„Odmítla jsem jít na tripple testy a moje gynekoložka se s tím nějak nehodlá smířit“, svěřila se mi těhotná kamarádka. Opět mi připomněla mé dvě těhotenství a celý ten „kolotoč“ kolem genetických testů a dohadování o povinném, nepovinném, o svědomí, nesvědomí atd. V tomto případě kamarádka ustála tlak gynekoložky a tripple testy opravdu nepodstoupila. Stálo ji to sice kus papíru a čas, kdy své rozhodnutí stvrdila písemně. Ale tím to naštěstí pro lékařku skončilo.

Strach nás neoddělitelně provází na každém kroku a bez něj si náš život vlastně vůbec nelze představit. Jak potvrzují sociologové, bojí se někdy v životě každý z nás, děti pak především. Nejčastěji nás strach postihuje ve věku od dvou do devíti let, tedy ve věku, kdy už leccos kolem sebe vidíme, ale mnohé z toho dosud plně nechápeme. Dětská fantazie nám neumožňuje udělat si v tomto věku reálný obrázek o světě a důsledkem toho je strach, tu více a tu méně opodstatněný.

Sníh už dávno zmizel, jaro a příroda kolem nás je v rozpuku a v rozkvětu. Přesto máte jako já pocit, že se vám energie nedostává? Cítíte se pořád vyčerpaní a unavení a čekáte, kdy se i na vás projeví jarní efekt přívalu energie a pozitivismu? Nedá se nic dělat, musíme si k energii ještě trochu dopomoci sami. Mám pro vás pár tipů, jak na to.

„Báro, prosím tě, co mám dělat? Mlíko se mi nedělá, Kuba řve hlady a já nevím, co dělat!“, volá mi z porodnice ubrečená kamarádka. Bylo těžké ji utěšit jen tak po telefonu. Sehnala jsem jí kontakt na laktační poradkyni v místě bydliště a doufala, že si spolu nějak poradí. Bohužel neporadily. I když bohužel… proč vlastně bohužel? Kubík vyrůstal na Nutrilonu. Je z něj šikovný, zdravý kluk a rodičům dělá samou (dobrá, většinou samou) radost.

„Bývám tolik sám. Nic se mi nedaří podle představ. Dneska mi poprvé řekla, že mě má ráda, ale mně to je vlastně jedno. Není mi dobře a cítím, že z toho není cesty ven. Kamarádi mě s sebou chtěli vzít na víkend  pod stan, ale nejel jsem. Nejlépe se cítím bez přítomnosti lidí. Jen já sám vím, jak mi je, nikdo mě nemůže pochopit, natož mi pomoci.“

Občas se stává, že na něco zapomeneme… Nevíme, kam jsme položili klíče, nebo zapomeneme na důležité výročí, schůzku,… Chystali jsme se pro něco dojít do vedlejší místnosti a v polovině cesty již netušíme, co jsme vlastně chtěli. Takové situace jistě poznal každý. Ve většině případů o nic nejde. Mnoho z nás je hodně zaměstnáno, takže při soustředění se na několik různých činností najednou se může stát, že nám něco unikne.

Prokázali to mnohokrát nejenom vědci, ale i naše zkušenosti. Když sníme, cítíme se příjemněji. Když o hezkých věcech před spaním, obvykle se nám pak spí klidněji. Kdy nám i našim blízkým ale naopak snění může ublížit?

Výbornou knihu našeho předního psychoterapeuta a průkopníka kognitivně-behaviorální terapie Jána Praška  Stop traumatickým vzpomínkám ocení nejen lidé, kteří se vyrovnávají s posttraumatickou stresovou poruchou, ale najdou v ní rady i lidé, kterým dělá problémy zvládat svůj hněv, a pokud se Vám hodí návody, jak konkrétně relaxovat, také si z ní můžete odnést cenné poznatky.  V dnešní ukázce se zaměříme na konkrétní rady a cvičení, které Vám pomohou zvládat svůj hněv.

Asi to budete znát všichni, a to ať již jste věku jinošského či více či méně pokročilejšího. Na krajinu vůkol se snese černočerná tma a člověk se, jak velí tradice a dobrý mrav (nevelí-li jinak zaměstnavatel, jiné povinnosti či naopak dobrovolné aktivity), odebere na lože, v ideálním případě své vlastní.

Lidé jsou, jak známo různí. Každý z nás je alespoň trochu odlišný od ostatních, a to v každém směru, osobní odvahu či její pravý opak nevyjímaje.