„Nemohu říci, že se znovu vracím k příběhům o rodině, o níž jsem psal v knize Má rodina a jiná zemětřesení. Spíš bych řekl, že se tyto příběhy vrátily ke mně. Vynořovaly se svobodně a nečekaně; tak svobodně a nečekaně, jako se i já už nějaký čas mohu vracet domů.“  Ivan Kraus (citace ze zadní obálky knihy)

IVAN KRAUS, herec, loutkář, spisovatel, který v letošním roce oslavil sedmdesáté narozeniny, žije od roku 1968 v cizině, i když do Čech se po roce 1989 pravidelně vrací. Je to dobře pro nás čtenáře, protože jeho knížky se řadí mezi ty, po kterých sáhneme ve chvílích nepohody, a ony nás svým jemným humorem bizarních situací vyvedou z krajiny splínu zpět do reality života, ovšem již s úsměvem na tváři.

Inteligentní humor a skvělá čeština umocňují děj povídek, které by asi v jiném případě působily méně věrohodně, ale protože bratři Krausové pootevírají dveře soukromí své rodiny vcelku ochotně, uvěříme – a rádi – všemu, o čem nám Ivan Kraus vypráví.

Rodina, její hierarchie a vnitřní – často velmi pevně dané a dodržované vztahy, je věcí velmi osobní. Přesto však cítíme, že Ivan Kraus o ní píše s velikou láskou, byť se často dotýká citlivých míst. Ale způsob, jakým tak učiní, pomáhá vypořádat se s vlastními problémy a řešit je s nadhledem, který prolíná celou knížkou.

Otec a pořádek
Jsou lidé, kteří dělají pořádek tím, že třídí věci – na ty, které potřebují, a na ty, kterých se už mohou zbavit.
Jsou také lidé, kteří třídí věci tak dlouho a tak důkladně, až nabudou dojmu, že nemohou vyhodit nic.
Do této skupiny patřila matka.
Otec nepatřil ani k prvé, ani k druhé kategorii.
Vyhazoval nejen to, co mohl, ale i to, co neměl. Dělal velice rád pořádek, a to tak důkladně, že často vyhodil i nějaký doklad.
Matka naopak trpěla celý život obavou, aby se nějaký dokument neztratil. …Kdykoli zjistila, že otec dělal pořádek, běžela rovnou k popelnicím.
Vracela se pak často ze dvora s umazaným dokladem, který zachránila a který držela ukrytý za zády.
„Kde máš vysvědčení z průmyslovky?“ ptala se pak překvapeného otce přísně.
Jindy chtěla vědět, kde má diplom za obsluhu parních kotlů z roku 1925, osvědčení radiotelegrafisty z vojny nebo legitimaci Svazu politických vězňů.
Otec se vždy polekal a znervózněl.
Pocit provinění způsobil, že místo odpovědí kladl sám zmatené a nerozumné otázky.
Ptal se, o jakou průmyslovku, o jaké parní stroje, o jaké vysvědčení a o jaké vězně se jedná. …Za nějaký čas mu však otrnulo a pustil se do dělání nového pořádku. Sotva svou práci skončil a liboval si, jak má uklizený  čistý psací stůl, dostavila se správcová a přinesla německé potvrzení o manželství. Našla ho prý v popelnici, kde hledala vysvědčení svého manžela. …Protože nešlo o občanský průkaz ani křestní list, dodal si otec odvahy a trochu odmlouval. Hájil se tím, že německé potvrzení o uzavření manželství už nikdo nepotřebuje.
„Je přece po válce,“ vysvětloval.
„To vím taky,“ odpověděla matka.
„S Německem už válka nebude,“ předpověděl otec.
„O tom ty nebudeš rozhodovat,“ rozhodla matka a šla doklad uložit do bezpečí.
Řekl bych, že ačkoli byl už nějakou dobu mír, dalo rodičům občas dost práce, aby kvůli pořádku uchovali alespoň příměří.

Velká rodina s velkým roztržitým otcem a droboučkou maminkou, pět dětí, z nichž každý je originálem a neobroušeným démantem, to je už pořádná studnice příběhů. A velká spousta slov. O nich je například povídka, podle níž dostala celá knížka název.

Kateřina, o níž otec s úsměvem říkával, že je „poslední v kalendáři“, byla už od malička nesmírně hovorná. …Dovedla utkat  z vyprávění pavučinu, v níž se posluchač ztrácel jako muška. Cokoli viděla nebo slyšela, připomnělo jí něco jiného. Pokud zažila něco nového, měla pocit, že si to nesmí nechat pro sebe a musí vše někomu sdělit. Její vyprávění bylo nesmírně podrobné, nebyla schopna nic vynechat nebo zkrátit. …Kdykoli Kateřina něco vyprávěla, spočíval problém pro posluchače v tom, že bez varování opouštěla hlavní trasu a nečekaně zahnula na jinou kolej. Naložila myšlenky do vagónů a ty poslala všemi směry. Když se rozhovořila, nestál jí v cestě žádný semafor, ale po celé trase hovoru svítila zelená. Po dlouhé a klikaté jízdě s mnoha zastávkami a odbočkami se pak vracela na hlavní linku, aby spojila a seřadila vagóny a pokusila se dopravit celou soupravu myšlenek na konečnou.
Tou dobou však už většina z nás nevěděla, o čem původně byla řeč. …
O mnoho let později, když přijela z Ameriky do Německa, aby se setkala s rodiči, začala hovořit hned po přistání na letišti a nepřestala mluvit až do zpátečního odletu za moře.
Soudobou však, pokud šlo o tichoučko, nebyla už jediná, komu dělalo potíže ho vytvořit.
Od chvíle, kdy jsme se rozutekli po světě, nemohli jsme si spoustu věcí sdělit. Tak se stalo, že když směl Jan po třinácti letech poprvé vyjet z Čech za námi do světa, začal vyprávět už ve dveřích a pokračoval nepřetržitě celý měsíc a zmlkl až ve chvíli, kdy nám řekl všecko, co musel zamlčet od doby, kdy jsme se neviděli.
Třináct let mlčení je dlouhá doba. Ale to dlouhé a nucené ticho jsme zřejmě nikdy nedohnali.
Kdykoli se sejdeme, je proto velmi těžké dostat se ke slovu.
Mluvíme na přeskáčku, voláme na sebe z balkónů i taxíků.
Kdykoli se vracíme sem anebo tam, kdykoli přilétáme nebo odlétáme, vždycky je to v polovině nedokončených vět.
Zdá se, že si už vždycky budeme skákat do řeči.
Lépe řečeno – dokud je čas.
Než nastane trvalé tichoučko.