Pokud patříte k těm praktickým lidem, kteří se připravují na další Vánoce už od ledna, nakupují dárky během roku a Ježíška by s otevřenou náručí přivítali třeba v polovině prosince, raději nečtěte dál. Nekonečně vás obdivuji, ale já se teď obracím ke stejně postiženým osobám nepraktickým, které režii divukrásných Vánoc nezvládají a pokud ano, tak jen zázrakem. Určitě je potěší, že nemohou být větší nemehlo než já.

Když jsem přišla z tancování, naši mi oznámili, že dneska večer opět jdeme k Brtkovým. Otráveně jsem se zeptala, jestli u toho musím být, načež na mě táta mrknul a řekl, že Alex by mě tam jistě rád viděl a já zase jeho. Hrozně jsem se rozčílila a vynadala tátovi, co se o to stará a že se mi Alexandr vůbec nelíbí a není mi ani sympatickej.

Dneska odpoledne se stalo něco, co mi nedá spát. Když jsem přišla z tancování, naši stáli v obýváku a smáli se. Jakmile mě uviděli, běželi ke mně a místo toho, aby se mě zeptali, jak bylo na tancování, a já jim to popsala a oni mi řekli, že už tam samozřejmě nikdy nemusím a litovali mě, se objímali a objímali i mě a potom mi řekli, že už je ruka v rukávě.

Magda je fakt holka, kterou jsem tu potřebovala. Dneska ráno jsem vážně měla v úmyslu se jí omluvit, ale ona ke mně ráno přišla a úplně v pohodě mi řekla: „Ahoj, Kláro. Tak jak se ti podruhé spalo v novém domově?“ Řekla jsem jí totiž, jak to s mým přestěhováním doopravdy je.

Řeknu vám, být čtrnáctiletá vesnická holka, s níž se podnikaví rodiče právě přestěhovali do hlavního města, není žádná legrace. A to mi věřte, vím, o čem mluvím. Ta chudinka, vypuštěná ve městě smogu, dýmu a hnusných kluků, co na vás pokřikují „Hééj, bejby, nechceš to zkusit se mnou?“, jsem totiž já, Klára Malíková.

Sama tomu nerozumím, proč jeden večer usnu u večerníčku a jindy jsem uprostřed noci čilá jako rybička. Tak jako onehdy. Vědomí, že jsem sama doma, zítra je neděle, nemám žádné zvláštní plány ani povinnosti a v posteli se mohu povalovat, jak dlouho chci, ve mně vzbudí euforii. Tak příznivou konstelaci přece musím využít a prohýřit aspoň část noci. Tím ovšem nemyslím, že bych vyrazila někam do baru, ale chci si to jen tak užít sama se sebou, po domácku v županu.

Nedávno proběhla tiskem zpráva, že se někde našel starý vzácný rukopis. Už jsem zapomněla kde a jaký, ale to je celkem jedno. Možná se časem ukáže, že šlo o zdařilý padělek – ostatně nebylo by to poprvé. Rukopisy mohou být jedině staré, nové dnes nenajdete, protože už vlastně neexistují. Spisovatelé zavrhli brka, pera i tužky a psací stroje vyměnili za počítač.

Jéje, padesátikoruna, raduji se, když si oblékám sako. Nález ve mně probudí vášeň hledače pokladů, těsně před výplatou je každá koruna dobrá. Vrhnu se do skříní a projedu vše, co má kapsu: kabáty, saka, bundy, vesty, pláště. Bohužel prvotní úlovek se ukáže být nejtučnějším, občas se vykutálí drobná mince. Kapsy však vydávají i jiná tajemství.

Je mi ho upřímně líto, ale přes veškerou snahu nedokáže správně vyplnit žádný formulář. A přitom je to vzdělaný, inteligentní a slušný člověk. Říká, že jakmile vezme do ruky nějakou úřední listinu, zatmí se mu před očima, začne mu zvonit v uších a mozek přestane fungovat. Své potíže přičítá nějakému druhu fobie, ale nezná její název ani způsob léčení.

To byla takhle jednou Repetice, která se pořád jenom vytahovala. Myslela si, že je ze všech nejdůležitější, nafukovala se před Notičkami i Pomlkami a smála se jim, že jsou hloupé a směšné. „Já jsem tady nejdůležitější,“ prohlašovala, i když se přitom na ni Klíč Houslový zle mračil, „všichni mě musí poslouchat. Všichni se musí rozeznít dvakrát, když mě vidí! Kdybyste mě neměli, nebyli byste nic!“