Cituji jeden z názorů na reality show Hotel Paradise a jejich diváky: "Ty lidi tam jsou žumpa, je to odpad a spodina společnosti, prostituti a děvky a ti, kteří se na to dívají, jsou stejní, nejsou normální." Takových názorů na nejnovější reality show Hotel Paradise na televizi Prima najdete v diskusích víc jak polovinu. Souhlasím s tím, že většina těchto RS je  naprosto nevhodná pro děti. Nicméně je skoro stejně nevhodná, jako pobyt na dětském hřišti. I tam slyší jedno vulgární slovo za druhým.

To je dneska zase den! Ještě jsem se nestačil ani pořádně probrat po nedávné změně času na letní a už stojím na chodbě. Stojím tu a snažím se nepropadnout depresi. Kolem mne se plouží tu drobnější a tu vzrostlejší mátohy, z nichž tu a tam některá cosi zabučí. Není vyloučeno, že pozdrav.

Kamsi do české kotliny se z nebes snesl létající talíř. Snesl se tiše, ve snaze neupoutat přílišnou pozornost, protože znáte to... I ve vesmírných dálavách se z rešerší vědělo, že na modré planetě cizákům přáno nebývá a tito se stávají oběťmi nejrůznějších extremistů, zejména mají-li tito odlišnou barvu pleti. Což se týkalo i mužíčka z létadla vystoupivšího, jenž byl výrazně odlišné barvy kůže. Byl celý zelený a jeho odlišnost podtrhovala ještě anténka trčící nikoliv z čapky, ale přímo z temene hlavy.

Nechť se laskavě přihlásí ten z vás, kdo nikdy v životě aspoň ve skrytu duše nezatoužil najít poklad. Třeba magicky přitažlivou pradávnou truhlici tající předem těžko odhadnutelný obsah, třeba měšec či hrnec obsahující prastaré zlaťáky a stříbrňáky, třeba vrak plný zlatých prutů nebo alespoň prozaický kufr plný hotovosti. Nebo taky vzácné předměty ukryté v neprobádaných komnatách prastarých ruin, zaprášené láhve vzácných vín nebo úlomky předmětů denní potřeby našich předků skonavších již před tisíci let, těch němých svědků zašlých časů.

Od hladiny potoka se blýskavě odrážely sluneční paprsky a oni tu stáli proti sobě, oslepeni jejich odlesky. Objal ji kolem ramen a pevně ji k sobě přitiskl. A její srdce poskočilo štěstím. Zůstali tu stát. Mlčky. Rádi spolu takto mlčeli.

Narodil jsem se a dvě desetiletí prožil v realitě odlišné od té dnešní. V realitě, kde vše bylo jasně dáno a kde každý věděl své. Která byla černobílá, totiž vlastně spíše černorudá. Kde co nebylo rudé, to se vykreslovalo jen v těch nejčernějších barvách. Kde každý znal své místo, dané mu osudem a schopností lézt do správných pozadí.

Posledních pár dní jsem byla na cestách. Viktorovým a Petřiným Valentýnským článkem se tak můžete pokochat dnes a prodloužit si svátky lásky:) Mám "stařičký" notebook, který už cestování nevydrží, tudíž buď čtu, spím nebo vnímám dění okolo. Včera jsem si tak mohla užívat Valentýnské šílenství v plném zásahu.

Možná to budete znát i vy. A je jenom dobře, pokud to potkalo či potkává i vás. Podivné hnutí mysli, kdy se člověk vznáší až kdesi v oblacích, i když nohama dosud pevně ulpívá na matičce rodné hroudě. Kdy je mu do zpěvu a celý svět je k zulíbání, kdy je i cesta z nejzablácenějších procházkou růžovým sadem. Kdy je svět plný krás z nejkrásnějších, kdy svět kvete a voní nepopsatelnou rozkoší. Kdy srdce bije jako o závod a kdy vskutku stojí za to žít.

Podzimní večer. Pěšinkou v parku kráčí děvče v černém. Slzy kanou z jejích očí, v dlaních svírá fotografii. Kam míří její kroky? Tam, kde není více žádné bolesti, kde se nepláče, kde se jí dostane věčné lásky. Kolemjdoucí se za ní otáčejí. Dívka si jich ale nevšímá a kráčí dál a dál. Srdce jí bije jako zvon a bolí. Vzpomíná na svou lásku, která zahořela na první pohled. Která jí byla víc než život. On.