Rozhovory

Americký vězeň

Určitě i vy budete respektovat, že tento člověk nechce zveřejnit své jméno. Stačí si jen přečíst jeho následující zpověď. Jistě, udělal chyby, ale ceňme si toho, že o svém příběhu je ochoten hovořit, samozřejmě pod podmínkou, že zůstane v anonymitě. Naši republiku opustil těsně po srpnové okupaci v roce 1968 a rozhodl se dobýt Ameriku.


{snippet ad1}Jaké bylo vaše dětství?
Na dětství vzpomínám moc rád, vyrůstal jsem na předměstí, tam, kde později vyrostlo velké sídliště. To byl tehdy ideální terén pro klukovské hry. Měl jsem spoustu kamarádů, vyřádili jsme se. Ale to bylo dětství, jakmile jsme se přehoupli do kategorie dospívajících, naše cesty se rozdělily. Moc mne mrzelo, že i když jsem se učil určitě dobře, nemohl jsem pokračovat na střední škole, v rodině nás bylo víc dětí a rodiče by finanční zátěž těžko unesli. Tehdy jsem poprvé pocítil touhu být bohatý, mít tolik peněz, abych mohl dělat, co chci já sám.

Vyučil jsem se zedníkem. Ale uměl jsem sáhnout na jakoukoliv práci, fušoval jsem jako instalatér, pokrývač, obkladač, elektrikář, jednou jsem si troufl i na plynoinstalaci. Vím, byl to  risk, ale dobře placený. Sice to všechno byla dobrá zkušenost, ale co naplat, když všichni moji nejlepší kamarádi studovali na střední škole. Oni to vnímali tak, že naše vztahy zůstávaly stejné, ale já sám jsem to vnitřně pociťoval jako určitou újmu. Proč oni mohou studovat a já ne? Připadal jsem si méněcenný. Proto jsem se snažil vydělat peníze, tedy ne pár korun, myslím hodně peněz. A dařilo se mi to.

Jak se tehdy, v dobách socialismu, daly vydělat takzvaně velké peníze?
Sháněla jste někdy v té době zedníka? Instalatéra? Byli jsme úzkoprofilové zboží, v tomto případě hodně úzkoprofilové profese. Už  v době učení jsem dělal na dobře placených fuškách a pak jsem se ko-neč-ně dostal na stavební průmyslovku. Učení bylo brnkačka, nijak mě nezatěžovalo ani mi neubíralo čas na osobní aktivity, při vyučování jsem třeba opisoval noty, samozřejmě za peníze. Prostě jel jsem na kšeft.

Ale měl jsem také hodně soukromých koníčků, hrál jsem na basu, na pozoun, na housle, na saxofon a na kytaru, jezdil jsem na motorce, koupil jsem si na tu dobu fakt pořádné auto. Potápěl jsem se, ale samozřejmě to nebylo tak jednoduché jako dnes, potápěčský přístroj jsem si vyrobil sám doslova na koleně, protože tehdy se nedalo nic sehnat. Ale byl jsem frajer!

Co jste dělal po střední škole?
Dostal jsem se na techniku, ale vysokoškolská studia jsem už nedokončil, využil jsem příležitosti a se svou nynější manželkou jsme odjeli do Rakouska. Tam se mi hodilo, že umím pracovat fyzicky, pracoval jsem jako zedník a elektrikář, jednak legálně, a hlavně načerno, no a po večerech jsem hrál v jednom vídeňském šramlu. A pak jsme odjeli do Ameriky.

Jaké byly začátky za velkou louží?
Největší problém byl, že jsem neuměl anglicky. A do toho jsem se musel pořádně opřít! Pracoval jsem zase jako zedník a tesař a jazyk jsem se učil při práci, psal jsem si slovíčka třeba na pytle od cementu. A ono to docela šlo, rychle jsem pokračoval. Na co mi ale byla jen samotná angličtina? Brzy jsem zjistil, že obyčejnou prací člověk nezbohatne ani v Americe. A já jsem chtěl být bohatý! Hodně bohatý.

Chtělo to nějaký nápad, vymyslet něco originálního. Zkusil jsem založit firmu na jeden docela speciální obor a ukázalo se, že je to trefa do poptávky! Uchytil jsem se. Podnik se dobře rozvíjel a získával jsem čím dál více zakázek. Mohl jsem zaměstnávat i další české emigranty, přijel kamarád, všichni jsme dřeli.

Konečně jsem měl plno peněz, jak jsem si přál. Koupil jsem si letadlo, koně, měl jsem i pár lodí. Sotva se mi začalo dařit, nastaly problémy s odbory. A bohužel i s mafií, úspěch totiž přitahuje tyhle instituce jako supy. Nakonec mě vyštvali, usadil jsem se v jiné části Ameriky.

Vraťme se ale k tomu, jak jste se vlastně dostal do vězení?

Není pro mne zrovna lehké o tom hovořit. Ale pokud  neprozradíte mé jméno, budiž. Snad se z toho poučí nějaký další naivní blbec, jako jsem byl já. Bylo příjemné a lákavé vydělávat opravdu hodně peněz, ale chtěl jsem stále víc. Chytil jsem se do sítě, prostě klasika. Jak bych to řekl tak nějak diplomaticky, no….  jezdil jsem hodně na pobřeží Jižní Ameriky. A tam jsou v každé zemi skupiny různých fanatiků a já jsem vozil zboží, které by si ty skupiny rády koupily nebo vyměnily za to, co zase bylo zajímavé na severu. Víte, co je to double-boubble? Žádnou cestu nejedete s prázdnou! A tehdy jsem začal vydělávat velké, opravdu hodně velké prachy.

A pak se na vás zaměřila americká justice?
No jasně, průser byl na světě. Obvinili mě z daňových úniků, porovnali moje příjmy a výdaje a podle federálního práva mi hrozilo až doživotí. Víte, co pro mne bylo nejhorší? Říci: „I am guilty.“ (Jsem vinen). Nakonec jsem si odseděl  šest let. Šílené, nemyslíte?

Jaké je americké vězení?
Žádná legrace to tedy není, zvlášť pro bělocha. Musíte přežít ve velmi tvrdých podmínkách a pořád si musíte dávat pozor! Občas se mi hodily znalosti ze školy, když jsem vypomáhal jako tlumočník z ruštiny. To ale byla jediná výhoda. Ale věřte, že nakonec docela ničeho nelituju, byla to zkušenost na celý život. Víc vám asi nepovím.

Chápu. A co děláte teď?

Teď už si jen tak hraju. Mám spoustu koníčků. Více než po třiceti letech jsem přijel domů,  setkal jsem se s bývalými kamarády, trochu lítám po Evropě, začala mě zajímat architektura. A pak se zase vrátím ke svým jobům do Ameriky.

Kdybyste mohl svůj život prožít znovu, co byste udělal jinak?

Budete se divit, ale já bych to všechno zopakoval úplně stejně..

Děkuji za rozhovor a za upřímnost.

Previous ArticleNext Article