Již dříve jsem vám tu představil v článku s názvem „Náplast na bolístku jménem krize“ moji kamarádku Jane. Pro ty, kterým již paměť tak daleko nesahá, bych jen ve stručnosti připomněl, že se jedná o v současnosti jednačtyřicetiletou státní příslušnici Zimbabwe, pobývající v jihoafrickém East Londonu a mající na krku jedno své a tři po sestře „zděděné“ děti a žijící donedávna podle svých slov v podstatě spokojeně v podmínkách, v jakých by nejeden z našinců vzal kus špagátu a odebral se s ním k nejbližšímu stromu za účelem konečného řešení neúnosných poměrů.

Je to už několik let, co mě uchvátila a zatím nepustila vášeň pro volejbal.  Pamatuji si, že jsem mu podlehla někdy v osmé třídě. Na základní škole jsme hráli volejbal po škole. Za hodinu a půl jsme si parádně zahráli a hlavně se skvěle odreagovali od každodenních povinností.

Milý Deníčku, je mi líto každého roku, co jsem prožila. Mám totiž pocit, že jsem nikdy nevyšla z toho srabu, do kterého mě porodila má matka. Nezazlívám jí to. Za spoustu věcí člověk nemůže a neovlivní je. A ty, které mohla ovlivnit v můj prospěch a neudělala to, jsou jí odpuštěny. Je to jenom člověk s minulostí a povahou, která z nás dělá to, co jsme. Stejně jako z mého otce a ze všech, co mi v životě ublížili.

Je to už devět let, co měl můj manžel (tehdy ještě přítel) havárku. Vracel se tenkrát autem kolem půlnoci z našeho rande, usnul za volantem a na cestě srazil muže (naneštěstí ten dotyčný nešel po chodníku a měl vypito – možná by jinak stačil zareagovat). Auto, doklady, zkouška na alkohol, to všechno měl manžel v pořádku, nejvíce jsme se báli, co bude s tím zraněným. Nechci tu řešit Dostojevského dilema o vině, zločinu a trestu, jistě by to byl námět na horror, chtěla bych se s vámi podělit o své zkušenosti s prací naší dopravní policie.

Jsem duše citlivá a romantická. Podobně asi jako leckterá druhá žena očekávám od své drahé polovičky tu a tam nějakou pozornost, třeba kytku nebo nějakou cetku. Na druhou stranu ovšem vím, že manžel má naprosto rozdílný vkus, co se týče cetek, a že řezané kytky nevydrží v australském létě ve váze ani dva dny. Takže když na to přijde, odmítám květiny a žádám zcela praktické věci – metrák kvalitní zeminy, náklaďák mulčovací kůry nebo kilometr pletiva proti divoké zvěři.

Při nalistování předních stránek slovníku a vyhledání slova eutanázie zjišťujeme skutečný, pro nezasvěcené možná i děsivý význam tohoto řeckého slova: usmrcení na žádost, nebo asistovaná sebevražda… Avšak vždy myšleno v dobrém slova smyslu. V naší zemi není tato forma „léčení“ legální. Názor české společnosti na její legalizaci je na první pohled jasný. Veřejnost říká jasné NE! Proč tomu tak je?

Oceán byl po několika dnech konečně klidný. Plachetnice Šťastná míle, naložená kořením, se líně pohupovala na vlnách. Mužstvo pospávalo na palubě. Vtom hlídka v koši zaburácela: „Muž přes palubu!“ Muži jako jeden v mžiku stáli na nohou a hleděli tam, kam ukazoval mladíček v koši. A opravdu, na vlnách se tak tak držel ubohý člun. Na dně ležela postava přikrytá pláštěm. Nehýbala se a neodpovídala na jejich volání. Spustili se dolů a za chvíli již spočinula na palubě. Když odhrnuli plášť, spatřili překrásnou dívčí tvář.

Ve chvílích, kdy suché listy začnou zemi zdobit, kdy hvězdy tančí oblohou, či Slunce zhoupne se ke klidné hladině jezera, aby okusilo jemné pohlazení rudozlaté koupele… Ve chvílích, kdy dny se snaží noci dobýt, kdy Měsíc daruje Slunci stříbřitý závoj a v objetí krouží nebeskými zahradami... Stojí tu, sledují krásu času, nikam nespěchají…

Pomalu se probouzím. Do očí mě uhodí ostré světlo; zase nechal vytažené žaluzie. Dobře ví, jak to nesnáším. Dělá mi to naschvál, říkám si. Pomalu se posadím a chci si vytřít ospalky z očí. Nemůžu ale ohnout paže. Bolí to. Brzy pochopím proč. Modřiny se mi táhnou skoro po celé délce předloktí. Za chvíli už to fakt nebudu mít kam vrazit. Ale Erik je na tom asi ještě hůř. Nechci na to myslet. Alespoň chvíli.