Byl jeden z krásných slunných letních dní. Dní, kdy zkrátka nemohla odmítnout pozvání od přátel a zříct se procházky pod oblohou bez mráčku.
Projížděl se tam shodou okolností právě na kole a náhoda tomu chtěla, že zastavil se svými kamarády jenom pár kroků právě od ní. Oči od něho nemohla odtrhnout.

S hlavou plnou lednových starostí jsem bezmyšlenkovitě listovala stolním kalendářem. Mimoděk jsem se zastavila u datumu 14. února - svátek svatého Valentýna.

Tato věta se v naší domácnosti poslední dobou spokojeně zabydlela. Slyším ji tak třikrát do týdne. Říká mi ji totiž manžel, když něco provedu. Pak obvykle podotkne, že mám hlavu jenom proto, aby mi nepršelo do krku. Jo, já vím, jsem sice matka na mateřské a zároveň pracující, ale některé věci by se mi stejně stávat neměly. No posuďte sami.

Nedávno jsem začala číst knihu Evy Brabcové Žena v (kon)kurzu. Četla se dobře, byla vcelku zábavná. Žádný super zážitek, ale takový dobrý průměr. Než jsem ale došla k větě, kde psala o "tlusťošce z šatny" nebo odjinud, to je jedno. V tu chvíli mi zkrátka došlo, že autorka patří k těm pipinám, co je pro ně vzhled na jednom z prvním míst a z žen s nadváhou si rády utahují - asi aby si zvedly vlastní sebevědomí. Knihu jsem odložila a už jsem se k ní nevrátila, tak mě to znechutilo.

Čas utíká a my ho nechytíme. Předešlý měsíc lítala vzduchem numera, čítající dvacet deka, pět lžic, tři bílky a taky slovní spojení jako hladká mouka, práškový cukr. Pozadu nezůstala ani magická zaklínadla, mající podobu příkazů a doporučení: míchej pilně, až je poleva lesklá, pečte pomalu v předehřáté troubě dozlatova a podobně.

Ale umřít nechtěla. Ne kvůli dceři. Snad jen, kdyby se její naděje zcela rozplynula. Jenže, jak na ní bude Anežka vzpomínat, až vyroste? Na matku, která vše vzdala, nechala ji tátovi a skočila z mostu? Nebo na úžasnou, skvělou matku, která se nikdy nevzdala a bojovala ze všech sil, aby mohla být s vlastním dítětem? Ano, mohlo se klidně stát, že by ji už neměla nikdy spatřit. Ale pořád existovala naděje, že to všechno jednou pochopí a přijde za ní.

Irena se rozhodla, že už musí něco udělat. Stále doufala, že by mohla najít pochopení u vlastních rodičů. Šla za nimi pár týdnů poté, co ji ze žárlivosti zkopal natolik, že potratila své druhé dítě. Dlouhou dobu se z toho hrůzného zážitku zotavovala a bylo pro ni nemyslitelné, byť jen na chvíli, mezi lidi. Jen nákup pro ni byl výkonem hodným vrcholového sportovce, tak moc byla fyzicky, ale hlavně psychicky vyčerpána. Ani doktor nepoznal pravou příčinu potratu. A Richard, ten se předvedl jako vždy. Plakal, vyprávěl dojemný příběh o tom, kterak jeho milovaná žena spadla tak ošklivě ze schodů, po celou dobu ji teatrálně držel za ruku a předváděl takové citové divadlo, že mu lékař chápavě naslouchajíc nabízel tabletky na uklidnění. Jak se cítí ona, to nikoho nezajímalo.

Asi jen málokdo z nás se tomu někdy v dětství vyhnul, a to ať už žil v režimu demokratickém či nikoliv. Ať už v režimu, který člověku boha vnucoval, který tohoto neuznával, nebo který toto nechal zcela na vůli každého z nás.

Docela dlouhou dobu se mu dařilo v Ireně vzbuzovat výčitky svědomí. On se přece tolik snažil, to ona byla nevděčná a zkažená. To ona si nevážila ničeho, co pro ni dělal. Nesla zodpovědnost za každou jejich hádku a nakonec byla vždy důvodem fyzického trestu. Kdyby ho přece neprovokovala, nic z toho by se nestalo! On měl plné právo ji bít, protože si to zasloužila. Ano, k takovým strašným názorům se s jeho pomocí opravdu dopracovala! Skutečně věřila tomu, že ona je ten vyvrhel a nevděčný spratek, který má doma ten největší poklad světa a plive mu do tváře, zatímco on se tolik snaží o spořádaný domov.