„Ahojky, tak konečně vyšla další akce Táta v akci na datum, kdy máš volno. Můžu vás přihlásit?“, volám nadšeně manželovi do práce. „Hmm, a co bude tentokrát na programu?“, nezní odpověď ve stejně nadšeném tónu. Přesto to nevzdávám a přidávám podrobnosti: „Budete pro maminky vyrábět poličku.“ „Tak jo, přihlaš nás.“, zní konečný verdikt. Okamžitě tedy posílám mailem přihlášku. Aby si to do návratu domů můj drahý choť nerozmyslel.

„Psala Helena z Mnichova.“, oznamuji vcelku neutrálním tónem manželovi. Vědoma si jeho „vřelého“ vztahu k mé Brieffreundin z Německa. „Nechce letos v létě bydlet u nás, takže jí mám sehnat nějaké ubytování v Praze. Nevíš o něčem?“, rozvádím dál podrobnosti z mailu od kamarádky. „Co já vím, tak kluci od nás, když chtějí ubytovat rodinu, tak zadávají do Googlu hotel Praha a vyjede jim docela dost nabídek“, pohotově odpovídá můj drahý choť.

Ráno jsem vstával už ve čtvrt na osm, přesto však zřejmě jako poslední ze všech. Podokapní pták domácí vstal zřejmě už se slepicemi či spíše se sousedním kohoutem, soused si nesl odkudsi noviny, v domě kašlala pokojská a Christa nesla kamsi celý stolek s nachystanou snídaní. Pořád jsem ale vstal včas; daleko horší by bylo vstávat podle erárního elektrického budíku, který blikajícími číslicemi signalizoval, že někdy během noci opět vypadl proud a vynuloval ho.

Děti konečně usnuly. Dnes jim to trvalo opravdu dlouho! To je ten jejich radar na to, když potřebuji zvládnout více práce než jindy. Vedle počítače na mě křičí seznam na celé A4, který dnes večer musím alespoň z části zvládnout odfajfkovat značkou HOTOVO. A do konce toho dnešního večera zbývají vážně už jen desítky minut. Jako první stojí na seznamu cestovní pojištění online. Červeně a ještě třikrát podtrženo.

Tak mi nastal poslední zdejší celý den. Tedy nepočítám-li skoro celý zítřek, který sice ještě strávím v Jižní Africe, ale už vesměs v Johannesburgu a v luftu. Den zasvěcený hlavně internetu a zběsilé snaze utratit zbývající hotovost v hodnotě řádově tří tisíc korun. Což se sice nezdá, ale je vcelku problém, má-li tedy člověk v úmyslu utrácet smysluplně a ne rozhazovat mamon za ptákoviny.

Nabyl jsem vtíravého pocitu, že má Kimberley dvě turistické atrakce: Velkou díru po diamantovém dole a učitele z Republic of Czech. První, o čem se totiž paní domu zmínila novému hostu, jsem byl já, tedy ten člověk ze země, o níž nikdy neslyšel, co se tu momentálně přiučuje ke svým pěti jazykům ještě afrikánštinu. Kdyby paní domácí věděla, že jsem o Jižní Africe napsal knížku, snad by mi tu nechala nakonec i pověsit pamětní desku…

Když už tu nebyla nedělní chvilka poezie, dopřál jsem si aspoň tu pondělní ranní. Při mé kouřové snídani na dvorku vyběhla ven telefonující paní domácí jen v župánku, netuše, že se vyhrabu z postele už před půl desátou. A byla jedna báseň; kdybych byl o deset let starší, možná bych si hned dal říct, pokud bych si ještě dal říct. Vidět sice nebylo nic, nepočítám-li hlavu a konce okončetin, ale po skoro dvou týdnech ve slušné Africe, kde jsem viděl pár ňader v televizi jen v pozdně noční reklamě na tapety do mobilu, to bylo hnedle tvrdé porno. Inu, i Jižní Afrika má svou stinnou stránku…

Na nočním stolku zvoní telefon. Nechce se mi ho zvednout, zvláště když vidím, že volá „jen“ kamarádka. Ale mám přímo báječnou náladu, tak se rozhodnu spáchat dobrý skutek a stisknu zelené tlačítko pro příjem hovor. „Anoooo.“, ozvu se. Nerada se představuji jménem. Navíc dotyčná na druhém konci „drátu“ přeci ví, komu volá. „Ahoj, volám ti, jestli bys dnes neměla chuť někam vyrazit. Samozřejmě i s dětmi.“ „No, ani ne. Nejsem totiž doma.“, zní moje značně neochotná odpověď. Nevzpomene si na mě několik dnů a proč zrovna dnes?