|
Autor: Viktor Pondělík
|
|
04.04.2013 |
|
Seděla před svým stolkem hustě pokrytým nejrozmanitější kosmetikou už
nejednu hodinu. Tolik času kolikrát neprosedí pivař za hospodským
stolem, kolik ona proseděla teď a tady. A jen málokterému alkoholikovi
by se taky před ním samým nashromáždilo tolik sklínek, kolik před ní.
|
|
|
Autor: Viktor Pondělík
|
|
02.01.2013 |
 V našem domě žije celkem pět partají. Čtyři více či méně spořádané rodiny a jeden ještě nepříliš starý starý mládenec. Vcelku spolu vycházíme, maje až na posledně zmíněného společný osud ve formě toho, že jsme bačkorové pod pantoflem. Tedy my chlapi.
|
|
|
Autor: Eva Králová
|
|
12.10.2012 |
 Vážně tomu věřím. Za posledních 20 let jsem přišla o iluze v tom, že
spravedlnost a pravda vždy zvítězí. Spíš je zázrak, když se tak stane.
Nebo že státní zaměstnanci dělají svou práci rádi, s
odhodláním, protože si ji vybrali a pokud je potřebujete, že pomůžou. Ať už policisté,
sociální pracovníci, učitelé, soudci... I tady platí, že těch dobrých, se zájmem, je
jako šafránu.
|
|
|
Autor: jiskerka
|
|
06.09.2012 |
 Jmenovali se Černí. Ale jejich domku se neřeklo jinak než u Máchů.
Jarmila Černá z toho byla dost nešťastná. Nejen ze svého křestního
jména, které zdrobnělinou připomínalo cvičky Jarmilky, ale hlavně z
Máchy. Smáli se jí spolužáci, i lidé ve vsi se usmívali. Hlavně, když se z
jejich domku ozvalo „Hynku, Viléme, Jarmilo, domů! Večeře.“
|
|
|
Autor: Miony
|
|
05.09.2012 |
 Jednoho dne, když mi všichni v mém okolí lezli na nervy, jsem se rozhodla, že se prostě sbalím a na pár dní někam vypadnu. Zabalila jsem si to nejdůležitější, popadla kreditku a vydala se na cestu. Bylo středeční dopoledne, já seděla na nádraží a vymýšlela, do kterého vlaku nasednu. Ubíhaly minuty, hodiny... a já stále prohlížela odjezdovou tabuli a četla jména vlaků a jejich směr. Žádný mě natolik nezaujal, abych se zvedla a koupila jízdenku. Až najednou! Směr Madrid, Španělsko. „Dokonalé! Neuvěřitelné!“ říkala jsem si. Moje vysněné město, můj vysněný stát a jede tam přímý vlak! Na nic jsem nečekala, koupila lístek a nasedla do vlaku. Čekala mě dlouhá cesta, ale já věřila, že je to osud, a že mě tam čeká něco, co změní můj dosavadní život.
|
|
|
Autor: Chanahd
|
|
02.09.2012 |
 Stejně jako se strýček Vendelín věnuje vášnivě lovu kachen, kamarádka se stejnou vášní loví fotky. Tato vášeň je mi bližší, protože nejsem nucena výsledek konzumovat se zelím a „pěti“. A občas se k jejímu lovu přidám. Ne s touhou stát před objektivem nebo snad za ním, ale prostě jen tak. Projít se, popovídat… A prožít příjemný, pohodový den.
|
|
|
Autor: Verča Vlaháčová
|
|
26.08.2012 |
 Ponořte se do mrazivé Prahy zahalené
zhoubnou tříletou zimou, do příběhu mladého páru Petra a Evy, do jejich
upadajícího až stereotypního vztahu…
Co vedlo k jejich postupnému
odcizení, zda a jak se podaří vzkřísit jejich lásku, se dozvíte v
poutavé knize s názvem Fimbul, jež je dílem spisovatelky a překladatelky
Kateřiny Hejlové.
|
|
|
Autor: Eva Králová
|
|
24.08.2012 |
|
Poslední dobou se mi zdá být svět nějaký temnější. Všude chybí peníze, všude se krade, spravedlnost si vzala dovolenou... Dnes už mi došla trpělivost a řekla jsem si, že musím najít nějaké hezké věci. Zabrouzdala jsem po zpravodajských serverech v naději, že se dnes událo i hodně hezkých věcí, o kterých mohli reportéři psát. Hádejte, jak jsem dopadla?
|
|
|
Autor: Viktor Pondělík
|
|
13.08.2012 |
 Již dlouho nás, a zejména pak naše stařečky a stařenky, masírují média. Přičemž je nutno kvitovat s povděkem, že ne vždy jen v tom negativním smyslu slova. Radí, přemlouvají, doporučují, varují. Protože jak známo, lidská drzost nezná mezí a jsou varování, jež jsou plně na místě. Varování, jež člověku mohou pomoci hloupě nepodlehnout a nepřijít tak v lepším případě o hmotné statky a v případě horším i o život, ať už toto zapříčiní přímo ruka násilníkova či následná hluboká beznaděj.
|
|
|
Autor: Bruklin600
|
|
16.07.2012 |
 Ignác leží na betonové podezdívce. Ve výšce nad ním se tyčí žebřík. Mezi jeho jednotlivými schody plujou malé, bílé baculaté mráčky a dělají jakoby nic. Jako by právě před chvílí neviděly to divadlo. Dívá se na ty beránky, mhouří oči, zkouší se pohnout. Ruce, nohy, krk, hlava...zdají se být v pořádku. Z chodby se ozvou rychlé kroky. Ve dveřích se objevila hlava Marušky. „Iňo, co tu děláš? Děje se něco?" Ignác se protáhl a pokusil se na ženu usmát. „Spadl jsem ze žebříku, víš Maruš, z první šprušle. Nestojím už za nic! Maruško, tak přemýšlím, kdyby sis chtěla najít někoho jiného, klidně běž, já to pochopím, máš volnost!" Marie zvyklá po skoro padesátiletém manželství foukat bolístky svého manžela přistoupila blíž k žebříku a položila ho na chodník u domku. „A bolí tě něco? Jsi celý?" zeptala se opatrně, aby muže zbytečně nepopudila. „Celý? Marie, uvědomuješ si, že jsem s sebou praštil na záda? A na beton? Dej mi prosím tě pokoj a nech mě v klidu umřít." Maruška kupodivu neprojevila o jeho umírání zájem.
|
|
|
