Při nalistování předních stránek slovníku a vyhledání slova eutanázie zjišťujeme skutečný, pro nezasvěcené možná i děsivý význam tohoto řeckého slova: usmrcení na žádost, nebo asistovaná sebevražda… Avšak vždy myšleno v dobrém slova smyslu. V naší zemi není tato forma „léčení“ legální. Názor české společnosti na její legalizaci je na první pohled jasný. Veřejnost říká jasné NE! Proč tomu tak je?

Oceán byl po několika dnech konečně klidný. Plachetnice Šťastná míle, naložená kořením, se líně pohupovala na vlnách. Mužstvo pospávalo na palubě. Vtom hlídka v koši zaburácela: „Muž přes palubu!“ Muži jako jeden v mžiku stáli na nohou a hleděli tam, kam ukazoval mladíček v koši. A opravdu, na vlnách se tak tak držel ubohý člun. Na dně ležela postava přikrytá pláštěm. Nehýbala se a neodpovídala na jejich volání. Spustili se dolů a za chvíli již spočinula na palubě. Když odhrnuli plášť, spatřili překrásnou dívčí tvář.

Ve chvílích, kdy suché listy začnou zemi zdobit, kdy hvězdy tančí oblohou, či Slunce zhoupne se ke klidné hladině jezera, aby okusilo jemné pohlazení rudozlaté koupele… Ve chvílích, kdy dny se snaží noci dobýt, kdy Měsíc daruje Slunci stříbřitý závoj a v objetí krouží nebeskými zahradami... Stojí tu, sledují krásu času, nikam nespěchají…

Pomalu se probouzím. Do očí mě uhodí ostré světlo; zase nechal vytažené žaluzie. Dobře ví, jak to nesnáším. Dělá mi to naschvál, říkám si. Pomalu se posadím a chci si vytřít ospalky z očí. Nemůžu ale ohnout paže. Bolí to. Brzy pochopím proč. Modřiny se mi táhnou skoro po celé délce předloktí. Za chvíli už to fakt nebudu mít kam vrazit. Ale Erik je na tom asi ještě hůř. Nechci na to myslet. Alespoň chvíli.

Má ramena laskají svými hřejivými doteky milosrdné paprsky světla, však pohled dolů zří jen tmu. Slunce splétá již záchrannou síť z vlasů svých, však kdo ví, zda tíhu mého zmatku udrží. Každý poryv větru jako by se křehkou rovnováhu snažil na střepiny roztříštit. Rovnováhu, jež je lží nad srázem výčitek klenutou.

Etela seděla ve stínu opřená o kmen stromu. Vítr jí foukal do tváře a pročesával jí vlasy. K nohám jí padalo suché listí. Občas zaslechla i nějaké kroky na cestě. Tohle vnímat mohla, ale víc ne. Mohla cítit, hmatat, slyšet, chutnat, ale ne vidět. Tenkrát, když o svůj zrak přišla, jí bylo sedm let. Hádky rodičů vrcholily v šílenství již třetí den. Rozbíjely se vázy i talíře, hlasy sílily a Etela nic nechápala, byla z toho zmatená.

Skleslost. Jak se jí zbavit? Byl by vůbec schopen vybočit ze stereotypu? Ptát se na nemožné… jaká pošetilost! I kdyby chtěl…

„Jsi slaboch!“, ale to už nebyly jen jeho myšlenky, to i jeho drahá polovička se přidala k veřejnému linčování jeho charakteru. Ponížení. Ale ne její. Byla schopna opěvovat cizí, ale pro vlastní truchlit nebo si jej vůbec nepřipouštět? Možná, že je trochu slaboch, ale ne pitomec!

Svoboda je jednoduše slovo mnoha významů nebo spíše slovo různých výkladů. Svobodně si volíme i naše posudky druhých a předsudky vůči nim. Vybíráme si priority. Demokracie, jak říkal Václav Havel, je pro toho, kdo to s ní myslí vážně nesmírně svazující. A dle mého názoru tomu tak opravdu je. V některých situacích, ve kterých dostaneme svobodu, podléháme vlastní exhibici moci a sobeckým snům.

Bylo léto roku 1964. V malém městečku Cérilly na jihu Francie panovalo horko. Ulice se zahalily neprostupným pláštěm prachu a vše se zdálo být ulepené. Stejně jako mnoho jiných, i Adeline se snažila uniknout rozpáleným zdem svého domova. Procházela se parkem pod zelenou klenbou statných javorů. Cítila vánek, který neměl sílu proniknout prašnou clonou ulic.