Když se na hlavu komunistické strany, konkrétně tedy té exvládní KSČ, snášely největší vlny oprávněné kritiky ze všech stran, tedy v dobách před řádově dvěma desítkami let, byla většina obyvatelstva této země skálopevně přesvědčena, že nás již nikdy v budoucnu nic horšího potkat nemůže.

Přesto však tehdy v oné záplavě kritiky zaznělo i jedno z mála pozitiv, které se prodralo i ke sluchům veřejnosti, byť valné většině antikomunisticky naladěných občanů šlo ve chvílích zúčtování zřejmě jedním uchem dovnitř a druhým ven, neboť byl přece čas hanět a nikoliv čas vzpomínat na to dobré nebo aspoň ne špatné. Tímto pozitivem, jež dodnes nikdo nezpochybnil, bylo, že nám po období své despotické nadvlády komunisté zanechali vcelku malý státní dluh. Sami se holedbali či alespoň ospravedlňovali tvrzením, že svým následovníkům nezanechávají dluh žádný a platební bilance státu vyznívala vskutku optimisticky – výše dluhů našeho státu se v podstatě rovnala výši dluhů jiných států nám. Což byl vlastně fakt, jehož jediným nedostatkem bylo to, že našimi dlužníky byly státy, neschopné minimálně v dlouhodobém horizontu svým závazkům dostát, jsa příliš, ne-li totálně, chudými.

Byli jsme tudíž dlužníky, kteří však mohli směle hledět vstříc budoucnosti, kterou nám mohla závidět většina světa. Nejen toho soudruhy zbídačeného východu, ale leckdy i rozvinutého západu.

Nadto v porevoluční euforii hrdě a optimisticky, byť pro mnoho našich spoluobčanů a zejména správců postsocialistických podniků snad až příliš tvrdě a krutě, zněla slova tehdejšího ministra financí (kdo to nepamatuje, možná by z jeho dnešních činů neuvěřil, že mohl takto mluvit a dokonce i činit) Václava Klause: „Nečekejte, že vám ty peníze někdo dá“. A také na rozdíl od našich bývalých rudých bratří z končin bývalého sovětského bloku nedával na potkání, jak by kdekdo z do té chvíle nomenklaturních průmyslových bossů očekával a požadoval.

Byť jsme byli zemí zchudlou, s poloprázdnými obchody a záhy až do nebeských výšin vzlétnuvšími cenami, mohli jsme směle hledět k lepším zítřkům.

Ovšem kdeže loňské sněhy jsou…

Podle deníku.cz ze 4. ledna 2010 nadělala naše země jen v uplynulém roce 195 miliard korun nových dluhů a do roku budoucího se počítá (podotýkám, že jenom počítá) s dalšími „pouhými“ 163 miliardami, kterážto prognóza by se však prý ještě do voleb mohla o dalších 13 až 14 miliard zhoršit. Sečtou-li se pak všechny momentální dluhy státu, je tento 1,3 bilionu korun v mínusu. Pro naše spoluobčany, kterým splývá bilion s milionem, si toto napišme názorně  i jako číslici: 1.300.000.000.000. A pro občany, jimž toto číslo nic neříká, neboť se s takovým ve svém praktickém životě v nějaké názorné zhmotnělé formě nesetkáváme, se jedná o již většině našinců představitelných 127.000 korun dluhu na každého z nás.

Vážený čtenáři, vážená čtenářko. Čtete-li právě sám / sama tento článek, vězte, že právě vy osobně v tuto chvíli někomu dlužíte těchto 127.000 korun. Váš manžel rovněž 127.000. Každý z vašich synů, dcer, vnuků a vnuček, pravnoučat, rodičů, babiček a dědečků,  praprarodičů, strýců, tetiček, tchánů, švagrů,… Spočítejte si, kolik dluží vaše rodina. Tedy pokud nejste rodinou příliš rozvětvenou a zároveň nepříliš vzdělanou, protože v tomto případě byste se dostali do čísel natolik velkých, že pro takového jedince přestávají být pochopitelnou realitou a začínají být pojmem bez obsahu, nezáživným statistickým údajem.

Než budu pokračovat. Podívejte se na své úspory. Na svoje finanční rezervy. Jste schopni tento svůj dluh čestně vyrovnat? Nejste-li, zrekapitulujte si i svůj nemovitý majetek, vybavení bytu, auto,… Stačí vám to na splacení vašeho podílu? Pakliže ano, odeberte v duchu ze svého jmění majetek uvedené hodnoty. A rozlučte se s ním. Upřímně, byť zatím jen hypoteticky. Zatím…

Nechce se vám s touto částí majetku ani trochu rozloučit? Nevadí – mám pro vás jiné řešení. Vyjděte na chodník před svůj dům. Klidně se tam posaďte a udělejte si pohodlí, třeba si i lehněte. Jako doma. Jste-li totiž občanem s průměrným příjmem, zvykněte si, že budete-li i nadále chodit do práce, samozřejmě pěšky, budete tu takto trávit příštích asi půl roku. Sedět na chodníku, pít vodu z kaluže, stravovat se trávou z nedaleké louky, místo televize koukat na hvězdy,... A celý svůj plat odevzdáte svému věřiteli. Tím bude váš dluh vyrovnán. Jste-li samozřejmě kupříkladu prodavačkou s desetitisícovým platem, smiřte se s tím, že takto strávíte celý následující rok. Jste-li ženou na čtyřleté mateřské dovolené a bez dalších příjmů, čeká vás a každé z vašich dětí v této situaci asi dva a půl roku. Příjemný pocit, že? Tuto dobu strávíte BEZ KORUNY! Bez jediné návštěvy obchodu, bez sousta skutečné lidské stravy, bez nového kousku oblečení, bez topení, s minimální hygienou třeba u rybníka. Líbí se vám to? Asi ne, že?

A to ještě není vše. Každou vteřinou statisticky narůstá náš dluh o sedm a půl tisíce. Neboli: každou hodinu si stoupněte třeba ke kanálu a vhoďte do něj řádově tři koruny. Za den do něj nahažte cca. sedmdesát korun. Nebo ať vám to zjednodušíme: až si budete vyzvedávat svůj měsíční plat, svou podporu v nezaměstnanosti, své sociální dávky, svou mateřskou, svou penzi, rovnou si z jejich částky odečtěte nějakých přibližně dva tisíce korun. A zahoďte je. Čímž se vaše zadluženost nebude prohlubovat. Tedy v takovém případě jenom NEPOROSTE VÁŠ DLUH, BUDETE DLUŽIT POŘÁD STEJNÝCH „POUHÝCH“ 127.000 KORUN. A nezapomeňte stejnou částku zahodit i za každého ze svých nezaopatřených potomků!

Už jste ty peníze zahodili? Ne? Nechce se vám? Proč ne? Vždyť nejsou vaše, patří vašim věřitelům, kterým dlužíte. Takže bez diskusí – ty peníze sem!!! A nezapomeňte i na splácení toho dnešního dluhu samotného…

Jestli se vám líbí některý z navrhovaných scénářů neboli zřeknutí se majetku, pravidelné „vyhazování“ nemalých částek, nebo třeba výše zmiňovaná možnost stát se po určitou dobu nemajetnějším než současní bezdomovci, zvažte v příštích volbách, komu dáte svůj hlas. Musí to být ale ten politik, ta strana, případně to uskupení, kteří vám toho naslibují nejméně. Nebo přesněji neslíbí vám nic hmotného, jen obrazně řečené a neobrazně chápané pot a slzy. Získá-li tento politický trend dostatek moci a nezmění-li svou předvolební úspornou rétoriku na povolební rozhazovačnou realitu, bude v našich končinách notně neveselo. Nevím, ale ať se rozhlížím jak chci, dostatečně nebo alespoň teoreticky vlivnou politickou sílu takového druhu ovšem na naší politické scéně nějak nevidím.

Nemáte-li zájem o žádný z výše nastíněných scénářů, omezujících vaše majetkové poměry, nebo máte naopak dokonce zájem žít si ještě lépe než dnes, volte toho, kdo vám naslibuje hory doly a ještě něco nádavkem. A užijte si to, co vám fakticky poskytne, protože to nebude nadlouho. Nebudete přece muset řešit žádné problémy. Ovšem jednou je někdo vyřeší za vás. A bez vás!

Budeme-li si donekonečna (i když se jedná o paradoxní nekonečno, mající svůj – a navíc dost smutný – konec) žít nad poměry, čeká nás špatný konec. Nevěřte, že někoho. Nás všechny. Nejrozvinutější státy světa totiž sice, jak známo, čas od času dluhy svým chudým „kolegům“ alespoň částečně odpouštějí, což ovšem nikoho nesmí ukolébat. Dluhy se odpouštějí zemím totálně zbídačeným, zemím po extrémních živelných a jiných katastrofách, zemím, kde vládne ne obyčejná chudoba, ale hladomor. A odpouštějí se takové dluhy, o nichž věřitel sám dobře ví, že už se jich od zbídačených dlužníků nikdy nedočká. Chcete snad čekat až do chvíle, kdy u nás začnou umírat lidé hlady, aby nám nějaký zahraniční strýček odpustil třeba úroky z úroků z našich dluhů? Kruté, že?

Tak přemýšlím, co nás čeká, budeme-li si stále hrát na boháče a užívat si nadále života na dluh. A vskutku se mi žádný z nabízejících se zítřků světlým nezdá.

Možným řešením by třeba mohl být kardinální obrat zpět, k před dvaceti lety opuštěné komunistické diktatuře. Nevěříte? Věřte. Komunisté umí slibovat, snad i více než sociální demokracie. Jejich jedinou dosavadní nevýhodou je pouze dvě desítky a více let stará diskreditující minulost a dosud s nimi neblahé zkušenosti našich starších spoluobčanů (jichž pochopitelně s plynoucím časem ubývá), kvůli kterým s nimi žádná z novodobých politických stran oficiálně nechce obcovat. Ovšem co až náš národ kvůli přes hlavu přerostlým dluhům skutečně odvrhne všechny ty strany, jejichž čelní představitelé k rostoucím dluhům v uplynulých letech přispěli, byť se se slovy „to oni“ tváří jako neviňátka? Co až lid nalezne (skutečné) viníky aktuálního stavu. Budou se poroučet. Sociální demokracie, ODS, maličká s nimi propojená zelená pidistrana, léta slizce k té zrovna vládnoucí síle lnoucí křesťanská demokracie,… Kdo se náhle vynoří jako Fénix z popela, jediný mocný a dosud bezmocný, vinný a přece minimálně „papírově“ nevinný? Uhodli jste – komunisté. Komunisté, jejichž nedemokratická diktatura by okolnímu demokratickému světu rozhodně nevoněla. Kteří by však v danou chvíli s pomocí svých nejzákladnějších ideologických zásad byli jedinými, kdo by „zahraničním strýčkům“ mohl dluhy zaplatit a nenechat současně nejchudší lid vezdejší pomřít hlady. A věřitelé, byť nenápadně, rádi přimhouří oko nad politikou, jde-li o to, dostanou-li své peníze zpět či nikoliv. A tak se klidně může jednou stát to, co už tu vlastně bylo před řádově šesti desetiletími. Znárodnění. Napřed se sebere majetek bohatým podnikatelům, kteří přece „tyli z práce jiných, nakradli si, tak ať platí“ třeba i dluhy státu. Které závistivý lid nebude příliš litovat. Pak se sebere majetek podnikatelům menším, zavede se milionářská daň, provede měnová reforma. Pak třeba bude zbytečné, abyste měli i chatu, máte-li i byt, bude zbytečné, abyste měli byt třípokojový pro dvě osoby, jedno auto v rodině bude stačit,…A rázem bude i na splacení státních dluhů. Jste-li třicetiletí a starší, jistě vzpomínáte, že to není čistě teoretická sci-fi. Něco podobného už tu přece bylo. A hordy bídných proletářů se pak jistě rády ke „své“ straně přidají, protože když platí někdo jiný… Nevěřte, že je to tak docela nemožné. Byť v omezené míře něco podobného už za demokratických časů jeden ze států vzniklých z našeho dávného „velkého bratra“ zažil. Ale o tom možná ani nevíte – bylo to v dobách, kdy my jsme byli nejslibněji se rozvíjející zemí bývalého východního bloku a „chudými příbuznými“ jsme tak pyšně opovrhovali…

Nebo druhý scénář. Přijde bohatý zahraniční „strýček" a „koupí“ nás. Střední generace, minimálně ta ze západního pohraničí, třeba vzpomene na chvíle, kdy neregulovaní západní „boháči“ vtrhli na náš dosud regulovaný trh. Co se říkalo? Němci prohráli druhou světovou válku, byli od nás vyhnáni, a teď si nás místo boje prostě koupí. A ta generace starší vzpomene ještě na dávnější doby – na Protektorát Böhmen und Mähren. Že je to v demokratickém světě nemožné, nepředstavitelné? Nevěřte. Vždyť jak tomu bylo za onoho času v případě Aljašky a demokratických Spojených států? Možná jste se učili ve škole, jak Amerika k Aljašce přišla. K podobnému „obchodu“ není zapotřebí vlastně ani nějakého diktátora, totéž klidně udělají i demokratičtí mocní, nemaje jiného východiska. A tento „strýček“ k nám dnes už nejspíš nepošle tanky, neodzbrojí naši armádu, nezdecimuje náš národ silou. Tak se to dnes už nedělává. Vždyť bude stačit novodobá alternativa Heydricha, novodobý Hácha. Vše bude i nadále naše, ovšem nebude to naše. Budeme pracovat na svém, jenže… na cizí.

Anebo prostý scénář třetí. Dluhy prostě zaplatit odmítneme. Jak snadné. Ale… Účinnější než železná opona. Staneme se ostrovem izolovaným uprostřed kontinentu, se kterým nikdo nebude chtít nic mít. Kdo by taky chtěl jakékoliv svazky s tak nedůvěryhodným partnerem? Budeme v naší kotlině jíst pečivo, cpát se vepřovým a hovězím, pít mléko, moravské víno a pivo… A přitom snít jako za onoho času třeba o banánech, ananasu, pomerančích či mandarinkách. Budeme jíst jen to, co si sami vypěstujeme a vykrmíme. Nic víc. Budeme chodit pěšky, protože kdo by nám dodal ropu, nemaje pražádnou jistotu platby od někoho takového? Budeme jezdit v zastarávajících škodovkách, protože nic jiného a lepšího nedovezeme. Budeme se dívat na televizory, poslouchat záznamovou techniku a používat počítače, které odtrženy od světa tak rychle zastarají, a sledovat opět se závistí stále dokonalejší zahraniční konkurenční produkci. Až se bez ruských článků a americké technologie zastaví (a doufejme, že jen zastaví) Temelín, začneme se tu zase dusit v kouři tepelných elektráren a kamen na tuhá paliva, nahrazujících už nepoužitelné elektrické přímotopy. Přijdou-li do toho třeba i ještě „stoleté“ povodně, nikdo nepomůže, nikdo nepůjčí. Není blázen! Mimoto bude pořád dráž a dráž. Proč by třeba Škoda nezdražovala, nemaje konkurenci? Proč by totéž neudělali i ostatní? A proč by se vše třeba nezdražilo i kvůli daním? Politici přece nebudou žít jako „ta žebrota“! Lid se v mizerně placené práci nepředře, jsa unaven z těch věčných melouchů, to aby byl jakýmsi jednookým králem mezi slepými. Kdo bude moci, nechá se v následném nedostatku „koupit“, aby měl na podplacení dalšího, jehož bude možná potřebovat,… Kdo bude moci, uteče. S pochroumanou pověstí se z našich produktivních lidí stanou novodobí podlidé v blízké či vzdálené cizině. V srdci Evropy zůstanou jen pro cizinu bezperspektivní starci a stejně tak tam neupotřebitelní neschopní, líní, nevzdělaní jedinci. Co bude této situaci následovat? Definitivní neschopnost ještě někdy tento stav zvrátit a postupné, avšak rychlé vymření. Vymřelých národů už bylo… nebudeme první ani poslední, že?

Než se odeberete k volebním urnám, zamyslete se. Nedejte na první dojem, nedejte na nereálné sliby, na lepé tváře a plamenné řeči, nedejte jen na špínu kydanou na konkurenci. Na tom, co vhodíte do volební urny, bude záviset vaše budoucnost. Vlastně nejen vaše. Naše.