U dveří vám kdosi zvoní. Otevíráte. Za dveřmi stojí banda pochybných existencí. Jeden vám vzápětí přikládá nůž ke krku, druhý využívá vaší momentální nepohyblivosti a zaobírá se kapsami vašeho domácího úboru, v daný okamžik však prázdnými. Třetí vás kope do břicha, čtvrtý vám hrozí zabitím vás i celé vaší rodiny, budete-li se bránit.

Pátý dodává, že má vaše děti a záleží jen na něm, dožijí-li rána, šestý vám uprostřed místnosti instaluje podomácku vyrobenou bombu, sedmý vyhrožuje, že obdobný pekelný stroj ukryl ve vašem domě a je připraven ho aktivovat. Poté, co agrese mírně povoluje, odebíráte se do pokoje a vracíte se s částí své dnešní výplaty, kterou návštěvníkům dobrovolně odevzdáváte. A ti odcházejí, s poznámkou, že tedy zase za měsíc…

Opět zvonek. Za dveřmi stojí děvče v minisukni a tričku s výstřihem bezmála až k pasu. Nabízí vám své služby, neboli dočasný pronájem všech svých tělesných partií. Odmítáte, ovšem přesto i jí přinášíte odpovídající bankovku.

Další zvonek. Za dveřmi je snad desetičlenná rodina. Rodiče a houf dětiček nejrůznějšího věku. Nejmenší dítka čmárají kusem křídy po zdi, větší umně zhotovují nožem kosočtverce na stěně výtahu a ty největší hledí nepřítomně do prostoru, třímaje v rukou plechovky dnes prý již veřejně neprodejného čikuli. Rodiče jsou rozezleni, neboť prý mají hlad a hlavně žízeň a v kapse necinká již ani koruna. Neslyšíte, o čem je řeč, protože vám do uší řve naplno zapnutá stereo souprava dalšího jejich potomka, a neslyšíte tudíž ani, kterak vaše chodidlo mlasklo v exkrementu zřejmě kohosi z nich. Naštěstí však se i tito vzdalují zpět do svého vybydleného bytu, rovněž s poznámkou „nejsme tu naposled“, jakmile jim odevzdáte patřičnou částku.

Další vás nechce obtěžovat svojí návštěvou a telefonuje vám tudíž odkudsi ze zámoří, abyste mu poslali peníze na účet. Že si je vybere, až se jednoho dne bude muset vrátit. Opět urychleně platíte.

Vzápětí vám jakýsi muž mává před očima průkazem vyšetřovatele a chce příspěvek na krátkou dovolenou v Jižní Africe. Dostává svůj peníz a spěchá od vás přímo na letiště, kde již čeká letadlo.

Za ním se zjevuje muž v železničářské uniformě. Určitě ho neznáte, vždyť ve vlaku jste nikdy neseděl, ale i jemu se dostává několika bankovek.

Po něm je tu kanálem páchnoucí bezdomovec. Ten se naštěstí spokojí i s nepatrnou mincí na polévku.

Muž s hráběmi a vidlemi vám nabízí ke koupi alespoň litrovku mléka za pět a kilo masa za třicet korun, což ovšem podmiňuje tím, že mu bokem přidáte do kapsy aspoň stovku. Stává se skutečností.

Svalovec v uniformě žádá nemalou sumu a slibuje, že vám její jistou část možná vrátí, jen co se mu podaří prodat jeho letadlo, které stojí v hangáru a pozvolna neužívané ztrácí na hodnotě. Dostává své, byť v návratnost této investice ani nedoufáte.

Člověk s tváří hochštaplera po vás žádá pomoc při splácení jeho dluhu. Prý kdesi cosi zpronevěřil či zanedbal a vy jste povinen pomoci mu s odškodněním jeho věřitelů. Ochotně i jemu přispíváte ze své kapsy.

Pak je tu podnikatel místního formátu. Za určitý obnos vám nabízí zaměstnání pro sousedovic kluka, absolventa právě ukončivšího školu. Souseda ani jeho kluka vlastně neznáte, ale peníze přesto darujete.

Pak je tu člověk přicestovavší odkudsi z Beneluxu. Máte mu dát svazek bankovek s tím, že se nad nimi zamyslí a jistou část vám po poradě se svými kumpány možná vrátí.

Krátce nato je tu poštovní doručovatelka. Prý si neposíláte tolik dopisů jako dřív a proto je spravedlivé, abyste se za tento svůj poklesek vykoupil. Vyhovíte jí, jak jinak.

Za ní je ve frontě již nachystaná letuška. Také chce peníze, byť se s ní nechystáte cestovat. Jí též přispějete a na rozdíl od ostatních máte aspoň hřejivý pocit z pohledu na to krásné děvče na úrovni.

Pak přichází mírně zanedbaný člověk a stěžuje si vám, kterak obtížně se vede takovým jako on – lidem bez vzdělání a praxe. Takový člověk sotva zavadí o práci a konkrétně tento ji nenalezl již řadu let a vlastně již hledání vzdal, protože ho beztak jistě nikde nevezmou. Slitujete se a i jemu dáte nějaký ten obnos.

A další vám míří přímo do obličeje, naštěstí pouze kamerou. A že mu máte dát peníze, za což vám řekne, co prý se dnes projednávalo v parlamentu, a předvede nejnovější krvavé kousky Terminátora. A běda, jestli nedáte! Dáte mu požadované, i když vám do poslanců ale pranic není a brutalita též není vaše hobby. Jeho komplici s mikrofonem rovněž tak.

Pak je tu jakýsi rádoby důstojný pán, že prý komusi cosi nasliboval a chce vaše peníze, aby mu to zaplatil. Dáváte je i jemu.

A za ním možná desítky, možná stovky pánů, kteří jako by mu z oka vypadli, jen v rukou se jim třepetají praporky různých barev. Že prý si léta žili nad poměry, rozhazovali peníze plnými hrstmi a vy teď máte pomoci jejich nezáviděníhodnou situaci řešit. A vy znovu platíte, platíte a platíte.

Že se vám tato část článku jeví utopií? Že takový rozdávačný trouba snad na světě neexistuje? Věřte mi, existuje. A znáte ho stejně jako ho znám já. Jste to vy a jsem to i já.

Nevěříte?

Věřte. Kdykoliv se vám dostane do rukou vaše výplata, vzpomeňte, že jste v témže okamžiku „přispěli“. Přispěli jste, byť ne tak přímočaře. Na provoz věznic, které jejich nucení obyvatelé nedokáží a vesměs ani nechtějí financovat, na sociální dávky sexuálních pracovnic bez pracovního poměru a tudíž „bez příjmů“, na naše v cizině o azyl žádající „diskriminované“ občany, na jejich doma žijící nepřizpůsobivé spoluobčany. Na vyšetřovatele vyšetřující bez vyšetřování v exotických rájích. Na provoz železnice, byť jste jejich služeb třeba nikdy v životě neužili a neužijete. Na charitu. Na zemědělce, kteří dodnes jsou dotováni a dožadují se dalších stále vyšších dotací, byť prý již na konci minulého století došlo k odstranění přerozdělování státních prostředků alias napravení pokřivené socialistické ekonomiky. Na nákup „nevhodných dárků“ pro českou armádu, které, nemaje možnost vrátit, se nyní marně pokoušíme rozprodat třetímu světu či alespoň za každou cenu vyměnit za cokoliv jen trochu smysluplného. Za odškodnění poškozených restituentů a prohrané či „výhodně vzdané“ arbitráže. Vaše peníze mizí ve firmách ochotných za dotaci tvořit dočasná místa pro absolventy škol. Obětujete i ve prospěch pro prostého člověka velice nepřehledných finančních operací Evropské unie. Dotujete poštu, kterou jste přece přivedli vy sami do úzkých svým posíláním e-mailů náhradou za pomalou a předraženou listovní korespondenci. Platíte část provozních nákladů našeho státního leteckého dopravce, byť jste jeho služeb nevyužili, ať již se bojíte do letadla vstoupit či využíváte služeb z ne zcela známých důvodů levnější a přece soběstačné konkurence. Podporujete svévolně ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, které se neobtěžuje učinit byť i jeden jediný krok ke zvýšení své atraktivity na trhu práce. Jste nuceni dotovat Českou televizi a rozhlas, byť vás jejich programový obsah nikterak neoslovuje a plně se spokojíte s neveřejnoprávní konkurencí, schopnou vyžít z vlastních příjmů. A pak jsou tu samozřejmě účty politiků, ať již třeba předvolební sliby, šrotovné, pastelkovné a kdo ví jaké ještě -ovné.

A platíte toho vlastně ještě daleko více. Platíte i zdravotnictví, platíte školství, přispíváte kultuře, důchodcům, krátkodobě nezaměstnaným, jakožto i nezaměstnaným, kteří jsou z důvodu skutečně vážného handicapu dlouhodobě mimo pracovní proces. Platíte dětem, platíte ženám se o tyto děti starajícím v prvních letech jejich života. Platíte na provoz nezbytných úřadů, platíte odstraňování ekologických škod. A tak bych mohl pokračovat.

Je tu ale jeden dosti podstatný rozdíl. Zatímco to posledně uvedené vám na oplátku ve větší či menší míře alespoň cosi užitečného poskytuje, to první jen požírá, požírá a zase požírá a výsledkem je pro vás nanejvýš… víme, co je výsledný produkt požírání, že?

Již za dva měsíce má dojít k výrazným úsporám ve výdajích státního rozpočtu. Platit budeme znovu a zřejmě ještě více, útěchou nám však má být to, že výsledkem naší „nedobrovolné charity“ nebudou natolik červená čísla, jakých by jinak naši mocní byli schopni bez problémů dosáhnout.

Škrtat se má všude. Ale proč jen se mi nechce tomu věřit? Dokonce bych se s vámi vsadil, komu se bude škrtat nejvíce. A kdybych se vsadil, pak bych vsadil na přednostní obětování té druhé skupiny. Ale sázet se nebudu. Jsou totiž situace, kdy nerad vyhrávám.

Tento příspěvek byl zaslán do literární soutěže.