Při nalistování předních stránek slovníku a vyhledání slova eutanázie zjišťujeme skutečný, pro nezasvěcené možná i děsivý význam tohoto řeckého slova: usmrcení na žádost, nebo asistovaná sebevražda… Avšak vždy myšleno v dobrém slova smyslu. V naší zemi není tato forma „léčení“ legální. Názor české společnosti na její legalizaci je na první pohled jasný. Veřejnost říká jasné NE! Proč tomu tak je?

Kdybyste se zeptali lidí vycházejících z kostela, odpověděli by vám, že pouze Bůh má to výsostné právo dávat a brát život. To je sice pravda, ale proč tedy Bůh dopouští, aby lidé byli v takovém stavu, aby eutanázie byla jejich jediná spása?! Nábožensky založení lidé mají v této otázce zcela jasno, bohužel nejsou schopni říci, proč Bůh není vždy a ke všem milosrdný.

Jaký názor zastávají mladí lidé? Vždyť to jsou právě oni, kdo se s ní v budoucnu, v případě legalizace eutanazie, budou setkávat. Kdo ví, třeba se jich bude i osobně týkat. Co nám na to řeknou? Studenti středních škol v České republice v myšlení a názorech ovlivňují dva nezanedbatelné proudy: v první řadě názory jejich rodičů, jež bývají skeptické a staromódní, v druhé řadě média, která v dnešní době, pokud si chcete zachovat zdravý rozum, musíte brát s rezervou.

Mladí lidé mají na svět méně kritický pohled. Více otevřený pro přijímání „západního způsobu života“. Jsou ovlivněni západní kulturou a smýšlejí jako obyvatelé Západu: bez upjatosti, jejich myšlenkové pochody nejsou tolik konzervativní, mnohem snáze přijímají nové trendy… trendy v čemkoli. Oni neřeší existenční problémy jako jejich rodiče; když se rodiče dozví o smrti nějaké například mediálně známé osobnosti, nezáleží na tom, zda je o pár let mladší či starší než oni sami, vždy je to zarmoutí, protože pamatují ta stejná těžká léta jako oni, která mají společná. Ale jak to okomentuje mladý člověk? Ten se té starší generace zeptá, co mu je do toho, vždyť on tu mrtvou osobnost „vlastně ani neznal“, v podstatě s ní neměl nic společného, tak co? A to je právě to! TAK CO!... Lhostejnost k příbuzným, ledový klid vůči smrti a zármutku ostatních. V budoucnu to může být ruka právě té osoby, která udělá jeden pohyb a ČLOVĚK – babička, tatínek, sestra, syn, vnučka – budou už jen pouhé vzpomínky, mrtvé tělo na márách a několik posledních kusů oblečení v „napolovyklizené" skříni.

Kdybychom měli možnost zeptat se na stanovisko každého občana našeho státu, zjistili bychom, že generace našich rodičů je celkem jednotná: to právě ona říká NE! Mají předsudky vůči zneužití, neodbornosti, nevědomí, zda je eutanázie v danou chvíli jediné východisko, znalci Hippokratovy přísahy čas od času také mají námitky.

Na druhé straně barikády stojí část lidí, která je jednotná v opačném názoru… ANO!

S přihlédnutím na finanční stránku zjistíme, že volba eutanázie je finančně méně náročná: Co je jedna dávka jedu proti dlouhodobé (občas beznadějné) léčbě?

Aby mohla být eutanázie provedena, musí pacient napsat místopřísežné prohlášení, že jediné, co ho zachrání, je (paradoxně) smrt.

Když se váš pes trápí, smutně se na vás dívá, jediné, co říkají jeho oči, je: Bolí to, už nemám sílu, chci zemřít, prosím!... Co uděláte? Svého psa milujete, tak mu „vyhovíte“ a „zachráníte“ ho jeho vymodlenou dávkou jedu. To byl „jen“ pes. Ale co člen rodiny? Příbuzný, který si o smrt vysloveně řekne a ještě vám to černé na bílém podepíše? Máte to srdce mu nevyhovět a držet ho v bolestech a na psychickém dně? Ne! S očima zalitýma slzami svolíte a tímto gestem, které vám láme srdce na milion kousků, dopřejete milované osobě odejít se zbytkem cti a hrdosti. Nebudete ji sice mít fyzicky vedle se, jako tomu bylo doposud, ale bude vám náležet její vděk… a to není málo. Vděk není pomíjivý.

Listina základních práv a svobod lidem (všem!) zaručuje, že mají právo žít. Proč by tedy nemohli i svobodně zemřít? V případě, že si jsou vědomi následků, když je to TO jediné, kvůli čemu by byli schopni podepsat se na prohlášení vlastní krví, proč jim odpírat vymodlený konec? Jen kvůli tomu, že my nechceme, že my máme strach?!? Proč??? Z čeho??? My přeci nejsme ta hromádka bolesti a studu, třesoucí se na posteli.

Splňme jim ještě jejich poslední přání, které splnit můžeme, a dejme jim svobodu… za svoji statečnost si ji zaslouží.