Cestování

Cestování s handicapem – rozhovor

Možná jste v poslední době shlédli DVD s názvem Nový Zéland země protinožců nebo se vám dostala do rukou stejnojmenná kniha, popřípadě její druhý díl – Nový Zéland návrat k protinožcům, věřím, že vás dobrodružství Jirky, patnáctiletého kluka, který je kvůli svalové dystrofii už pět let upoután na invalidní vozík, zaujalo stejně jako mě. Je to první český vozíčkář, který procestoval tuto zemi a mohl se pokochat krásou která většině z nás byla zatím utajena.

 

Nevypravil se tam samozřejmě sám, to už by na patnáctiletého hocha bylo skutečně velké sousto, doprovodem mu byl kamarád Štefan Kuna, spoluautor DVD a Jirkův  otec Jiří Mára, autor obou knih a DVD. On sám jako student angličtiny žil tři měsíce v novozélandské rodině a tato země mu natolik učarovala, že tento jeho pobyt byl popudem pro vznik první knížky. Důvodem proč na svou druhou cestu tam vzal svého syna Jirku, bylo to, že chtěli dokázat, že postižení není důvod ke složiení rukou do klína, ale že je možné s handicapem procestovat i nejvzdálenější zemi světa. A protože Nový Zéland je země zajímavá a obzvláště pokud vám o ní vypráví někdo, kdo ji miluje, nemohla jsem jinak, než se na pár věcí zeptat přímo pana Jiřího.

 

Jako student žijící přímo v novozélandské rodině jste jistě dobře poznal životní styl Novozélanďanů jak se liší od našeho?

 

Novozélanďané se životem baví. Velmi často se navštěvují a hodně času tráví společně se svými příbuznými. Drží při sobě a zcela určitě tady platí, že rodina je základem života. Jsou až neskutečně přátelští. V několika rodinách nám řekli, že jejich dům je i naším domem.

 

Jako otec vozíčkáře jste jistě zaznamenal i rozdíly v přístupu k takto handicapovaným lidem. Jak jsme na tom v porovnání s Novým Zélandem?

 

Já nemůžu říct, že bychom se v Česku setkávali se zásadními problémy. Občas se nám stane, že nám někdo hloupě závidí, že jsme byli na Novém Zélandu. Spíš nám ale lidé drží pěsti. Když potřebujeme na nějakém výletě pomoci překonat nějakou překážku, vždy se najde někdo, kdo nám pomůže. Myslím, že v tomto udělala naše společnost velký pokrok a vozíčkáře přijímá jako běžnou součást života. Lidé na vozíčku se nemusí schovávat doma. Na Novém Zélandu je to v tomto směru podobné.

 

 

Kdy vás vlastně poprvé napadlo vzít s sebou Jirku na tak dalekou cestu?

 

Bylo to takové logické vyústění mých aktivit. Když jsem napsal první knihu o Novém Zélandu a začal se intenzivně věnovat této zemi, Jirka se ke mně přidal. Se zájmem se díval na všechny fotografie, které jsem přivezl. Nový Zéland uchvátí každého a Jirka má cestovatelského ducha. Chtěl vidět, kde moje kniha vznikla a pro mě bylo obrovskou motivací mu tuto krásnou zemi ukázat.

 

Neměl jste obavu z toho jak to všechno zvládne a z možných překážek a komplikací?

 

Ani na chvilku jsem nepochyboval, že to Jirka zvládne. Říkám o něm, že je reklamou na spokojenost. Měly by si ho najímat cestovní kanceláře jako spokojeného klienta. Cestováním je nadšený. Přestože to někdy nemá jednoduché, překoná každou překážku a navíc s úsměvem.

 

Vyskytly se cestou nějaké komplikace? Museli jste s něčím „bojovat“?

 

Neměli jsme žádné zásadní problémy. Opravdu jsme si celý pobyt užívali. Jednou jedinkrát jsme měli problém s půjčeným autem. Ale píchli jsme dvě stě metrů od opravny. To myslím dokumentuje štěstí, které nás na celé cestě provázelo.

 

 

Jaká byla samotná cesta tam a jak ji Jirka snášel?

 

Cesta letadlem trvá více než jeden den čistého letového času. Jirka ji zvládl lépe než my, protože je zvyklý celý den sedět. To co nám připadalo dlouhé, bylo pro něj normální. Přesun na Nový Zéland nám ulehčila dvoudenní zastávka v Taipei. Příjemné zpestření i odpočinek v polovině cesty.

 

A co místní kuchyně? Užívali jste si ji nebo jste vzpomínali na tradiční české lahůdky?

 

Na naší cestě jsme se stravovali nejlevnějším možným způsobem. Vařili jsme konzervy nebo nakupovali v levných občerstveních ryby a hranolky. Novozélanďané obecně nejsou příliš dobrými kuchaři. Často pořádají párty, takže neustále grilují. Z tohoto pohledu to určitě nebyl kulinářský výlet.

 

I po návratu se ve vašem jídelníčku objevují novozélandské speciality, nebo jsou výhradně součástí cestování?

 

Občas si při grilování nakrájíme na maso ovoce kiwi, stejně jak jsme to viděli v naší spřátelené rodině. Někdy si také uděláme rýžový salát. Recept na něj najdete v mé první knize. Několik mých čtenářů recept vyzkoušelo a byli spokojení.

 

 

A na co vzpomínáte nejvíc? Jsou to lidé, příroda nebo vám učarovalo něco úplně jiného?

 

Jirka nejvíc vzpomíná na lázeňské městečko Rotorua s gejzíry a vařícím blátem. Ale také na pestrou různorodou přírodu – vodopády, ledovce, fjordy, i v létě zasněžené hory a zvířata ve volné přírodě. Pro mě jsou nejkrásnější vzpomínkou synovy zářící a spokojené oči.

 

Je nějaké místo, které by jste doporučili k návštěvě každému z českých občanů, kteří na Nový Zéland zavítají?

 

To se takto nedá říct. Nový Zéland je úžasný svou pestrostí. Pro mě je nádherný pocit, že někteří mí čtenáři jedou podle mé knížky jako průvodce a mailují mi své zkušenosti přímo ze Zélandu. To mě moc těší.

 

Měli jste to štěstí a viděli jste vzácné druhy rostlin a zvířat na vlastní oči ve volné přírodě?

 

Viděli jsme ve volné přírodě papoušky, lachtany, tučňáky, albatrose královského nebo třeba velryby. Z rostlin pak stromové kapradiny, krásné kvetoucí stromy pohutukawa nebo prastaré stromy kauri.

 

 

S vozíčkem se asi nedá cestovat jinak než po lidmi upravených stezkách a cestách, mohl se tedy Jirka pokochat i místy kam tyto trasy nevedou?

 

S vozíkem se dá cestovat naprosto všude, když máte dost odhodlání. V tomto směru mi hodně pomohl kamarád Štefan, který s námi byl. Prostě jsme vzali vozík každý na jedné straně a dostali se prakticky kamkoliv. No a když to vůbec nešlo, tak jsem vzal Jirku na záda.

 

Jaký je váš největší společný zážitek z cesty?

 

Neumím a nechci pojmenovat jedno místo nebo jeden zážitek. Nebyla by to pravda a vůči všem ostatním místům a zážitkům by to nebylo fér. Naše cesta byla fantastická právě proto, že jsme během deseti tisíc ujetých kilometrů poznali neuvěřitelné množství krásných míst.

 

 

Plánujete návrat na Nový Zéland nebo jste odhodláni poznat zase nějakou jinou zemi?

 

Myslím, že jsme Nový Zéland poznali dokonale. Velmi rád bych se tam ještě někdy podíval. Naše zážitky jsou ale teď tak čerstvé a živé, že nemáme potřebu jet na stejná místa. Také proto jsme v lednu odcestovali na úplně opačný konec zeměkoule. Strávili jsme pět týdnů v Jižní Americe.

 

Můžeme se v tom případě těšit, že se s námi zas podělíte o zážitky prostřednictvím knih nebo DVD?

 

Obě mé knihy i dvě DVD o Severním a Jižním ostrově jsou úspěšné. Jsem tím jednak velmi překvapený, protože jsem s takovým úspěchem nepočítal, ale také je to zavazující pro budoucnost. Náš životní příběh oslovil mnoho lidí, kteří nám drží pěsti. Zakoupením knih a DVD nás podporují a věří, že jim z další cesty zase přivezeme optimismus a naději, že se i tak závažný zdravotní hendikep dá překonat. Moc si vážíme této podpory a věříme, že i dalšími produkty nezklameme. Děkujeme všem za důvěru i pomoc. Na naší cestě po Jižní Americe jsme pořídili přes pět tisíc fotografií a deset hodin videozáběrů. Pečlivě jsme si poznamenávali všechny zajímavé situace, aby žádná z nich nebyla zapomenuta. Chystám svou třetí knihu i třetí dokumentární film. Velmi rád bych obojí stihl ještě v letošním roce. Slibuji, že udělám maximum, aby se to podařilo….

 

 

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho štěstí při vašich dalších cestách, hlavně při té nejzásadnější – při cestě životem.

 

Pokud se chcete dozvědět novinky a podrobnosti navštivte www.jirkamara.cz tam si zároveň můžete objednat i zmiňované knížky a DVD.

Previous ArticleNext Article