Patřím ke generaci Husákových dětí, kdy se školství i veškerá mimoškolní činnost nesla v duchu hesla velkého bratra Vladimíra Iljiče Lenina „Učit se, učit se, učit se“. A přiznám se, že mi na tom nepřišlo nic divného. Vždyť jsme nic jiného neznali. Navštěvovala jsem výběrovou jazykovou školu, resp. tenkrát školu s rozšířeným jazykovým vyučováním. Množství učiva bylo nesrovnatelně rozsáhlejší než na běžné základní škole. Takže „šprtání“ bylo alfou a omegou našich dětských let.

„Mamíííííí!!!“, domem zní šílená siréna. Jen stěží rozeznávám, že ta siréna volá mé jméno a vlastně to není siréna, ale hlas našeho prostředníčka… S vypětím všech sil se mi podaří otevřít alespoň jedno oko a kouknout na hodinky! Vidím šílené číslo 6:15 a z mysli mi vytane další čas, 5:30. Čas posledního kojení benjamínka. Který samozřejmě nemůže neslyšet vřískot svého staršího bratra a také se probouzí!

Láska... Provází celý život člověka. Na své cestě se setkává s mnoha tvářemi lásky. Jako první poznává lásku mateřskou. Jaká bude, to záleží na tom, jakou lásku ve svém životě poznala sama matka. Poté nachází svou první lásku, často platonickou. Prožívá první noci plné touhy, kdy jeho mysl maluje překrásné obrazy a tužka píše srdceryvné verše a sám netuší, kde se v něm berou. Pak přijde náhle vystřízlivění v podobě neopětovaných citů. Přichází láska opětovaná a i ta mívá různé podoby. Člověk do ní vkládá všechny své sny a naděje a doufá, že po boku milované osoby zestárne... A v tomto okamžiku zpravidla končívají pohádky či filmy se šťastným koncem.

Ještě před lety jsem občas přemýšlela, jestli mám nebo dokážu mít své rodiče ráda. Dnes vím, že je mám ráda určitě, jinak bych o vztahu s nimi tolik nepřemýšlela a nesnažila bych se k nim přiblížit a pochopit je. Maminka vyrůstala v rodině, kde její máma zásadně nešetřila kritikou. Prakticky jen to, co ona (moje babička) udělala, bylo správně. Ostatní chybovali takřka bez přestávky. Otec mojí maminky byl slaboch a člověk malých morálních hodnot, babičkou se nechal celý život peskovat a doslova valchovat, vztah s vlastními dětmi takřka žádný neměl). Nicméně i jejich rodiče byli hodně jiní, než jaké bychom si přáli mít.

Vůně jahodového dortíku se šlehačkou, když jste se rozhodli držet dietu… Dáma před vámi labužnicky potahuje z cigarety, ale vy jste zrovna přestali kouřit… Svůdně se vlnící dívka, která si na vás dělá evidentně zálusk, zatímco doma čeká vaše novopečená manželka… Zkrátka pokušení. Mohla bych pokračovat ještě dlouho, než bych vyjmenovala všechny neřesti, kterých se někteří s chutí dopouštějí a jiní si je naopak přísně odpírají.

Z pokoje se ozvala velká rána. Bylo mi jasné, co se stalo. Můj 9letý syn je v tuto chvíli minimálně smutný, možná i pláče. Já stála dál v kuchyni u linky, automaticky jsem jim dodělávala jednohubky a hlavou mi letěla jedna jediná myšlenka. Mám jít za ním a utěšit ho, nebo ho mám nechat se s tím vypořádat samotného? Je už dost velký, aby takové věci zvládal sám?

Jistě si každý vzpomenete na onen krušný čas bezpráví, na dobu, kdy člověk takřka neustále něco nemohl, něco nesměl a naopak stále něco musel. Na dobu, kdy jsme byli bezmála neustále pod drobnohledem a kdy měl člověk sám tak málo prostoru a pravomocí k prosazení svých osobních zájmů.

V pondělí mi při cestě ze školy devítiletý syn řekl, že by chtěl Bagůgana. "Prosím Tě, co to zas je za nesmysl?", ptala jsem s jistou dávkou odporu předem. "No takový, no..., prostě Bagůgan." Byla jeho vševysvětlující odpověď. "Mami, zeptáme se v trafice, jestli je nemají jo?" "Jasně, ale v žádném případě za ně, ať už je to cokoli, nebudu utrácet!"

S přicházejícím podvečerem se vzduchem linula vůně hořícího dřeva, jehož praskání bylo slyšet do dáli. Okolo ohně seděla partička mladých lidí. V doprovodu cenného sladkého dřeva, španělské kytary, sborově zpívali: „Otevři oči, ty uspěchaná, dámo uplakaná…“

Přivydělávám si hlídáním dětí. Po poslední návštěvě 8 leté holčičky, která již dávno chodí do školy, jsem byla překvapena, jak špatně čte. Vzali jsme si tedy její oblíbenou knížku a začala jsem předčítat. Po chvíli jsem byla velmi překvapena, když dělala vše možné, jen ne poslouchala. Děti si raději pustí počítač nebo televizi. Ale můj názor je takový, že z velké části za tento fakt mohou rodiče. Místo toho, aby si s dětmi před spaním nebo během dne sedli a něco si přečetli, tak jim řeknou: „Nemám čas, pusť si televizi.“ Potom je už vážně hrozně těžké dítě přimět k tomu, aby si sedlo a knížku alespoň prolistovávalo.

„Tak jsme Janičku ve školce přihlásili na angličtinu a flétnu a odpoledne bude mít ještě dvakrát týdně na atletiku a jednou týdne do lidušky“, chlubí se mi kamarádka Jitka. Často se mi daří respektovat rozhodnutí rodičů o výchově jejich dětí, aniž bych do toho nějak zasahovala. Ale tady mi to nedalo a opatrně jsem se zeptala: „A nemyslíš, že toho je na pětileté dítě trošku moc? Přeci jenom by měla mít ještě hromadu času na úplně obyčejné hraní. A i nějaký čas sama pro sebe by měla Janička taky dostat.“ Jitka ale měla jasno: „Kdepak, to není jako za nás, že jsme až do osmičky lítali venku a nic jsme nedělali. Dnes jsou na děti kladeny vysoké nároky. A musí začít už odmalička, jinak se potom už nechytí a nic z ní nebude!“

Už jako malá jsem se motala v kuchyni, ne snad v naději, že si jednou zahraji v reklamě, ale se ségrou jsme si vyhrály se všemi ručními šlehači. Byly na kličku, některé s plastovou nádobkou, s metličkami kovovými nebo plastovými, ve tvaru trojzubce nebo listů s dírkami a úplně nejlepší byl ten s odkrytými ozubenými převody.

„Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.“ (Elbert Hubbard)
Citát, který mě už před lety oslovil a uchvátil. Věřím, že v sobě skrývá víc, než si myslíme.

Každá věková skupina slovo přátelství vnímá jinak. Já jsem se pro tentokrát zaměřila na skupinu adolescentů. Poprosila jsem pár mladých lidí ve věku 13 až 15 let, aby zkusili odpovědět na jednoduché otázky:  Co pro ně znamená přátelství či kamarádství? Jak by měl kamarád/přítel vypadat? Máte opravdové přátelé? Při čtení jejich odpovědi jsem byla velice překvapená. Posuďte sami.

Po životě ve dvou touží většina lidí. Lidé se scházejí, rozcházejí, vzájemně se hledají a zase ztrácejí. Partnera snů můžeme potkat prakticky kdekoliv. Někdo se stále rozhlíží kolem sebe a doufá v náhodné setkání v parku, MHD či v kavárně. Čím dál více lidí však své štěstí hledá pomocí inzerátů. Dříve byly hojně využívány k tomuto účelu určené rubriky v inzertních novinách a časopisech, v dnešní době vedou internetové seznamky. Neznám nikoho, kdo by alespoň jednou v životě hledání lásky přes inzerát nevyzkoušel. Též jsem to zkusila.