Historek o vánočním pečení se určitě v každé rodině najde dost a dost. Ale mně se jich jen první polovinu prosince podařilo shromáždit tolik, že vám je musím napsat. Předvánoční shon už je za námi, tak už se můžeme vzpomínkami na všechny ty drobné kolize jen bavit :-)

Již od mého útlého dětství jsme byli majiteli různých menších i větších zvířátek. Od rybiček, želv, křečků, andulek až po kočky. Zvířátka jsou prostě milá a příjemná stvoření, která zaplňují všední život člověka a starají se o výjimečné radosti i starosti. Domnívám se, že se společně s dalšími majiteli zvířátek shodneme na tom, že nejzajímavější částí chovatelského života, jsou zážitky s jídlem. Sama jsem došla k názoru, že jakmile jde o kus žvance, vynalézavost našich miláčků nezná mezí.

Sněhové vločky se sypaly z hustých bělavých mraků a zlehka se snášely na zem. Jen malý kousek nebe zůstal čistý a jako zázrakem právě z tohoto místa vykukoval měsíc. Jeho světlo dopadalo na louku za sídlištěm. Jiskřičky z perleti se blýskaly v čerstvě napadaném sněhu a vyvolávaly v člověku pocit, že právě teď, v tuto chvíli, může plnými hrstmi nabírat své štěstí.  Tento pouhý okamžik byl tím nepopsatelným zážitkem, který člověk pocítí jen málokdy, a možná pouze jedinkrát za celý život.

Již dříve jsem vám tu představil v článku s názvem „Náplast na bolístku jménem krize“ moji kamarádku Jane. Pro ty, kterým již paměť tak daleko nesahá, bych jen ve stručnosti připomněl, že se jedná o v současnosti jednačtyřicetiletou státní příslušnici Zimbabwe, pobývající v jihoafrickém East Londonu a mající na krku jedno své a tři po sestře „zděděné“ děti a žijící donedávna podle svých slov v podstatě spokojeně v podmínkách, v jakých by nejeden z našinců vzal kus špagátu a odebral se s ním k nejbližšímu stromu za účelem konečného řešení neúnosných poměrů.

Je to už několik let, co mě uchvátila a zatím nepustila vášeň pro volejbal.  Pamatuji si, že jsem mu podlehla někdy v osmé třídě. Na základní škole jsme hráli volejbal po škole. Za hodinu a půl jsme si parádně zahráli a hlavně se skvěle odreagovali od každodenních povinností.

Milý Deníčku, je mi líto každého roku, co jsem prožila. Mám totiž pocit, že jsem nikdy nevyšla z toho srabu, do kterého mě porodila má matka. Nezazlívám jí to. Za spoustu věcí člověk nemůže a neovlivní je. A ty, které mohla ovlivnit v můj prospěch a neudělala to, jsou jí odpuštěny. Je to jenom člověk s minulostí a povahou, která z nás dělá to, co jsme. Stejně jako z mého otce a ze všech, co mi v životě ublížili.

Je to už devět let, co měl můj manžel (tehdy ještě přítel) havárku. Vracel se tenkrát autem kolem půlnoci z našeho rande, usnul za volantem a na cestě srazil muže (naneštěstí ten dotyčný nešel po chodníku a měl vypito – možná by jinak stačil zareagovat). Auto, doklady, zkouška na alkohol, to všechno měl manžel v pořádku, nejvíce jsme se báli, co bude s tím zraněným. Nechci tu řešit Dostojevského dilema o vině, zločinu a trestu, jistě by to byl námět na horror, chtěla bych se s vámi podělit o své zkušenosti s prací naší dopravní policie.

Jsem duše citlivá a romantická. Podobně asi jako leckterá druhá žena očekávám od své drahé polovičky tu a tam nějakou pozornost, třeba kytku nebo nějakou cetku. Na druhou stranu ovšem vím, že manžel má naprosto rozdílný vkus, co se týče cetek, a že řezané kytky nevydrží v australském létě ve váze ani dva dny. Takže když na to přijde, odmítám květiny a žádám zcela praktické věci – metrák kvalitní zeminy, náklaďák mulčovací kůry nebo kilometr pletiva proti divoké zvěři.

Při nalistování předních stránek slovníku a vyhledání slova eutanázie zjišťujeme skutečný, pro nezasvěcené možná i děsivý význam tohoto řeckého slova: usmrcení na žádost, nebo asistovaná sebevražda… Avšak vždy myšleno v dobrém slova smyslu. V naší zemi není tato forma „léčení“ legální. Názor české společnosti na její legalizaci je na první pohled jasný. Veřejnost říká jasné NE! Proč tomu tak je?