Milý Deníčku, je mi líto každého roku, co jsem prožila. Mám totiž pocit, že jsem nikdy nevyšla z toho srabu, do kterého mě porodila má matka. Nezazlívám jí to. Za spoustu věcí člověk nemůže a neovlivní je. A ty, které mohla ovlivnit v můj prospěch a neudělala to, jsou jí odpuštěny. Je to jenom člověk s minulostí a povahou, která z nás dělá to, co jsme. Stejně jako z mého otce a ze všech, co mi v životě ublížili.

Dnes jsem já nějaká osoba s těžkou minulostí, s pár hodně špatnými rozhodnutími, s povahou, kterou někteří milují, jiní jí opovrhují. Potřebuji být stále v pohybu, něco řešit, něco zachraňovat, něco vytvářet. Nejsem tuctová, nejsem obyčejná a jsem na to hrdá. Ještě nedávno jsem nevěděla, co už mám se životem dělat. Uvažovala jsem i o sebevraždě, já věčný optimista. Bylo to vážné. Dokonce jsem se nechala přinutit i k pár návštěvám psychiatra, ze kterého se vyklubal úchyl (jak jinak) s neustálými dotazy na sexuální život můj, mého přítele. Stále se chtěl bavit o pornostránkách a vyprávěl, jak se na ně přes dceřin počítač nedostane, ale víte, kamarádi mi říkali o nových... Chvílemi jsem nevěděla, kdo koho vlastně léčí. Každopádně Deníčku, můj sexuální život je asi to jediné, co je celý život v naprostém pořádku. Vzhledem k tomu, že mi po prášcích na mírnou depresi, které mi doktor Úchyl předepsal, bylo asi tři měsíce dennodenně zle a on mi oznámil, že je vyzkoušíme ještě rok a pak, když mi po nich bude pořád tak hodně zle, je vyměníme za jiné, jsem na druhý den hodila prášky a i doktora (vizitku) do koše a od té doby mě přešla veškerá chuť ukončit svůj život.


Ale Deníčku, dnes mám radost. Problémy mě donutily sbalit si základní věci a odjet o 200 km dál. Do města, kde jsem kdysi žila půl roku a nebylo mi tu zle. Moc jsem se téhle cesty bála, ale teď, když sedím ve vlaku a pomalu se tam blížím, vím, že to bylo správné rozhodnutí. Cítím to v kostech. Těším se na kino, na večerní i denní procházky městem, na práci v kavárně, na výlety kamkoli a s kýmkoli. Třeba potkám i staré známé.

Všechno si, milý Deníčku, píšu proto, abych příště, až se budu cítit v pasti, nebudu vědět kudy kam, nebudu moct najít cestu, tak abych si vzpomněla, že se stačí sbalit a na chvíli vyrazit někam dál. Někam, kde to trochu znám z minulosti, kde je pár přátel, nebo je možné si tam brzy nějaké nové najít. Kde si pročistím hlavu. Nevím, jestli tu vyřeším něco z toho, co mě v posledních měsících tolik trápilo. V tuhle chvíli na tom ale zas až tolik nezáleží. Důležitý je pro mě v tuhle chvíli ten pocit svobody, pocit naděje, radostného očekávání a mé niterné jásání sama nad sebou, že jsem to dokázala. Ze dne na den jsem se rozhodla, sbalila a odjela...

Budu Ti, milý Deníčku, psát dál. Taky proto, abych až zase příště budu balit věci na rychlý odjezd někam jinam, abych věděla, jestli to za to stálo.