Lidstvo učinilo další krok k podmanění si přírody. Vysmálo se jí do očí, ba přímo jí plivnulo do tváře. Překročilo jeden z odvěkých přírodních zákonů, které byly až dosud shledávány neporušitelnými, navzdory odedávným pokusům.

Hledání práce může potkat každého z nás. Rozhodně není třeba připomínat, že asi největší nabídku práce nabízí internet. Například na pracovním portálu Flek.cz je možné nejen vybrat si ze stovek inzerátů, ale rovnou na ně i odpovídat. Právě takovou odpověď byste si ale měli důkladně rozmyslet. Zejména byste se pak měli věnovat životopisu, který posíláte v příloze. I předlohy životopisů jsou snadno na internetu k dostání, co do nich ale psát a co ne?

Nezaměstnanost, krize, škrty, výpovědi, to jsou slova, která poslední roky slýchávám všude kolem sebe. A můžu vám říct, že je mi z toho pěkně špatně. Z vlastních zkušeností i zkušeností mých přátel a rodiny vím, že sehnat v této době zaměstnání se rovná skoro zázraku.

„Ne, děkuji. Právě přestávám,“ odmítnete s úsměvem, abyste si o pár kroků dál, za nejbližším rohem, zapálili. Věřím, že každý člověk, který v minulosti kouřil, či stále aktivně kouří, se alespoň jednou pokusil přestat. Ať už jej k tomu vedly finanční, zdravotní či jakékoliv jiné důvody, lehké to rozhodně nebylo. Někomu se to podařilo, někomu ne. Přiznám se, že jsem se o to samé pokoušela mnohokrát, než se mi to opravdu povedlo. Vyzkoušela jsem tolik různých postupů, které mi radili jiní lidé, ale nakonec zvítězila samotná vůle. Zhruba za měsíc oslavím třetí výročí ode dne, kdy jsem se rozloučila se svou poslední cigaretou. Pamatuji si sice datum, její chuť si však nevybavuji. Zřejmě proto, že jsem tu chvíli nikterak neprožívala, jelikož jsem v ten moment netušila, že jde o cigaretu poslední. Toto osudné rozhodnutí přinesl následující den a dnes jsem za něj velice ráda.

Máte zkušenosti se strachem, který provází vaši cestu do zaměstnání? Vstáváte s nechutí v obavách, co přinese další den? Pouhé pomyšlení na kolegy, kolegyně či nadřízené ve vás vyvolává  stres a dokáže zkazit všechny předchozí příjemné myšlenky a prožitky? Pak máte jistě zkušenosti s mobbingem, neboli šikanou na pracovišti.

Každý z nás pracuje ve svém oboru. Mnozí z nás pracují s lidmi. Z toho plyne určitá povinnost profesionálního vystupování. Ať už prodáváme v obchodě či sedíme za přepážkou na poště, měli bychom si zachovávat určité dekorum. Práce s lidmi je složitá a mnohdy vyčerpávající. I my jsme „jenom lidi“, takže se může stát, že všeho občas máme, jak se lidově říká, plné brejle. Ale i tak bychom se měli ovládat. Protože zákazník, pacient či klient nemůže přece za to, že nemáme zrovna dobrý den. Ani za to, že kolegyně Blažková zaspala a my za ni musíme zaskakovat.

V rámci celoživotního vzdělávání zdravotníků jsem navštívila velice zajímavou přednášku. Týkala se problematiky syndromu vyhoření. Dozvěděla jsem se mnoho užitečných věcí, které by asi měl znát každý člověk a nemusí ani pracovat ve zdravotnictví. Jak jsem pochopila, syndrom vyhoření skutečně hrozí každému člověku. Zda se však týká zaměstnání nebo školy, záleží již na každém z nás. Jako v mnoha jiných případech je základem úspěšného předcházení prevence, proto jsem se rozhodla toto téma pro vás zpracovat.

Jsou v řadách lékařů ti, kteří toliko opečovávají lid prostý. Pak jsou tu ti, kteří se více či méně oprávněně vytahují tím, o jak velká zvířata se starají, a to ať již z branže politické, umělecké, ekonomické či jiné. A příslušníci obou těchto skupin pak nejednou ve skrytu duše a tu a tam i navenek hořekují nad tím, o jaký dobytek se to musejí starat. Jak se jejich pacienti chovají tu jako voli, tu jako osli, tu jako čuňata.

Pro všechny státy světa, honosící se přívlastkem vyspělé, je jednou z charakteristických vlastností to, že se v nich zapojují do pracovního procesu především lidé v takzvaném produktivním věku. Tedy lidé dosáhnuvší plnoletosti a dosud nesešlí věkem. Pomíjím zde nyní záměrně ten fakt, že se situace vyvíjí a že se do budoucna stále více jeví skutečností to, že na pracovním trhu budou častěji a častěji k vidění namísto osob ve věku produktivním osoby postproduktivní, již dávno za zenitem marně čekající na svých postech na neustále se vzdalující životní etapu zvanou starobní důchod.

Na úsvitu dějin to měl náš předek ve většině ohledů těžké. Neměl totiž prakticky nic, co neurval přírodě, a jeho život byl tudíž nikdy nekončícím bojem o holé přežití. Jen jediného se mu naopak v oněch dobách dostávalo měrou vrchovatou – a sice času. Času měl na rozdávání, kdyby ho tedy bylo komu rozdávat, protože kdo by si od něho vzal za jakoukoliv protislužbičku čas, maje ho sám až až, že?

Lidé této profese patří neodmyslitelně ke každé rozvinuté společnosti. Neboť těžko si lze v dnešní době představit alespoň minimálně nezaostalou zemi, v níž by se nenacházel alespoň řídce zastoupený tvor zvaný člověk od pera, i když v dnešní době převážně přesněji člověk od počítače či alespoň psacího stroje.

Náš život by byl bez nich fádní a vesměs vcelku ponurý. Postrádal by nejeden z prvků, které našemu bytí dodávají pocit krásna. Jsou to oni, díky nimž se neprodíráme jen šedí, hnědí a jinými neveselými odstíny, jimiž by se naše okolí zpravidla v převážné míře skvělo. Jsou to oni, kdo dokáží nejednou pohladit naše smysly, zalahodit oku a tu a tam i přiměřeně či nepřiměřeně dráždit a provokovat. Jak který a jak kdy. Jsou to oni, kdo se zřejmě jako jediná součást společnosti mohou bez rizika diskreditace tahat i na ulici se štětkami.

Ach, kdeže loňské sněhy jsou? Kde jen jsou časy páně Gogolovy, kdy takový revizor byl osobou obávanou, vlivnou a pro svou úřední pravomoc minimálně farizejsky ctěnou? Kdy takovému docela obyčejnému vychytralci stačilo roztrousit zvěst, že se blíží revizor, aby lokální mocní upadli v hrůzu přímo panickou a s podlézavostí sobě vlastní snášeli osobě v podstatě bezvýznamné bezmála modré z nebe v zoufalé snaze zalíbit se mocným tohoto světa.