úmyslně stranil těm „svým“.

Než totiž začneme odsuzovat nezájem o otázku dárcovství, neškodí zamyslet se nad realitou dneška. A zdaleka tu nejde jen o peníze, byť jsou tyto, jak známo, zpravidla vždy až na prvním místě. Jde o to pohlédnout na dané téma v celkovém kontextu. Kdo se zamyslí, zjistí, že prodat neznamená zradit, či možná dokonce kohosi neznámého odsoudit k smrti.

Když už jsem nakousl ty peníze, začnu právě jimi, ačkoliv nejsou jediným a možná ani ne tím nejpodstatnějším, co volbu mezi darem a prodejem ovlivňuje.

Jak zaznělo ve výše zmíněném teletextovém článku, může si takový „maximálně vytížený“ prodavač své plazmy přijít i na dva tisíce měsíčně. Pro řadu z nás je toto docela velká částka. Pro příjmově průměrného Čecha to představuje řádově devět procent platu, přičemž se však přiznává, že dvě třetiny našinců takovéhoto příjmu nedosahují. A pro kolik z nás toto představuje třeba pětinu a v některých případech dokonce i více než polovinu příjmů? Pro řadu z nás již při této myšlence jdou zábrany a ochota k „sebeobětování“ stranou. Mít či nemít, to je, oč tu běží. Kolik našinců, a nejen v době už zprofanované krize, žije takříkajíc „z ruky do huby“ a přivítá každou korunu? Kolik lidí se topí dokonce v dluzích a musí zvážit každou cestu, jak z problémů ven nebo jak se aspoň nepropadnout ještě hlouběji? Z něčeho musí žít třeba i takoví studenti, jejichž vzdělávání se stále více stává privilegiem bohatších vrstev, z něčeho musí žít třeba nezaměstnaní, ale i mnozí lidé pracující.

Následuje otázka morálky, byť i zde problematiku finanční tak zcela pominout nelze. Zde se možná může někdo cítit dotčen, proto bych rád předeslal, že se v tomto odstavci v žádném případě nestrefuji do lékařů, ostatního zdravotnického personálu a s největší pravděpodobností ani do nestátních vlastníků zdravotnických zařízení. Jedná se tu především o ty, kdo rozhodují o systému jako celku. Existuje totiž následující otázka, již si dost možná mnozí potenciální dárci položí, sice více či méně sobecky, ale jistě oprávněně. A sice: Chce-li po mně zdravotnictví něco, co mi za to poskytuje? Co si dotyčný odpoví? Zaplatím poplatek za ošetření, zaplatím za pobyt v nemocnici, zaplatím poplatek v lékárně, zaplatím v naprosté většině doplatek za léky, jež potřebuji (pakliže si tyto dokonce nemusím zaplatit kompletně), zaplatím za naprostou většinu zdravotních pomůcek, zaplatím za libovolnou předepsanou preventivní prohlídku, ať už tato souvisí třeba s přijetím do zaměstnání, se získáním některých dokladů a průkazů,…, plus samozřejmě za s tímto související prohlídky průběžné, ježto se musí více či méně pravidelně provádět, zaplatím za nejedno očkování, zaplatím za připojištění při cestách do zahraničí. Jistě jsem tu na něco zapomněl, ale což, nemusím přece vědět všechno. Že si k tomu každý platí povinné zdravotní pojištění, minimálně ve výši přes šestnáct stokorun, ani nemluvě. A na oplátku? Člověk se buď ve větší či menší míře sebeobětuje nebo bude popotahován, nezaplatí-li zákonem předepsané platby. Nikoho nezajímá, pokud si je třeba nemůže dovolit. Nebo přesněji, zajímat to bude leda tak chudáka lékaře, který je zodpovědným za naši adekvátní léčbu a který bude v takovém případě horko těžko hledat prý ve všech oblastech existující variantu bezplatnou a možná se nezákonně i slituje a odpustí si ty tři desetikoruny. Onemocním-li, nedostanu tři dni ani korunu, poté mne bude v omezené míře podporovat zaměstnavatel a teprve budu-li chorobou strádat přes půl měsíce, uráčí se vážený stát dát mi též nějakou tu korunu. Byť je to stát, kdo na tyto účely vybírá pro lid rovněž povinné pojištění sociální. Daruji-li státu navíc ještě krev, co získám? Slušná odpověď zní „nic“, neslušná…víme, co, že? Je divu, že někdo odmítne dát třeba už prostě z principu?

Morálkou by se snad dalo ohánět v případě osob, za něž platí povinné odvody stát. Stát vám hradí nezbytnou zdravotní péči, máte tedy morální povinnost se mu odvděčit. Nemyslím nyní děti, u nichž je darování krve nemožné, pomíjím i starobní důchodce, u nichž je tato možnost často omezena zdravotním stavem. Ze zdravotních důvodů pomíjím i určitou část důchodců invalidních a osoby dlouhodobě nemocné. Mám tu na mysli především zdravé nezaměstnané. I tady však existuje jedno dost podstatné „jenže…“. Osoba užívající státní pomoci z tohoto důvodu je povinna hledat si novou práci. A kdo z nezaměstnaných, o práci skutečně usilujících, bude riskovat, že mu zaměstnání takříkajíc šité na míru unikne třeba právě proto, že se bude věnovat dárcovství či následnému opětnému nabírání sil? Jak dlouho pak třeba takový bude čekat na podobnou šanci? Riziko je to sice relativně malé, ale proč ho podstupovat, že?

Dále je tu několik otázek souvisejících s praktickým každodenním životem. Částečně i ve srovnání s dodnes tak ochotně odsuzovanou socialistickou minulostí.

Pravidelní dárci získávali za onoho času odměnou Janského plaketu. Jakousi čestnou medaili. Moc humbuku se kolem ní nikdy nenadělalo, ovšem zmínka o takto oceněných dárcích vždy zazněla. A dnes? Slyšeli jste o tom, že by někdo byl alespoň takto oceněn za svou pomoc druhým? Třeba alespoň tak zřídka, jako je tomu třeba s podle mého názoru v podstatě obdobně hodnotnou Cenou Michala Velíška?

Po odběru krve dost možná následuje, jak tomu aspoň v minulosti bývalo, jednodenní volno pro regeneraci. Za komunistů, kdy byla povinnost pracovat, jeden z výhodných způsobů, jak se krátkodobě vyhnout tomuto „nutnému zlu“, jehož občas rádi využívali třeba i mí spolužáci na vysoké škole. Dnes? Odhadněte, jak se bude tvářit průměrný zaměstnavatel, oznámíte-li mu, že chcete takovéto volno. Dost možná zaskřípe zuby, ne-li hůř, že? A pochopitelně půjde bezpochyby o den dovolené či o volno neplacené, případně o rovněž neplacenou nemocenskou. Další oběť ze strany dárce. A třeba i o výhledový vyhazov z práce, protože zaměstnanec má přece pracovat a ne se věnovat charitě, že? A čeho se mu za tuto dostane? Odpovědí je dost, uspokojivá však snad kromě uspokojivého pocitu žádná.

Za komunistů bylo bezpříspěvkové dárcovství krve i jednou z možností, jak si alespoň mírně vylepšit svůj obraz v očích vrchnosti. Takové maličké plus se vždycky hodilo; bylo třeba dostat děti na školu, bylo záhodno dostat se do pořadníku na něco, stát se členem něčeho, získat nějakou bumážku,… Tak se člověk sebral a prostě šel darovat. Zkuste dnes použít fakt, že jste x-krát darovali krev, jako argument v jakékoliv souvislosti! Možná by vám zatleskali při mši v kostele…

Prostě se nemohu zbavit dojmu, že se v naší zemi pro tzv. bezpříspěvkové dárce dělá až hanebně málo. A v takovém případě se vskutku není co divit tomu, řekne-li si leckterý potenciální dárce, že mu to za to nestojí. Že má-li už něco dobrého učinit, pak je záhodno obrátit se na soukromníka. Z jehož strany se mu dostane (alespoň těch) peněz.

Věřím, že veřejné zdravotnictví nemá dostatek financí na to, aby obchodníkům s krevní plazmou konkurovalo. Věřím, že by leckterá nemocnice za dar nejcennější zaplatila, mohla-li by. Jenže to není v jejích silách. A zřejmě ještě přinejmenším dlouho nebude. Zdravotnická zařízení sama na této špatné situaci mohou změnit jen minimum, sama situaci nezachrání, ani kdyby se snažila sebevíc. Vše je v rukou vrchnosti. Vlastně tedy i veřejnosti, co se tedy veřejného mínění týká, v první fázi však rozhodně naprosto převážně vládnoucích sil. A kdo z vás mi řekne, kdy slyšel cokoliv o dárcích krve z úst vrcholného politika? Takové zmínky nezní ani na volebních mítincích levicových sil.

Nelze-li tedy dárce krve – dárce života odměnit finančně, bylo by načase začít přemýšlet alespoň o nějaké alternativě levnější. Namátkou mne tak napadá:

Co třeba alespoň docela malý věcný dar? Třeba maličkost za pár šupů…

Co třeba alespoň docela obyčejné čestné uznání či diplom, samo sebou patřičně mediálně vyzdvihovaný?

Co třeba milosrdný „odpustek“ alespoň ve výši onoho poplatku za návštěvu lékaře? Vždyť takoví lidé dávají našemu zdravotnictví víc než oněch zprofanovaných třicet korun.

Co třeba alespoň některá z povinných prohlídek zdarma? Nebo alespoň levněji – vždyť se kupříkladu při přijímání do zaměstnání málokdy provádějí nějaké extrémně finančně náročné úkony!

Nebo aspoň nějaká ta „pitomá“ pochvalná zmínka v médiích? Nějaký ten veřejný dík?

Nebo… Co já vím?

Byť jsem nikdy ničí darovanou krev nepotřeboval a nepociťuji ani náznaky, že bych ji kdy v budoucnu potřebovat měl, aspoň sám za sebe: DĚKUJI. ZE SRDCE DĚKUJI.